Lukostřelkyně ~ kapitola 5. • OurStories.cz ~ naše povídky

Shay je už nějaký ten čas na útěku, zcela znavená dorazí až do sousední země Nildonu, kde ale její trable rozhodně nekončí.... |Omlouvám se za případné chyby, je to už nějaký pátek, co jsem to psala ;)

12.12.2012 (17:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 830×

Dny rychle ubíhaly. Týdny se měnily v měsíce a měsíce v rok. V rok, co dívka s rudými kadeřemi ani koutkem oka svého Alexandra nezahlédla. Míjela odlišné kraje, odlišné země, poháněna jen vzpomínkou na hnědovlasého následníka. Snášela zimu i nesmírné horko, prudké deště i ubíjející sucha. Ve všech zemích, které měly co dočinění s Saileronem, byly po stromech rozvěšené pergameny s jejím popisem. Byla nyní hledaným zločincem číslo jedna. Jako štvanec utíkala, zastavovala se jen na nezbytné zastávky. Její jedinou přítelkyní byla klisna, která jí věrně dnem i nocí vezla na svém hřbetě. Jak moc jí dlužila! Obě byly utíkáním nesmírně znavené, Shayina tvář, kdysi plná energie a štěstí, byla nyní naprosto vyčerpaná, tělo se jí v sedle doslova naklánělo na všechny strany, končetiny ji neposlouchaly a značně zhubla. Přesto by její krásu mohl popřít jen opravdový blázen.
Bratrstvo ji hledalo ve dne v noci, jednou ji dokonce skoro dostali. A nyní? Právě proto se rozhodla, že na tohle už sama nestačí... Proto hledala JI. Hledala Eruwen z Feonu. Dceru bývalého krále Saileronu. Ano, kdysi dávno vládl Saileronu Ricardo z Feonu, kvůli údajné velezradě byl ale z trůnu sesazen a popraven. Jeho místo poté obsadil Valcar, prý ho totiž Ricardo uvedl ve své závěti. Eruwen tenkrát lži a intriky nemohla snést a toužila po svém trůnu, marně. Valcar ji vyhostil ze země a Eruwen se uchýlila do lesů Nildonu, kde nyní loupí – ano, loupí, se svou „družinou“ napadá vozy, které nechává Valcar posílat každý týden do své pokladnice v městě Nildon. Eruwen poté vše rozdá vesničanům a to z jediného důvodu, že je Valcar sprostě okrádá. Kdo by se však pokusil onu dívku přelstít a vzít si něco, co mu nepatří, toho by pak po svém potrestala. Dávala vše jen lidem, kterým to patřilo. Nikdy by nikomu, ať sebevíc nebohému, nedala nic, co by mu nepatřilo. Znala tento lid, který spíše bral než dával, a jejich chamtivost neznala mezí. Pro Shaylu byla tedy tato dívka zárukou spravedlnosti.

„Ještě kousek, Calime. Přísahám, že už tam budeme,“ špitla jsem, když se Calime už asi po sté zastavila. Bylo mi jí nesmírně líto, ale sama už bych z ní asi neslezla, abych jí od té tíhy odlehčila. Octly jsme se v rozlehlých lesích, ve kterých se ozýval zpěv ptáků. Byla to nádhera, kam jen oko dohlédlo. Jen kdybych už neměla všech těch lesů tak trochu po krk. Když jste na útěku, nějak si to nestihnete vychutnat... Nní to to, co bych zrovna brala jako život. Věděla jsem, že jsem nyní na území obývané Eruwen. Nebyla jsem hloupá, všude byly pasti proti různým vetřelcům, ale já jsem se jim i přes všechnu tu únavu vyhnula obloukem. Zastavily jsme se u několika keříků, když jsem zaslechla dusot kopyt. Z dálky se řítila celá družina mužů v černém. Kolem zad jejich vraníků vlály dlouhé kápě, prach kolem létal ve vzduchu a tvořil hnědou mlhu. Pobídla jsem Calime, ta ale strnula a odmítala se hnout byť o centimetr. Zachvátila mě panika, už byli tak blízko! Přece jsem to teď nemohla jen tak zahodit! Kobylka se však odmítala hnout. Srdce jsem nyní měla až v krku. Nechat ji tam a zachránit se... Ne!
Chod mých myšlenek byl rázem přetrhnut, jelikož jsem ucítila na svých ústech něčí dlaň a už si mě to dotyčná osoba táhla do houštin. Chtěla jsem samozřejmě protestovat, ale jakmile jsem si všimla další osoby, tahající Calime za mnou, uklidnila jsem se. Přesně včas zmizel zadek mé klisny v houštinách. Když nebezpečí pominulo, dlaň z mých úst zmizela. Náhle jsem před sebou uviděla poměrně vysokou, štíhlou dívku. Měla vlasy barvy slunce za nejjasnějšího dne, které měla spletené do prazvláštního copu zavázaného kouskem provázku. Oči měla obrovské, s odstínem světle modré až šedivé. Pochopila jsem, s kým mám tu čest, až když se za ní seřadilo několik mužů... Velmi krásných mužů.

„Jsem Eruwen,“ ušklíbla se na mě dívka a pomohla mi na nohy.
„Shayla,“ odpověděla jsem sotva slyšitelně.
„To tebe hledají, že?“ ozval se hlubší, mužský hlas. Pohlédla jsem do očí hnědovlasému muži, div mi srdce nevyskočilo z hrudi. Tolik mi ho připomínal... Polkla jsem a letmo zakroutila hlavou.
„Ehm, ano.“
„Tak to se neboj, neublížíme ti. Pokud jsi o mně slyšela, víš, že mám nějaký nedořešený záležitosti s Valcarem. A tuším, že ty také,“ promluvila opět pobledlá kráska naproti mně. Když jsem jen kývla, chtěla už odejít. V tu chvíli jsem se už neudržela na nohou a svezla se do mechem poseté země. Eruwen se otočila a pokynula dvěma mužům po své pravici, ti ani trochu neváhali. Jeden mě vzal do náručí, druhý popadl Calime za otěže a oba následovali plavovlásku se zbytkem družiny. Až teď jsem měla čas prohlédnout si muže, který mě nesl. Div jsem na místě neomdlela. Byl Alexandrovi tak hrozně podobný... Jistě, rysy měl trošku jiné, ale zbytek si domyslela má fantazie. Proklínala jsem to, že mě musel vzít zrovna on.
Nakonec jsme společně došli do nějakého jejich úkrytu, který byl vemi rafinovaně ukrytý v lesích. Byl to vlastně jakýsi dům, na první pohled zchátralý. Nahoře nechali uvázanou Calime společně se svými koňmi a mě vedli dál. Vzadu byl nenápadný poklop vedoucí na klikaté, maličké schody. První dovnitř vlezla Eruwen, poté pár mužů a nakonec my. Muž, držící mě v náručí, za sebou pevně zavřel poklop a snesl mě dolů. Uprostřed místnosti bylo nyní vyhaslé ohniště, po stranách bylo několik postelí a dveře, zřejmě do další místnosti. Mě to však příliš nezajímalo, byla jsem natolik unavená, že jakmile mě muž položil na postel a zabalil do dek, upadla jsem do říše snů.

~ ~ ~ ~

Probudila jsem se až o několik hodin později, poměrně odpočatá. Tělo už mě tolik nebolelo, cítila jsem, že se mi znovu vrací ztracené síly. Když jsem se ale chtěla protáhnout, zjistila jsem, že je v posteli jaksi těsno. Až teď jsem si všimla cizích nenechavých očích. Div jsem nevyskočila z postele, jakmile jsem uviděla muže, který se ke mně tiskl. Byl to ten... hnědovlasý mladík, co mě předtím nesl. A tvářil se velmi... jak to říct... pobaveně.
„Co tady děláš?!“ vyhrkla jsem vyděšeně. On se jen usmál.
„Je to má postel, to je jeden z důvodů. Ten další je ten, že jsi se třásla jako osika, tak jsem tě trošku zahřál,“ odpověděl sametovým hlasem. Ten hlas byl jako pohlazení pro mou bolavou duši.
Nasucho jsem polkla. Ano, to byl docela pravděpodobný důvod.
„Ano, ale to mi tak trošku... není příjemné. Jsem de facto zasnoubená,“ zatvářila jsem se nanejvýš vážně. Byla to vlastně tak trochu pravda, nebo ne?
Muž po mém boku nadzvedl obočí. „Nebuď taková, vždyť se nic neděje.“ Dal ruce do vzdávající polohy a trošku se pošoupl. Přesto jsem cítila jeho vůni, která mě bůhví proč naprosto omámila. Asi jsem se už definitivně zbláznila.

„Mimochodem, jsem Diego.“ Tušila jsem, že se usmál.

Oba jsme zmlkli, nebylo tedy divu, že se mi podařilo znovu usnout.

Mé probuzení už nebylo tak příjemné jako předtím. Než jsem se stihla rozkoukat, zaznamenala jsem, že Eruwen Diega doslova shodila z postele, na které jsme oba leželi. Diego se bůhví proč začal smát a sebral se ze země. „Eruwen zrovna navrhla, že bys mohla být naše nová „lukostřelkyně“, já jsem spíše konstatoval, že nám budeš užitečná i jinak,“ uculil se mladík, což plavovlásku po jeho pravici donutilo jej znovu tak trochu udeřit, ačkoli jen naoko.

Zívla jsem. „Jsem uprchlík, hledaná úplně všude. Proč byste mě měli tahat sebou, když jsem pro vás tak trochu nebezpečná?“ Velmi líně jsem se zvedla z postele a rozhlédla se po místnosti, kde vlastně nebylo nic moc k vidění.

„A co si myslíš, že jsme my? Rádi tě přijmeme.“ Ucítila jsem Diegovy ruce přátelsky položeny na mých ramenou.

Chvíli jsem přemýšlela, než jsem váhavě přikývla. Už dlouho jsem byla sama, musela se o sebe starat a neustále utíkat. To se teď na chvíli mohlo změnit... Bylo těžké zase někomu věřit, ale kupodivu jsem těmto lidem vážně důvěřovala. Zvláště Eruwen, sama neměla důvod mě zradit, vzhledem k situaci s Valcarem a s tím, že trůn by měl tak trošku patřit jí a ne...

Ach, Alexander! Málem jsem na něj zapomněla! Co když už má nevěstu? Co když už Valcar plánuje jeho svatbu? Při té představě mé srdce pukalo, rozdělovalo se na tolik částí, které už by se nedaly nikdy dát dohromady. Kde je mu konec... Kde je konec i mému milovanému vlčímu společníkovi?

~ ~ ~ ~

O týden později se už proháněla na Calime po boku svých nově nalezených přátel. Kápě, která zakrývala rudou záplavu vlasů, v té rychlosti tančila ve větru. Bláto a zemina pod kopyty koní odlétaly a zanechávaly po sobě patrné stopy. Už onen týden Bratrstvo byť koutkem oka nezahlédla, za což mohla děkovat Bohu. Měla pocit, že se tak cítí šťastná... Ano, vskutku si to myslela. Diego byl víc jak milý a viditelně o ni stál, možná proto bylo její srdce teď tak trošku rozpolcené...

Hnědovlasý mladík pobídl koně do rychlého cvalu tak, aby se dostal na úroveň Calime. Se smíchem se obrátil na Shay, která mu úsměv opětovala.

„Myslíš, že mi budeš utíkat?“ smál se Diego provokativně, zatímco Shay zrychlovala svou klisnu.

„Ne, vím to!“ Stačila na něj vypláznout jazyk, mezitím co se mu vzdalovala z dohledu. Diego zakroutil hlavou a pobídl svého ryzáka do trysku. Bylo patrné, že mu ta malá divoška přinesla světlo do života.

„Dost, vy dva!“ ozvalo se za nimi. Eruwen se tvářila velmi přísně, ostatně jako vždy.

S povzdychem jsem Calime zpomalila, naštěstí pro mě právě včas. Ano! To muselo být ono! Kočár, který právě teď poveze královy vybrané daně do pokladnice. Všichni jsme co nejtiššeji slezli z koní a prodrali se hustým porostem tak, abychom viděli na prašnou cestu vedoucí skrz les.

Spatřila jsem několik statně vypadajících mužů na koních kolem kočáru. Rozhlíželi se. Patrně se již dozvěděli o tom, co Eruwen dělá. Také že už i na ni nechal Valcar vypsat odměnu. Na rozdíl ode mě to však Eruwen nebere tak vážně.

Ucítila jsem její dlaň na mém rameni ve chvíli, kdy jsem se otočila. „Jsi náš nejlepší lukostřelec. To na tobě bude upoutat jejich pozornost a odlákat je. Vím, že je to nebezpečné, ale není to právě to, co chceš? Nebezpečí?“ V jejích modrých očích se objevily malé uličnické jiskřičky. Doopravdy se k ní hodilo to, co dělala. To mi dodalo sebevědomí.

S úsměvem jsem si sundala toulec se šípy z druhého ramene a poklepala na něj. Zrovna nás míjeli. Teď jsem na tahu já...

Vyhlídla jsem si první opravdu vysoký strom, chvíli se rozmýšlela, zda jsem vybrala dobře, než jsem na něj začala obratně šplhat. Prakticky celé dětství jsem byla v přírodě, v lesích a na stromech, tudíž to pro mě byla hračka. Vylezla jsem na pevnou větev, která byla co nejblíže cestě. Nyní jsem měla jednoho z nich na ráně. Popadla jsem svého věrného přítele - luk a šíp - a zamířila. Přimhouřila jsem jedno oko tak, abych se mohla lépe soustředit. Vše jako bych měla rozostřené, kromě mého terče. V tu chvíli jsem už nechala šíp, aby dělal svou práci. Proletěl těsně kolem obličeje jednoho z mužů a hrot se zabodl do nejbližšího stromu. Muž zpozorněl, začal doslova hulákat na své muže, kteří se začali zběsile ohlížet. Však žádného nenapadlo, že bych mohla být na stromě přímo nad nimi. To mě donutilo k tomu, abych se triumfálně ušklíbla. Hlupáci.

Nyní začali být velmi hektičtí, což byl bod pro nás.

„Hej! Královo gardo!“ křikla jsem dolů, snažíc se o ten nejhrubší hlas, jaký jsem dokázala. Nemuseli hned vědět, že jsem dívka. I proto jsem měla kápi.

Všichni nyní pohlédli nahoru, očima těkajíc po korunách stromů. Nemuseli, v tu chvíli jsem seskočila dolů přímo před ně. Splnilo to účel, jelikož si nevšímali svého cenného nákladu, nýbrž mě. V ten okamžik už se Eruwen s ostatními tiše kradli k vozu a do pytlů strkali vše, co jim padlo do rukou.

„Pánové, omlouvám se za to nedorozumění. Měl jsem až pocit, že vidím lišku,“ odkašlala jsem si.

„Lišku? V těchto končinách?“ uchechtl se jeden z nich, zatímco druhý se drbal v rezavém porostu na bradě.

„Ano! Lišky jsou velká delikatesa.“

„Na nějaké tvé průpovídky nemáme čas, hlupáku. Měli bychom tě zavřít za tak neuvážené chování, ale nemáme na to čas. Proto se spokojíme jen s varováním. Mimochodem, neviděl jsi tuto osobu, mladíku?“ Muž zašátral v kapse a vytáhl z ní mně již dobře známý pergamen.

„Hm,“ rádoby zamyšleně jsem si položila ukazováček na bradu. „To jdete trošku pozdě, pánové. Tuto dívku jsem tu viděl před týdnem, už dávno odjela do jiné země. Mazaná to dívčina,“ prohlašovala jsem sebevědomě. Právě včas, Eruwen nyní zapadla do keřů s posledním pytlem.

Muži se po sobě podívali, než pokrčili rameny a otočili se zpět k vozu. Ničeho si viditelně nepovšimli, jak by také mohli. To zjistí až v pokladnici, kde bude příliš pozdě.

„No, pánové, omlouvám se za ten omyl a hodně štěstí s hledáním té dívky.“ Než se stihli byť ohlédnout, zmizela jsem tam, kde před chvilkou mí společníci.

Se smíchem jsem se vydala k potoku, abych se trošku napila, mezitím co ostatní nedaleko oslavovali své vítězství. Poklekla jsem do mechu, utvořila z dlaně jakési korýtko a nabrala do něj vodu. Ve chvíli, kdy jsem se chtěla napít, jsem ucítila něčí silné paže na mých ramenech...

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování