OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lukostřelkyně ~ Prolog

15.11.2012 (14:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2156×

                                                 Prolog
Za nekonečnými lesy, rozlehlými lukami a ve slunci třpytícími se rybníčky se rozkládá země, země úrodná, taková, kde věčně svítí slunce. V této zemi žijí lidé mírumilovní, spravedliví a dobrosrdeční, ale také darebáci, zloději a krutí hrdlořezové. Té zemi se od pradávna říkávalo Saileron, podle legend se názvy měnily od Sailaronu po Sainelor, až nakonec vznikl samotný Saileron. Tato země čítá mnoho vesniček a měst, včetně toho královského, kde tvrdou rukou vládne vládce Valcar IV. Vraťme se teď ale do skal, nedaleko vesnice Faileon, rozprostírající se nedaleko samotného královského města.
Muž oděný v úzkých tmavých kalhotech, v tradiční haleně s rozhalenkou, v pase vykasanou pásem s mečem, jel na černém koni nedaleko skal. Tam, kam se většina obyvatel neodvážila – jak pravily legendy, právě tam byl vstup do lesa Mrtvých, málokdo měl tedy dost odvahy, aby tam byť jen vkročil. Tento muž však disponoval viditelnou kuráží a odvahou. Pobídl svého koně do cvalu, míjel několik lesíků porostlých mechem, než dorazil na volný plácek. Sundal si z hlavy volnou černou kápi, vzadu vybíhající v úzký konec, a přimhouřil oči, aby lépe viděl postavu, rýsující se v dálce. Ženskou postavu. Její kůň se klátil k zemi. Rychle docválal až k oné dívce, která se slzami v očích pozorovala svého zraněného koně.

„Co se vám stalo?“ zeptal se jezdec, když seskočil ze svého vraníka. Rusovlasá dívka na něj upřela slzami zalité oči. „Kůň se mi zranil ve skalách, nevím, co si počít.“ Jezdcovu pozornost upoutal fakt, že dívka byla oděná v mužském oblečení, ozbrojená mečem a dřevěným lukem s toulem plným šípů, který zahlédl v kapse na sedle jejího koně. Muž přiskočil k vyděšené klisně a opatrně se podíval na její poraněnou nohu.
„Nemyslím si, že by to bylo smrtelné, slečno,“ podotkl, zkušeně prohmatávajíc přední nohu. Rusovláska nijak nereagovala, viditelně svého koně milovala, nehodlala o něj jen tak přijít.
„Avšak nemůže nést dál zátěž sedla, nebýt mně, jistě byste to sama neunesla,“ prohlásil sebejistě, což dívce vehnalo do tváře zvláštní úšklebek. Nebyla tak nevinná a bezbranná, jak si onen cizinec myslel.
Jezdec si jediným trhnutím ruky utrhl kousek ze své košile a obvázal látku kolem nohy koně. Poté se sám jal sundat sedlo. Nejprve jí podal luk a toul se šípy, který si rusovláska hrdě přehodila přes rameno, potom sundal sedlo.

„Jmenuji se Alexander.“ řekl a obrátil se na ni. Dívka chvíli váhala, než ze slušnosti řekla své jméno. „Shayla Laitaine,“ ušklíbla se, vyřknutím celého svého jména chtěla cizinci ukázat, že na rozdíl od něj má kapku slušnosti, aby se představila celým jménem.
„Sedněte si na mého koně.“ Alexander chytil Shayinu klisnu za otěžě, mezitím co Shayla lezla do sedla jeho koně. Nato jí otěže její klisny předal.
„Každý krok pro ni bude zátěž, jeďme tedy pomalu,“ navrhl. Shayla pochopila, že má v úmyslu sám se obětovat a jít pěšky. Jak velkorysé!

~ ~ ~

Krokem jsme jeli až do večera, ale protože má vesnice byla poměrně daleko, za tak krátkou dobu jsme se tam dostat nemohli. Celou cestu jsme jeli mlčky, za což jsem byla poměrně vděčná, vzhledem k tomu, že jsem vůči takovým mužům nebyla příliš výřečná. Když se setmělo, utábořili jsme se v malém lesíku. Alexander rozdělal oheň, zatímco jsem já uvazovala koně a snažila se zchladit Calimeinu ránu. Až když jsme společně usedli na kládu spadlého stromu u ohně, teprve poté jsem si ho zkoušela nenápadně prohlížet.

Byl docela pohledný a hlavně mladý, ne o moc starší než já. Měl hnědé delší vlasy a oříškové oči.. a vlastně se mi jevil docela sympaticky. „Tak, co taková dívka jako vy pohledávala ve skalách?“ prolomil ticho můj společník.
Vyzvedla jsem hlavu v gestu, které u mě vždy znamenalo nesouhlas, v tomto případě s jeho naznačením. „Dokážu se o sebe postarat.“ Pohodila jsem vlasy a zadívala se do ohně.
Alexander si pohrával s mečem, ale nepřástával se na mně dívat.
„Tak to leccos vysvětluje,“ rýpnul si, což mě mírně rozčilovalo. Muži jsou tak moc umanutí a hrdí! Jak si mohou myslet, že jako žena nedokáži zacházet se zbraněmi? Vždyť bych mohla jít klidně do války!
Hodila jsem na něj naštvaný výraz, který obvykle znamenal předzvěst hádky, protentokrát jsem se ale rozhodla mlčet. Alexander vytáhl z brašny jablko a hodil mi ho. „Máš jistě hlad.“ uchýlil se k tykání. Mně to však nevadilo, bylo to pro mě lepší. Chvíli jsem váhala, než jsem se do jablka s chutí zakousla.

„Pověz, co si ty a lidé z tvé vesnice myslí o našem vládci?“ zeptal se najednou. Div jsem se nezadusila jablkem. „O Valcarovi?! Ničema!“ prohlásila jsem hrdě. Bylo mi jedno, že kdyby byl jeden z jeho zvědů, mohla bych skončit rázem na šibenici. Alexander nadzvedl pravé obočí. „Co tě vede k takovému názoru?“
„Viděla jsem ho. Je krutý.Vesnice kvůli němu chudnou, žijeme ze dne na den! Bere nám půdu!“ rozhořčovala jsem se. Vždy, když jsem o něm mluvila, byla ve mně slyšet čirá nenávist. Alexandra to viditelně zaskočilo. „Vždyť v podhradí je dobře...“
„V podhradí?!“ skočila jsem mu do řeči a prudce jsem vyskočila na nohy. „Kdo má na to, aby žil v podhradí? My ne. Možná tací jako ty.“ Obešla jsem ohniště. Alexander si všiml, jak se mi jeho odlesk odrážel v očích, stejně jako jiskry, nebezpečné možná stejně jako samotný oheň.
„Kdo pracuje, brzy jistě bude mít na to, aby žil v dobrých podmínkách....“ usoudil Alexander. Jevil se mi naivní, velmi, velmi naivní. Jako by teď vylezl z nějaké Valcarovy svatyně!

Udržela jsem se, abych po něm něco nehodila nebo rovnou neskočila. Místo toho jsem pohodila rukama, otočila se a došla ke své klisně. Sejmula jsem kus látky z její rány. Skutečně! Po pár bylinkách, které mi Alexander předtím poradil, se její rány zacelily. Opatrně jsem jí tedy položila sedlo na hřbet, popadla své věci a s hrdě vztyčenou hlavou jsem s ní kráčela pryč. Muž téměř hned vyskočil na nohy, jako bych mu snad kradla nějaký jeho majetek. „Kam to jako jdeš?“ ptal se rozčileně.

„Domů. Už jen tento les. Nemůžu poslouchat něco takového od někoho, kdo si hraje na chytrého, přesto nezná situaci v zemi, ve které sám žije. Poroučím se, pane.“ Ironicky jsem se poklonila a pokračovala v cestě.

~ ~ ~ ~

O měsíc později...

„No tak, Failo, poběž!“ rozesmála jsem se na celé kolo, když jsem utíkala před svým vlkem. Ano, vlkem. V naší zemi bylo jen málo vlků, kteří by působili pro obyvatele nějaké riziko. A Failo? Ten nepředstavoval vůbec žádná rizika. Míjela jsem pár domků i maličké tržiště, konající se u brány, než jsem se zastavila. Z dálky jsem uslyšela dusot koňských kopyt. Jako když někdo nerozumně rychle žene svého koně směrem k bráně. Zastavila jsem se a spolu s Failem se skryla za dřevěným stánkem. Lidé se začali otáčet. Brána se rozletěla a dovnitř vjel muž oděný v černém plášti. Zastavil koně a vyzvedl ruku.

„Obyvatelé Faileonu! Nedaleko vaší vesnice se zřítil ze skal nějaký mladý muž. Na vědomost se tedy, z moci mi svěřené lordem Valcarem, dává následující: Skály včetně lesu Mrtvých spadají pod okruh Faileonu! Povinností každého muže, ženy i dítěte je tedy dát jeden zlatý Sailar jako varování pro všechny obyvatele. Nyní za každého mrtvého na vašem území budete platit, tento nový zákon se nevztahuje na úmrtí přirozenou smrtí!“ Muž zamával kusem pergamenu. Lidé si začali cosi šeptat, několik se jich dokonce začalo nad něčím takovým pobuřovat.
„Sdělíte nám totožnost toho muže?!“ křičela žena od stánku s rybami. Muž ji spražil ledovým pohledem. Bylo mi jasné, že je jeden z bratrstva Mahtaů. „Mlč, ženo! Opovažuješ se pochybovat o zákonech stanovených naším Vládcem?!“

Žena zmlkla. Věděla, že je rozumné mlčet, pokud nechtěla být zabita. Muž slezl z koně, vytáhl brašnu, otevřel ji a pomalu začal přecházet k obyvatelům. Bylo mi z toho špatně. Lidé neměli peníze a vládce si vymýšlel další a další nesmyslné výběry peněz od poddaných. Nepozorovaně jsem proklouzla za jeden z domů, kde na mně čekala Calime. Vyhoupla jsem se do sedla a rychlostí blesku pobídla klisnu do cvalu. Failo nám byl v patách. Musela jsem tu údajnou mrtvolu vidět!

Brzy jsem dojela do skal, vyjela až na nejvyšší možný bod a pak jsem to spatřila. Muže, ležícího v propasti, nespadl ale odsud, musel spadnout z menší skalky, tam, kde bylo několik kamenů uvolněných. Rychle jsem sjela opět dolů, uvázala koně u vstupu do skal a s Failem jsem se vydala dolů. Byla to strmá cesta, kdykoli se něco mohlo uvolnit nebo mi podjet noha, a můj lid mohl platit další peníze. Tak hloupá jsem nebyla, ale něco mi říkalo, abych tam šla. S nejvyšší možnou opatrností jsem slezla dolů. Tělo leželo pod převisem. Sehnula jsem se a lezla po čtyřech až k němu. Polkla jsem, když jsem vší silou tělo otočila tak, aby byl obličejem ke mně. Dech se mi začal krátit, srdce jsem slyšela dunět i ve svých spáncích. Alexander! Ten nabubřelý chlápek, který zachránil mého koně! Dala jsem ucho k jeho hrudi. Nehýbal se, ale cítila jsem jeho nestálý dech a tlukot srdce. Ještě žil! Brala jsem to jako samozřejmost, popadla jsem ho za paže a opatrně ho táhla za sebou. Bylo strašně těžké ho dostat až nahoru, zpět ke Calime, ale zvládla jsem to. Vyčerpaně jsem se skácela k zemi, když jsem ho konečně dostala do sedla tak, aby přes hřbet koně spíše visel. Když jsem nabrala nějaké ztracené síly, vzala jsem kobylku za otěže a rychle jsem s ní šla zpět do vesnice. Cesta krokem to byla sice daleká, ale stálo mi to za to. Mé srdce bylo odjakživa laskavé natolik, abych věděla, jakou cenu má lidský živost.

Konečně jsem stanula před bránou, kterou jsem s posledními silami otevřela dokořán. „Pomoc! Prosím, pomoc...!“ křikla jsem. Lidé už sklízeli tržiště, ale do jednoho se podívali mým směrem. Několik statných mužů ke mně přispěchalo. „Kdo je to?“ ptali se.
„Ten údajně mrtvý! Stále žije, prosím, pomozte mi s ním,“ vzdychla jsem zoufale. Muži mi tedy pomohli, dostali ho ze sedla a odnesli do mého domu – totiž, matčina domu.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lukostřelkyně ~ Prolog: