OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Last Breath - 3. kapitola

16.01.2012 (11:00) • JustV • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 552×

Už déle než měsíc slýchávám po každém návratu domů matčino: „Ahoj, jak jsi se dnes měl, miláčku?"  Snažím se ovládat svou touhu zabít ji, ale zkuste si to, když vám předhazuje datum vaší smrti v každé páté větě a pomalu vybírá šaty na funus. Samozřejmě, nejdřív propadala hysterickým záchvatům, ale pak se rozhodla, že mě bude neustále utěšovat, že určitě přežiji, což zase způsobovalo mé hysterické záchvaty.

„Ptalo se tu dnes po tobě nějaké děvče. Řekla jsem jí, že máš svých problémů dost a před smrtí se s ní nepotřebuješ bavit."

„Mami?! Děláš si legraci?! Musíš to vyprávět každýmu na potkání? Je to moje osobní věc!"

„Moc lidí to neví..."

„Ne moc, jen pošťák, Vietnamci támhle z rohu, takže mi pokaždý, když tam jdu, nabízej nějaký jejich bylinky, že prej to tu nemoc vyžene z těla! I moje třídní učitelka ze základky to ví!" Práskl jsem dveřmi a odebral se do putiky, ve které jsem narazil na Erika.

Seděli jsme do zavíračky, ale ani dnes ona dívka, podle Erika lehká, nepřišla.

„Buď od tý lásky a vybodni se na ni. Takovejch děvek po světě lítá!" promlouval mi kamarád do duše, já to však poslouchal jedním uchem dovnitř, druhým ven.

„Někde musí být. Někde přece musí bydlet..." nevěděl jsem, proč mi na ní tak záleží. V životě jsem s ní nemluvil, neznal jsem ani její jméno. V tu chvíli mi něco došlo.

„Odkud ji znáš? Sem chodíme už tolik let a já ji viděl poprvé. Odtud ne, viď?"

„No, ale jo, párkrát tu byla, zrovna jsi byl doma... Chodila sem docela často." Snažil se mi něco zatajit, ale když někoho znáte od první třídy, poznáte, kdy nemluví pravdu. A na Erikovi by to poznal i člověk, který ho zná pět minut. Jestli něco neumí, tak lhát. Z mého výrazu okamžitě vyčetl, že jsem jeho lež prokoukl.

„Ehm... No, víš...  Víš, jak je ten dům na rohu?" začal.

„Jo. To je ale bordel, není?"

„No, je. A tam jsem ji právě poznal. Jednou jsem se večer nudil, tak jsem si řekl, že nebude nic špatnýho na tom, když tam půjdu. A zaplatil jsem si tuhle."

Málem mi spadla čelist do sklepa. Hledám holku, se kterou spal můj nejlepší kamarád. Zmohl jsem se jen na tiché "aha", rozloučil se, odebral se k výčepu, zaplatil svůj dluh.

Venku mě do obličeje praštil studený, mrazivý sníh. A já se zase vydal na mé oblíbené Rašínovo nábřeží. Touhle dobou tu nechodí moc slušní lidé, ale bylo mi to jedno. Vyrůstal jsem tu. Těžko říct, jak dlouho jsem tam pobyl, ale ve chvíli, kdy jsem byl promrzlý až na kost, jsem vstal a kráčel pěšky domů.

Samozřejmě jsem neměl klíče. Musel jsem spoléhat na to, že matka nikam neodešla a dokonce jsem v to tentokrát i doufal. Představa noci na lavičce v parku ho děsila.

Díky Bohu, nikam neodešla. Čekala na mě doma s omluvou, horkým grogem a s jakýmsi lístečkem. Její omluva mě moc nezajímala, vyslechl jsem si jich za můj život už tak tisíc a všechny zněly stejně. Mnohem víc ho zajímal lísteček, na kterém bylo kostrbatým písmem napsáno:

Hledej mě tam, kde se naši oči poprvé setkaly.

Autor: JustV (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Last Breath - 3. kapitola: