OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lukostřelkyně ~ kapitola 9.

11.01.2013 (19:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 718×

Toho rána jsem se probudila naprosto neodpočatá, vrátila jsem se těsně před rozedněním, kdy jsem padla do postele vedle spícího Alexandera. Naštěstí pro mě si ničeho nevšiml, jediné, co udělal¨, bylo, že mě ze spaní objal kolem pasu. Spala jsem pak pouhé dvě hodiny. Dnes se musíme ukázat našemu lidu. Poznají svého krále a královnu. Ještě předtím ale musím říci Valcarovi pravdu.

Muž ležící po mém boku se rozespale protáhl a vtiskl mi polibek do vlasů. „Dobré ráno, má paní,“ zašeptal, láskyplně mne hladíc po boku.

Zívla jsem a usmála se na něj. „Dobré ráno.“

Pocítila jsem zvláštní tíhu výčitek svědomí, když jsem scházela po kamenných schodech bok po boku se svým manželem. Měli jsme namířeno do hlavního sálu. Nebyla jsem však oděná tak, jak by se královny slušelo. Mé tělo zakrývaly šaty z hnědé kůže, na zádech se mi pohupoval toulec se šípy a vlasy neutěšeně vlály kolem mé hlavy. S hlavou vysoko vztyčenou jsem nakráčela až do místnosti. K mému údivu Valcar zrovna snídal.

Hned, jak jsem vstoupila, služebná, která právě nosila jídlo na stůl, upustila tác. Ten s řinkotem dopadl na zem. Až tehdy Valcar vzhlédl. Jeho husté černé obočí se zamračilo a už tak dost vážná ústa se stáhla do přísné linky. „Alexandře! To snad nemyslíš vážně! Stráže!“ rozkřikl se bývalý král, zatímco vstal a kráčel k nám. Naše propletené ruce mu zřejmě činily potíže. Už jsem pochopila, že jsem v něj měla příliš velkou důvěru, když jsem si myslela, že je alespoň trochu inteligentní.

Z chodby okamžitě vyběhlo několik mužů, kteří neváhali a dle příkazu se mne pokusili odtáhnout pryč. Stála jsem, nečinně se usmívajíc.

„Tak ty se mi ještě vysmíváš?! Alexandře, jak ses opovážil tu mrchu přivést do mého hradu?!“ křičel starší muž, divoce gestikulujíc obrovskými pěstmi.

Alexander však mlčel, proto jsem se ujala slova sama. „Ale, můj pane, mne nemůžete nechat zavřít do žaláře...“

„Proč jsi si tím tak jistá? Stráže, neslyšeli jste můj příkaz?!“ pokračoval.

Trojice mužů se váhavě podívala na nového krále, který se však k ničemu neměl.

„Nemůžete mne zavřít, jelikož jsem královna Saileronu.“
Tak tuhle odpověď rozhodně neočekával. Téměř jsem cítila, jak se mu žilami rozlévá hněv. Chvíli ještě stál, zjevně se snažíc zabránit brunátnění svého obličeje, než se dlouhými kroky dostal až ke mně. Popadl mou ruku, na které se dosud třpytil prsten se znakem rodu Antanvarnů.

„Vskutku,“ zamumlal a podrbal se na zarostlé bradě. „Vskutku.“

„Už jsem si říkal, že by se můj syn nějak rychle znovu zamiloval. Ale on si musí vybrat za manželku divoženku.“

„Není divoženka!“ promluvil konečně Alexander. „Už nejsi král, otče. To jsem teď já. Chci, abys s mou ženou jednal s úctou, kterou si zaslouží. I ona ji k tobě chovala, dokud jsi nezranil jejího společníka. Není zločincem, jak se domníváš.“

„Toho hloupého vlka?!“

„On není žádný hloupý vlk!“ procedila jsem skrz těsně zaťaté zuby. Failo pobral více rozumu než samotný Valcar!

Starý král se zvláštně, vypočítavě usmál, než pronesl: „Jak myslíš. Vládni si této zemi, má milá, spolu s mým synem.“ Mávl rukou, než se přiblížil těsně k mému uchu. „Nemohu se dočkat, až mému synovi bude zahřívat postel nějaká milenka a ty s žalem zjistíš, že nosíš pod srdcem jeho dítě. Nikdo ti pak nebude mít za zlé, když porodíš a uchýlíš se k něčemu, jako je svému králi zahnout s někým jako je Lachlet. Už jenom bastard by stačil k tomu, aby Alexander na svou lásku k tobě zapomněl. Nebo snad víš už o někom jiném, kdo by se toho ujal?“ šeptal tak, že si toho Alexander snad ani nestačil všimnout, natož něco zaslechnout. Zbledla jsem hrůzou. To byla jasná výhružka. Odtáhl se a šel k obrovským dveřím.

„Již dnes odjedu do svého hradu v Ëretu. Nechám ti tu Bratrstvo, synu. Budeš ty muže potřebovat, zvláště pak Lachleta.“

„A abych nezapomněl, dnes dám odstranit všechny papíry oznamující její hledání.“

Alexander jen němě přikývl. Promluvil, až když se Valcarovy kroky vzdalovaly.

„Jsi v pořádku?“ obrátil se na mne, když viděl můj zděšený výraz.

„Jistě. Měli bychom se připravit, nemyslíš?“ změnila jsem téma rychlostí blesku. Jenom já jsem věděla, že bych Alexandera s Diegem, nebo nedejbože někým jako je Lachlet - ten hromotluk, který na mne ráno před svatbou dělal oči - nikdy nepodvedla. Ale přesto se to na mě dalo dobře svést, zvlášť, kdyby se Valcar dozvěděl o mém nočním dobrodružství v sedle.

„Dobrá,“ přikývl. Zdál se mi však jiný než před chvílí. Byl takový zamyšlenější, jako kdyby se mu něco za těch pár minut strávených v přítomnosti otce stalo.

Rusovlasé děvčátko s dlouhými rozcuchanými vlasy staženými do neutěšených copů a obličejíkem celým od bahna se zběsile chytalo matčiny sukně a pobíhalo po nevelké místnosti. Její matka se na ni srdečně usmívala. „Copak, zlatíčko? Už zase jsi byla v lesích?“ ptala se matka, zatímco se snažila o alespoň trochu autoritativní výraz. Děvčátko však špulilo růžové rtíky a tváře, poseté téměř nepatrnými pihami, se zarděly. „Ano, maminko! Ale byla to jen legrace. Mary vůbec neumí střílet z luku, kdežto mě Leo pochválil!“ Holčička se dmula pýchou, pyšně se usmívala a houpala na špičkách.

„To je dobře, miláčku.“ Žena se neubránila tomu, aby svou dcerku láskyplně pohladila po vlasech.

„Mám pro tebe překvapení! Je ti už děvět let, totiž – brzy ti bude. Proto jsme se s tvým tatínkem rozhodli dát ti dárek předem.“ Mladá žena se usmívala od ucha k uchu, když spatřila, jak se Shay zvědavě rozhlíží.

Vydala se ke dveřím do ložnice a když se vrátila, za ní se doslova potácelo malé chlupaté cosi. Shayina očka se rozzářila všemi odstíny barev jejích dětských očí, než si vykasala sukni od bláta a běžěla k uzlíčku malého vlka, který se sotva držel na nohou. Bylo to čerstvé mládě.

„Jak se jmenuje?“ ptala se se smíchem, když radostně tiskla nebohé zvíře v náručí.

„To je jen a jen na tobě.“ Matka se vřela usmála a mrkla na svou dcerku tak, jak to umí jen ty nejlepší maminky.

„Failo,“ vyhrklo děvčátko pyšně.

„Podle vlka, jež kdysi v legendě zachránil statečnou Letiu?“

„Ano!“ uculila se. „Myslím, že mne za to tatínek pochválí.“

„To rozhodně ano. A věř, dítě, že kamkoli půjdeš, Failo, jako jmenovec slavného zachránce vlka, ti bude věrným společníkem a ochráncem, jako bys byla ona slavná Letia. Je to přeci vlk!“

Tahle vzpomínka mi vytanula na mysli, když jsem kráčela vedle Alexandra klikatou chodbou ke kamennému balkonku na druhé straně hradu. Nebyl už důvod, proč bych Faila skrývala. Běžel před námi s pyšně vztyčenou hlavou jako pravý ochránce. Jevil se, jako by každého, kdo se mi byť postaví do cesty, okamžitě odstraní. Přišla chvíle, kdy se dveře rozletěly a my společně vyšli na malý balkon, pod kterým se od rána shromažďoval dav zvědavců.

„Už jsou tu! Vidíte je?“

„Je krásná, takže měli pravdu!“

„Sluší jim to spolu!“

„Vaše Výsosti!“ ozývalo se pod námi ze všech stran, jásání malých dětí a zamyšlené debaty dospělých.

„Jeho Výsost Alexander Antanvarno, pátý nástupce po Valcarovi Antanvarnovi IV., spolu s Její Výsostí Shaylou Antanvarno!“

Všichni přítomní zmlkli, než začal obrovský šum. Lidé začali kroutit hlavami a mračit se. Jejich radost rázem pominula.

„Cože?“

„Co to má znamenat?“

„Bral si přece nějakou Scarlett!“

Alexander si mohutně odkašlal tak, že lid okamžitě zmlkl a pohlédl na svého pána. Někteří s nechutí, jiní s úctou a strachem, jestli je snad takovým vládcem, jako býval Valcar.

„Skutečně jsem si vzal Shaylu Laitaine, milí obyvatelé Saileronu. Chtěl bych též tímto očistit její jméno, neboť tato žena není žádným zločincem! Nepřeji si, aby zde kolovaly řeci o mé choti, nebo snad aby se jí neprojevovala patřičná úcta. Tato žena miluje svůj lid více než cokoli na světě. Bránila svou vesnici, zachránila život nevinné dívky a riskovala vlastní život, aby vrátila své vesnici byť pár drobných. I můj život by byl v ohrožení, nebýt její odvahy, když mne zachránila ze skal! Je to hrdinka, která nikdy neudělala nic, za co by se měla stydět.“ Ukončil svůj proslov tím, že mi pevně stiskl ruku, kterou pak společně s tou svou vyzvedl nad naše hlavy. Ozval se divoký jásot, doprovázený jen: „Ať žije královský pár!“

Samozřejmě, že někteří lidé odcházeli s naštvanými výrazy pryč, ale většina jich zůstala. Měli vůči nám doopravdy důvěru! A tu nesmíme zklamat, ani on, ani já.

„A ještě něco! Tímto zbavuji vesnice jejich dluhu. Už nebude žádné vybírání daní v podobě unášení nevinných dívek! Svítá nám na lepší časy,“ rozkřikl Alexander po celém zaplněném nádvoří. Lidé nyní začali být ještě víc hluční, tentokrát však oprávněnou radostí.

Sledovala jsem jeho počínání s malým úsměvem hrajícím na tváři. Zdál se mi tak sebevědomý, přesně věděl, co má lidem říct. Jak má vyjádřit své myšlenky a pocity. Dokázal jim sdělit, že nyní pro ně přichází lepší doba. To on je skutečným králem, narodil se pro to. Jak bych mu mohla teď říct, že trůn patří Eruwen z Feonu?

Té noci se k mému údivu nekonalo žádné plnění manželských povinností nebo tak něco. Jen jsme s Alexandrem leželi bok po boku, já jsem si pokládala hlavu na jeho hruď a dívala se do jeho radostných očí. Dnes i on takhle rozzářil stovky očí, které čekaly na naději. A tou nadějí je on.

Neměla jsem v plánu ho dnes opouštět, nechtěla jsem. Chtěla jsem jen ležet, dívat se, jak spí a přemýšlet, však to se mi nepoštěstilo.

Hned, jak se chýlila půlnoc a Alexander už tvrdě spal, ticho prolomil malinký, sotva slyšitelný náraz do okna. Nespala jsem, možná proto jsem se rychle zvedla a pospíchala k oknu. Nebyla jsem překvapená, když jsem spatřila Diega, jak spokojeně sedí na svém koni, v rukou otěžě od plně nasedlané a nauzděné Calime

Oheň v našem krbu pomalu vyhasínal, přesto alespoň trošku ozařoval jinak temnou místnost. Oblékla jsem se a už si to mířila k oknu, když mě cosi zastavilo. Otočila jsem se a spatřila, jak mne Failo tvrdohlavě drží svými ohromnými zuby za sukni. Možná bych se i usmála, kdybych na to jen měla čas.

Můj pohled zabloudil k Alexandrovi, nemohla jsem si dovolit ho probudit! Klekla jsem si ke svému vlkovi a pohladila ho po hebké srsti. „Zůstaň, Failo. Hlídej Alexandera, dobře?“ Otevřela jsem okno a vyhoupla se na strom, který rostl těsně u něj. Spatřila jsem už jen, jak vlk nespokojeně kráčí zpět k bílé kožešině u krbu, na kterou se nakonec rozvalil.

Seskočila jsem ze stromu a s úsměvem Diega pozdravila lehkým pokýváním hlavy. Vyhoupla jsem se do sedla a bez jakékoli Diegovy záminky jsem klisnu pobídla do klusu. Znala jsem toho muže tak dobře, že jsem věděla, že kdybych promluvila, okamžitě by mě všemi možnými způsoby umlčel.

Faktem zůstává, že jako vdaná žena na to nemám nárok.

Uháněli jsme směrem k lesům, přesně jako včera. Až tam jsme koně zpomalili do kroku.

„Odpoledne jsem se byl podívat v podhradí, lidé na tebe pějí samou chválu!“ usmál se Diego a přitáhl svému hřebci otěže.

„To díky Alexandrovi, očistil mne,“ řekla jsem popravdě. Vlastně... jsem díky tomu zjistila, že mi před ním činí potíže mluvit o něm.

„Vážně?“ Jeho tón hlasu se změnil. A sakra, tak to bude asi problém.

„A proč by ne?“

„Ne, já jen, že jsem myslel, že s tebou bude mít jiné plány, než tě představovat lidem,“ pokrčil rameny. Neviděla jsem mu do obličeje, protože se ho také dost dobře snažil skrývat, ale v jeho hlasu byl znát vztek.

„Jako například?“ nadzvedla jsem obočí. On vážně žárlí! Podivné, vzhledem k faktu, že to by měl spíše Alexander.

„Měl jsem zkrátka za to, že muži... Muži z jeho rodu... Z rodu Antanvarnů si moc nepotrpí na řečičky. Prostě jsem si myslel, že ti hned bude chtít začít pravidelně zvedat sukni. Od něj se to očekává!“ vyklopil konečně. Pobouřeně jsem se na něj podívala. Před časem by mě něco takového ještě neurazilo, ale vlastně jsem si už začínala zvykat, že se mnou lidé také jednají s jistou úctou.

„Shay, se mnou by ses měla mnohem líp. Netlačil bych na tebe.“

„Diego! To....“ Nestihla jsem to doříct. Těsně před mým obličejem proletěl šíp a zabodl se do stromu, který jsme míjeli. Chvíli jsem vytřeštěně hleděla, jak hluboko se šíp zaryl do kůry stromu, než jsem pobídla Calime k pohybu. Když jsem si ten šíp později prohlížela, nepřišel mi povědomý. Myslela jsem si, že si to jen Eruwen ze mě rozhodla tropit legraci, ale Eruwen tu nebyla vítána. Musela se skrývat. Ohlédla jsem se. Takže skutečně, tohle rozhodně nevypadá na Eruwen.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lukostřelkyně ~ kapitola 9.: