OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lukostřelkyně ~ kapitola 7.



Lukostřelkyně ~ kapitola  7.Přípravy na svatbu zahrnují i hrůzu, způsobenou jistým mužem...

Obrovské kapky vody dopadají na liduprázdné nádvoří, tvoří potůčky a louže na prašných cestách, vedoucích k hradu. Stráže se marně snaží schovat se pod malý přístřešek, který velká brána poskytuje. Možná by mi i jejich úkolu bylo líto, kdybych i já sama neměla dost svých starostí. Král se zdál, že mi nedůvěřuje tak plně, jak se zpočátku zdálo. Snažil se z nás dostat informace, hlavně ty o mém původu. Nevěřil tomu, že jsem urozená, i když jsem se snažila chovat tak, jak se ty urozené paničky chovají. I tak dal včera nechat ušít svatební šaty. Bylo mi jedno, jaké budou, jak v nich budu vypadat. O nic takového jsem se neprosila. Proč z toho dělat něco, co to není? Hloupou slavnost plnou závistivých lidí. Přecházela jsem po své ložnici sem a tam, stále zírajíc na zataženou oblohu. Jak je to dlouho, co už nepršelo? Co už nebylo tak ošklivě jako právě dnes? „Možná nějaké znamení,“ pomyslela jsem si.

Neustále se mračíc jsem došla ke stolu, popadla kousek pergamenu a začala na něj cosi rychle psát. Chvíli jsem si to snad ještě rozmýšlela, než jsem se konečně odhodlala vyjít na chodbu.

Stráže!“ křikla jsem, snažíc se o co nejvíce autoritativní tón hlasu. Naštěstí to zabralo. Z dlouhé chodby po mé pravici se přiřítili dva statní muži.

Uklonili se. „Ano, přejete si, madam?“

Vtiskla jsem jednomu z nich do ruky stočený pergamen. „Na sever odsud leží malá vesnice, chci, abyste toto předali ženě, jejíž příjmení je Laitaine.“

Stráže se po sobě významně podívaly, než se odvážil jeden z nich něco vůbec říct. „A smím se zeptat proč, budoucí Výsosti?“

Odfrkla jsem si. „Víte, ta uprchlice, ehm...“ Z toho hraného zamyšlení jsem si položila ukazováček na bradu. „Shayla z té vesnice pocházela. Ovšem žijí tam poctiví lidé a poctivá je i její matka. Přeji si, aby na mé svatbě byla. Ale pokud se odvážíte snad přečíst si to, co tam stojí, nebo o mně jen na chvíli pochybovat, spolehněte se, že váš budoucí král k vám nebude vůbec shovívavý.“ Vyzvedla jsem bradu co nejvýš jsem dokázala. Strážní se po sobě znovu podívali.

Jistě, spolehněte se.“ Hluboce se poklonili a mizeli v uličce. Naštěstí pro mě nenapsala jsem do toho dopisu nic, co by mě mohlo nějak ohrozit. Dokonce jsem ji ani neoslovila „mami.“

 

Alexandře!“ vykřikla jsem radostně, když jsem spatřila vysokou postavu ve dveřích svého pokoje. Vrhla jsem se mu do náruče, jako bych ho snad neviděla roky.

Můj snoubenec se široce usmál. „Má krásná lady, mám pro tebe jisté překvapení,“ popadl mě za ruku, odtáhl do středu místnosti, kde mi nezapomněl zakrýt oči.

Musela jsem se zasmát. „Ale no tak, co tak tajného to je?“ Zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystala dát jeho ruku pryč z mých zavřených víček, ji sám stáhl.

Byla bych radostí vykřikla, kdyby mě Alexander včas nezadržel. Uviděla jsem bílého vlka spokojeně sedícího u mých nohou. Failo! Živý a zdravý!

Můj Bože!“ S očima plnýma slz, však šťastným úsměvem na tváři, jsem si klekla a objala svého věrného zvířecího společníka.

Dlouho se zotavoval, ale jak vidíš, už je jako rybička,“ pronesl Alexander, opírajíc se o sloupek mé postele.

Děkuju, Alexi, tak strašně moc ti děkuju, že jsi se o něj postaral!“ Neustále jsem se smála na celé kolo, tisknouc si vlka na svou hruď. Odpověděl mi jen tím, že mi svou tlapu věrně položil na koleno. V jeho očích jako bych viděla tu samou radost, jakou jsem měla já.

Musím ho ale hned zase odvést,“ ozvalo se za mnou, už ne tak radostně jako před chvílí.

Poněkud jsem se zarazila. „Ale proč?“ otočila jsem se, v očích se mi snad na sekundu objevily metající blesky, když jsem si vzpomněla, co mu ten bídák Valcar provedl. A teď, když jej konečně zase vidím, mi ho odvedou?

Protože by tě to prozradilo, lásko. Vydrž to ještě dva dny,“ konejšivě mi položil ruku na rameno. Bezpečí, ano, to bylo slůvko, které mi vytanulo na mysli vždy, když se mě tento muž dotkl. Byla jsem tak šťastná, že na Diega už docela zapomněl, stejně jako na svou žárlivost. Kéž by se tohle dalo říct i o mně.

Chvíli jsem váhala, ale nezbývalo mi nic jiného než přikývnout. Alexander si k nám klekl a chytil mě v láskyplném objetí. Vtiskl mi do vlasů letmý polibek, než se zase zvedl a i s mým Failem odcházel. Ještě jsem stihla zachytit jeho soucitný, povzbudivý úsměv, než se za nimi zaklaply dveře. Téměr bezděky jsem si povzdychla. Vždyť už za dva dny to tu bude všechno moje, Alexander, hrad, tato země a znovu i Failo.

Možná to mě tak příšerně děsí.

~ ~ ~ ~ ~

Mohla byste se přestat tak vrtět, mylady? Omlouvám se, že jsem tak smělá, ale Vládce by mě nechal zbičovat, kdybych cokoli na vašich šatech pokazila,“ pravila služka sotva o pár let starší než já. Jako ve snách jsem přikývla a pokusila se o to, držet ruce přinejmenším ve stejné výšce jako dosud a v rámci možností se nehýbat.

Páni, slečno, vám to ale sluší!“ pronesla druhá, která mi zatím upravovala dlouhou bílou sukni. Dívala jsem se na sebe sice do zrdcadla, ale jako bych se neviděla. Nezajímalo mě to, byla to jen látka. Jen kus hadru.

Děkuji,“ nuceně jsem se usmála. Služebné se po sobě podívaly, než mlčky pokračovaly v práci. Už jsem si stačila všimnout, jak všichni na hradě dělali co mohli, jen aby nám vystrojili dokonalou svatbu. Domnívala jsem se však, že to nedělají kvůli nám, ale kvůli jasnému nařízení Valcara. Doslovně řekl: „Nic se nesmí pokazit, protože jestli ano, ti, co za to budou odpovědní, budou viset.“

Když to před pár hodinami ve velkém sále řekl, měla jsem pocit, že puknu vzteky. Cožpak záleželo, jestli při té slavnosti budou žluté květiny nebo bílé? Jestli bude svíček na svícnu pět nebo jen tři? Nebo snad lidé mají umírat kvůli špatně uvařenému jídlu? Hlouposti, detaily, na které se dívá jen Valcar. Zřejmě se nemůže smířit s faktem, že dny jeho kralování se blíží ke konci.

Musím ho ale do té doby ve všem poslouchat a bezmezně s ním souhlasit. Kdyby totiž prokoukl fakt, že jsem, kdo jsem, určitě bych se nedožila ani příštího rána.

Hotovo,“ vydechla starší z žen, když dokončily úpravu mých šatů. Otočila jsem se v zrcadle s nepatrným úsměvem na tváři. Když už si s tím daly takovou práci, snad se alespoň budu Alexanderovi líbit.

Děkuji, vše je v nejlepším pořádku. Svléknu se sama, teď můžete jít. Už od vás teď nic nepotřebuji,“ pokynula jsem rukou ke dveřím. Ženy se snažily nedat najevo svůj údiv tomu, že jsem se rozhodla ze šatů svléknout sama.

Ale, slečno... My nesmíme, Vládce dal jasný pokyn – upravit šaty, pomoci vám s oblékáním a vším, co k tomu patří. Kdyby zjistil, že jste se převlékala sama... nedopadlo by to dobře,“ pípla první služebná. Bylo mi té dívky líto, měla věk tak akorát na vdávání a místo toho byla zavřená na hradě, kde dostávala minimum toho, co potřebovala.

Povzbudivě jsem se na obě usmála. „Nemějte strach, kdyby něco, řeknu, že jste mi pomáhaly. Nezradím vás.“

Teď se zdály ještě překvapenější. „Myslím, že teprve s vámi bude naše země vzkvétat, mylady.“ Hluboce se poklonila, druhá služebná ji napodobila. Musela jsem se usmát. Zjevně ve mně chovají jakousi důvěru, zajímavé.

Teď běžte, nemusíte mít strach,“ pousmála jsem se a otočila. Uslyšela jsem už jen cvaknutí dveří. Byla jsem opět sama. Slezla jsem ze stoličky, na které jsem dosud stála, a přešla k oknu. Dívala jsem se na svou zem, na pole, na lesy, kterým budu brzy také vládnout. Ale čím více jsem se dívala, tím více jsem zjišťovala, že to tak úplně nechci. Toužím po tom, jezdit napříč celou zemí, pomáhat lidem tam, kde to potřebují. Místo toho budu celý život tady, budu se dívat, jak nynější vládce stárne, ten, který mě bude nenávidět hned, co se dozví celou pravdu. Nemůžu předvídat, co se stane. Co se stane Alexanderovi. Už tak jsem si všimla, že když mi před rokem pomohl, něco se změnilo. Valcar mu musel něco provést, zřejmě mu dal ultimátum. Ale jaké?

Ze zamyšlení mě vytrhl až křik. Otevřela jsem okno a vykoukla na nádvoří, ze kterého se hluk ozýval. Stráže držely nějakou ženu, která se marně snažila dostat do hradu. Přimhouřila jsem oči a s hrůzou zjistila, kdo ta žena asi bude. Má milovaná matka!

Zoufale jsem se podívala na své šaty. Takhle jsem tam jednoduše jít nemohla! Chvíli jsem tápala, než jsem se konečně rozhodla.

Hej!“ křikla jsem, nahnutá z velkého okna. Stráže chvíli hledaly původce toho výkřiku, než konečně uviděly mě.

Pusťte tu ženu!“ pokračovala jsem. Matka hned, jak mě spatřila, vydechla úlevou a chystala se něco říct. Nevěděla o mé situaci, samozřejmě. Nezbývalo mi nic jiného, než začít kroutit hlavou a doufat, že to pochopí.

Chvíli se zdálo, že chce pokračovat, ale pak ústa zavřela.

Ale...“

Žádná ale, řekla jsem, ať tu ženu pustíte! Okamžitě jí zařiďte bydlení hned u hradu a pozvánku na mou svatbu. Ta žena je zvaná! A opovažte se jí zkřivit jen jediný vlas na hlavě!“ S rukama v bok a našpulenými rty jsem rozkřikovala ještě další příkazy, které stráže, ač zjevně nerady, plnily. Už zase jsem to byla tak trochu já... Tvrdohlavá a se sklony k rozkazování.

Poslední, co jsem zahlédla, když mou matku už o něco jemněji vedly ven, bylo, jak si utírala vlhké oči kapesníkem. Byla o mnoho vyhublejší, než jsem jí vždy znala. A i na tu dálku jsem si všimla, že jiskry v jejích očích zcela vyhasly. Chuděrka, musela se o mě strachovat. Nebo se snad stalo ještě něco jiného v mé vesnici? Že by odvedli další dívky?

Ano, to bude to první, co zjistím, až si Alexandera vezmu – a to bude fakt, kam nebohé dívky vůbec mizí.

~ ~ ~

Dny ubíhaly velmi rychle, rychleji, než jsem původně očekávala. Měla jsem za to, že se budu nudit, ale nebylo tomu tak. Byla jsem věčně na nohou, musela jsem podle Valcara dohlížet na chod svého budoucího domu. Hlavně na to, jak probíhají přípravy. Nebylo ale moc na co dohlížet, jelikož všichni dělali, co mohli. Div se nepřetrhli, aby splnili každý Valcarův byť nepatrný požadavek. Až by se někomu zdálo, že to bude jeho svatba a jeho korunovace, ne Alexandrova.

Nastal den svatby, bylo brzké ráno, dokonce byla ještě tma, ale já už stála na nohou. Z jediného důvodu, hradem se rozléhal dívčí křik. Křičela, jako by ji na nože brali.

Téměř okamžitě, co jsem to uslyšela, jsem vyskočila na nohy, bosa a jen v noční košili jsem pospíchala na chodbu. Cestou jsem párkrát zakopla o práh či uvolněné prkno v podlaze, ale naštěstí jsem dorazila na chodbu, kde jsem popadla zapálenou louč. Rychlostí blesku jsem proběhla chodbou ke schodům. Křik se ozýval z dolního patra. Však než jsem tam stihla vůbec dorazit, do někoho jsem narazila. Do něčí hrudi, jež byla pevná jako skála. Zvedla jsem zrak a spatřila statného, vysokého muže celého v černém. Byl mi povědomý, takže mi rázem došlo, o koho se jedná. Musel být členem Valcarova slavného Bratrstva. Záhy jsem litovala, že jsem se do toho vůbec pletla. Byl tak nechutně slizký, zvlášť, když si mě s potěšeným úsměvem prohlížel.

Ale, ale, ale, copak to tu máme? Ztracené ptáčátko, nemám pravdu?“ popadl mě jednou rukou za bradu, druhou těsně nad zadkem. Přimhouřila jsem oči a vztekle zasyčela.

Co to děláte s tou dívkou?“ kývla jsem na černovlasou dívku, která mohla být sotva o dva roky mladší než já. Dva muži v černém ji drželi a vedli kamsi do sklepení.

Viditelně zaražen tou otázkou se otočil. „Zase neměli čím zaplatit, ubožáci,“ odfrkl si, než se zase plně začal zabývat mnou. Ten pohled, kterým se na mě díval, se mi vůbec, ale vůbec nelíbil.

Raději jsem nic neříkala, protože jsem se nemínila prozradit. Nezbývalo mi nic jiného než doufat, že mě s rozpuštěnými vlasy nepozná.

Někoho mi připomínáš, maličká. Jsi stejně vzteklá jako ta malá uprchlice. Ale zdá se, že té jsme již v patách. Nu, koukám, že má mladej docela slušnej vkus,“ sjel si mě pohledem od hlavy k patě.

Ale docela bych se vsadil, že by ani nepoznal, kdybych si s tebou teď trošku pohrál.“ Hřbetem mohutné ruky mi přejel po tváři. Šla z něj hrůza, to přiznat musím.

Necháte mě napokoji. Alexander si to s vámi vyřídí, jestli mě nepustíte!“ rozhořčeně jsem mu začala bušit pěstmi do hrudi. Smál se, div se nedusil. Ohromně se bavil mou bezmocí vůči němu. Kdybych tu teď tak měla svůj luk a šípy, ukázala bych mu, zač je toho loket, zahrávat si se Shay Laitaine!

Tak tohle bude ještě zábavné,“ dál se smál, ale pustil mě ze svého až železného sevření.

Běžte se ustrojit pro svého snoubence, krásko. Buďte si jistá, že jsem s vámi ještě neskončil.“

Ale to už jsem běžela chodbou ke své ložnici.

Jakmile jsem tam dorazila, zamkla jsem za sebou a zadýchaně se opřela o dveře. To nám to ten svatební den ale pěkně začíná!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lukostřelkyně ~ kapitola 7.:

2. Everlinet přispěvatel
23.12.2012 [11:43]

EverlinetLeylon: Asi máš pravdu, ale je to tak trochu účelově. Moc nemám ráda příběhy, kde jsou všichni takoví... úplně dokonalí a vždycky vědí, jak se mají chovat. Jinak děkuji. Emoticon

1. Leylon přispěvatel
22.12.2012 [20:41]

Leylonpekné, len Shay sa z času na čas chová na môj vkus trochu nelogicky... ale inak je to fajn Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!