OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Měsíční průkopník - 5. kapitola

25.02.2011 (16:00) • Barrys • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 638×

5. kapitola

Nějaká potvůrka nás oba píchla do stehna, takže jsme zasténali. Podíval jsem se na ni se strachem, aby to nebyl nějaký bojovník, ale po chvíli jsem zjistil, že to je nějaké mimino.

„Copak je kamaráde? Proč na nás takhle útočíš?“ zkoušel to nenápadně David a odstrčil jeho dřívko s vyříznutým hrotem, takže to mělo vypadat jako kopí.

Maličký couvl a leknutím spadl na zem. Začal hlasitě pískat, takže ho každý, kdo stál okolo padesáti metrů, dobře slyšel.

„Budeš ticho?!“ vykřikl jsem na něho. On jako bych ho bodl do srdce, začal křičet hlasitěji.

Za chvíli u něho stáli ostatní a rozzuřeně na nás hleděli. Nám nezbývalo nic jiného, než se nenápadně odplížit pryč. Jak jsme to ale zkusili, tak na nás někteří bojovníci zapískali na znamení, že se nemáme snažit o útěk.

„Auu!“ vykřikl jsem a po chvíli se ke mně přidal i David.

„Následujte nás a nic nezkoušejte!“ zvolal mužský hlas anglicky, takže jsme mu oba dobře rozuměli. Chtěl jsem se ohlédnout, ale něco nás píchlo do zad, takže jsme to už po druhé nezkoušeli.

Následovali jsme zelené mužíky rozsáhlou pustinou a později jsme vkročili do tmavého lesa. Vedli nás bažinami a strmými kopci. Bylo vidět, že na dlouhé túry je jejich národ zvyklý.

„Krucifix!“ zaječel David a mužíci k němu naráz přiložili kopí. Já jsem se otočil, abych zjistil co se děje. David jen zakopl. Naštěstí to mužíci pochopili a jenom zamručeli. Nezbývalo nám nic jiného, než se znovu vzchopit a následovat je.

Otočil jsem hlavou na západ a zahleděl se do dálky. V dáli se jasně zobrazovala chatrč, z které na nás zírala tmavá osoba. Podle svých fyzikálních znalostí jsem usoudil, že musí být nejméně tři a půl metru vysoký.

„Hej Davide! Vidíš to taky? Musí být vysoká jako…,“

„Já vím,“ přikývl. „Chtělo by, abychom se dostali k němu blíže a zjistili, co je to za tvora,“ pověděl David.

Najednou se před našimi zraky otevřela zelená krajina. Všude kolem nás se ozývaly skřeky a pištivé zvuky.  Vstup do této krajiny začínal dvěma sloupy, které se tyčily do výšin korun stromu. Jak jsme jej překročili, uslyšel jsem šum vodopádů, které se rozprostíraly po mé levici.

„Narazili jsme na hotové impérium!“ zakřičel David tak hlasitě, až se k nám rozeběhlo tucet malinkých tvorečků.

„To musí být děti!“ dodal jsem.

Vzhlédl jsem napravo a uviděl křišťálový palác, jehož krása předurčila veškerou kulturu na naší planetě Zemi.

David zaúpěl. Rychle jsem oddělal zrak od paláce a zaměřil se na parťáka. Musel jsem se z plna hrdla začít řehtat. Na jeho zádech bylo pevně připevněno pět mrňousků. Drželi se tak pevně, jak to jenom svedli, a bylo vidět, že si z toho dělají srandu. David se je snažil usilovně setřást, ale bylo to marné.

„Slezte dolů a to ihned! Jinak vám ty vaše zelené špulítka rozmáčknu jako hádě!“ zavelela zřejmě jejich matka. Oni se jen sklesle zašklebili a ihned byli dole.

„No už bylo na čase,“ řekl smutně David, celý rozčílený, že si z toho dělám srandu.

Šli jsme pořád vpřed, dokud jsme nenarazili na samotné náměstíčko, kde byla obří katedrála prosklená diamanty a smaragdy. Po schodech šla osoba, ve slavnostním ustrojení, oběma nám ihned došlo, že se jedná o samotného vůdce. Měl velmi skleslé tváře a vypadal ustaraně.

„Vítejte v Picholku! Na našem smaragdovém vrcholku!“

_______________________________________________________________________________________________________________

PS: Po dlouhé době sem dávám 5. kapitolku, jako bonus za čekání přidávám pár obrázků.

Autor: Barrys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měsíční průkopník - 5. kapitola: