OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Light in the dark prolog - 1. kapitola

11.02.2012 (19:00) • Lunabell • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 874×

Prolog

Seděla jsem zrovna ve svém ateliéru a nad něčím přemýšlela. Koukala jsem se na holou stěnu a rozjímala nad tím, jak je ta stěna prázdná. Najednou se mi v hlavě zrodil úžasný obraz. Vzala jsem do ruky paletu a štětec. Nechala jsem ruku volně se pohybovat po stěně. Různě se na stěně vrstvily barvy, tvary, nálady a vše to mělo dát dohromady obraz plačícího temného anděla. Ten anděl plakal pro dívku, kterou miloval, ale stejně jí také nenáviděl. Měl za úkol najít potomka bohyně a archanděla a zničit jej. Potomka našel. Tím potomkem byla ta dívka. Místo toho, aby ji zabil se do ní na první pohled zamiloval.

Teď byl s ní na kopci. Byli spolu ruku v ruce a ve volné ruce svíral dýku. Posvátnou dýku, která byla ukována z toho nejzazšího kouta podsvětí. Nechtěl ji zabít, a proto plakal. Plakal nikdy nekončící slzy. Černé slzy, černé jak jeho krev, chutnaly jako krev. Plakal krev. Ona mu krvavé slzy utírala. S láskou, obavou a starostí v očích se na něj dívala. Věděla, že on ji musí zabít. Byla s tím smířena. Zahleděná do jeho očí držela svou ruku na té jeho, ve které držel dýku z podsvětí. Dýka jí dělala malou ranku na hrudi, ze které vytékala v malinkých pramíncích rudé barvy ta životodárná tekutina. Krev. Stékala jí po hrudi a zabarvovala ji bílé letní promočené šaty do ruda. Pršelo. Dívka měla od deště slepené vlasy s odlesky zapadajícího slunce. Poslední tah štětcem. Obraz je dokončen. Odstoupila jsem stranou a zahleděla se na obraz, jenž jsem zrovna dokončila.

1. kapitola

„Cat, pojď už dolů, máš tady snídani,“ houkla na mě ze zdola Scar. Já se jen usmála a při cestě dolů jsem se málem blíže pozdravila s podlahou, ale ustála jsem to. Došla jsem až na svoje místo u stolu.

Sedla jsem si a začala jíst moje oblíbené lupínky s mlékem.

„Scar, tak dnes ses teda opravdu překonala. Udělat takhle dobré jídlo po ránu? Co se stalo se spálenými vajíčky, přesolenou palačinkou a… “ Ještě chvíli jsem na Scar koukala jako na vetřelce z jiné planety kvůli tomu, co právě udělala. Normálně mi do pusy narvala čerstvě vyžehlenou ponožku. Vyplivla jsem ji a nevěřícně koukala na Scar, co mi právě provedla.

„A to bylo za co?“ zeptala jsem se trochu podrážděně a dala si do pusy lžičku lupínků.

„To bylo za to, jak mi kritizuješ jídlo,“ dořekla a dala si ruce v bok.

„Ale no tak, Scar, vždyť víš, že mě nesmíš brát vážně. A náhodou to byla teoreticky pochvala za výbornou snídani,“ vysvětlila jsem jí, co jsem jí tím vlastně chtěla říct.

„A prakticky to je co?! Urážka? Nebo co si mám myslet…“

„Víš ty co? Mysli si co chceš, ale docela bych se potřebovala jít zkulturnit. Abych aspoň trochu připomínala lidskou bytost, když je teda poslední den školy,“ usmála jsem se na ní, snědla svou snídani (hmm, jak ta byla dobrá) a běžela jsem nahoru do koupelny.

Otevřela jsem dveře, vlezla dovnitř a hned za sebou zamkla. Vlezla jsem si do sprchy a nechala si smáčet moje rudé vlasy, krk (na kterém mám jemné tetování přecházející až na záda), ramena a vlastně celé moje tělo.

Po osvěžující spršce jsem se usušila a šla si udělat něco se svou ohnivou hřívou. Nakonec jsem jim jen dodala objem a natočila jsem si konečky. Nalíčila jsem se opravdu jen lehce. Já se moc nemaluju. Připadám si hezká i bez tuny make-upu, nemám to zapotřebí.

Moje okupování koupelny skončilo a tak jsem odemkla dveře, před kterými netrpělivě přešlapovala nervózní Scar. Když jsem procházela okolo ní do svého pokoje, tak jsem směrem od Scar slyšela něco v tom smyslu no konečně.

Nějak jsem to přešla a začala jsem se přehrabovat ve své skříni. Nakonec jsem vylovila krásné letní pomněnkové šaty až ke kolenům. Zkompletovala jsem to jen s jemným řetízkem a malinkatými náušnicemi. Při cestě z mého pokoje jsem se okoukla v zrcadle a uznale na svůj odraz kývla. Šla jsem dolů a u domovních dveří jsem si nazula ty mé oblíbené bílé botky gladiátorky na menším podpatku.

Chtěla jsem vyjít z domu, když v tom mi docvaklo, že jsem si v pokoji zapomněla tašku. Zavřela jsem za sebou a otočila se. Málem jsem vrazila do Scar, která si šla pro boty a nesla mi mojí tašku. Děkovně jsem se na ní usmála a za zamávala jí na rozloučenou.

Šla jsem naší ulicí, až jsem došla na malou cestičku, která vedla na kopec, kde jsem byla strašně ráda a zapomínala jsem tam i na všechny problémy světa. Teď jsem se tam ale nemohla moc dlouho zdržet. Spěchala jsem totiž do školy.

Seběhla jsem kopec a už jsem viděla školu. Rozeběhla jsem se, když v tom jsem do něčeho tvrdého narazila a následně spadla na zem.

Až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem vrazila do nějakého kluka.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě ten kluk a nabídl mi pomocnou ruku.

„Jo jsem, děkuju. Já jsem jen moc nevnímala okolí,“ dořekla jsem a s úsměvem jsem se mu koukla do jeho zelených očí, které jsem viděla přes jeho černé vlasy.

Moment. Já ho znám. Znám ho. Odkud ho ale znám?  Různě se na stěně vrstvily barvy, tvary, nálady a vše to mělo dát dohromady obraz plačícího temného anděla. Měl za úkol najít… a zničit. Potomka našel... Posvátná dýka... Černé slzy, černé jak jeho krev. Plakal krev. To je on. On je anděl. Temný anděl…

Autor: Lunabell (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Light in the dark prolog - 1. kapitola: