OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 70. kapitola

24.05.2012 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1095×

70. kapitola - Člověk

Chester

Probudí mě jakýsi vlahý dotek na tváři. Otevřu oči a zadívám se do Diina usměvavého obličeje. „Ty už jsi vzhůru?" Protáhnu se opatrně, protože na mně pořád ještě leží. Spali jsme ve stejné poloze celou tu dobu.

Přikývne a usměje se.

Vypadá... jinak. O hodně líp než předtím. Tak nějak… zase rozkvetle.

Tváře má růžové a oči se jí smějí.

„Sluší ti to." Oplatím jí úsměv a políbím ji na špičku nosu.

„Mně vždycky," zazubí se sebevědomě. „A můj otrok vypadá taky k sežrání!“ hlesne nadšeně a zatahá mě za řetěz.

Nenadšeně sjedu pohledem na vodítko, které drží v ruce, a uvědomím si, že mám vlastně na krku ještě pořád ten pitomý obojek. „Nechceš mě už trápit, že ne?" Udělám na ni nevinný kukuč.

„Sakra, já tě trápila? A jak?“

„Ale nijak," zasměju se. Nechci rozebírat mou slabinou, kterou je slovní vyjadřování něčeho, co k ní cítím.

Mírně se zamračí a odfrkne. „Nedáš si snídani?“ Nahne mírně krk.

„Dám, ale odjinud!" Blýsknu očima a vystrčím na ni špičáky, zatímco rukou jí přejedu po stehně. Už tak dlouho jsem si neužíval tohle místo. Už si ani nepamatuju, kdy to bylo naposledy.

„Jak dáš?“ Nepokrytě jí tělo rozvíří panika a já znovu pocítím v hrudi bolestivé bodnutí, jak jí projede ten nepříjemný pocit, že podléhá Nad-upírovi.

„Přece chceš, abych se z tebe napil, ne?" Zadívám se na ni nechápavě, když se ode mě odtáhne. „Ptala ses, jestli si nedám, tak říkám, že dám. Nic víc. Co je?" reaguju na její pocity strachu.

„Nic.“ Zavrtí hlavou.

Přitáhnu ji tedy s úsměvem k sobě a nadšenými polibky jí sjíždím přes nahé břicho a níž. Když se rty dostanu na stehenní tepnu, zavře oči a já ucítím to napětí, které jí vibruje pod kůží. Když ucítím, jak se zase celá napnutá, přestanu a zadívám se jí do obličeje.

Křečovitě k sobě tiskne víčka a zrychleně dýchá.

Vzdychnu. Moje role otroka nejspíš ještě neskončila. Naopak. Teprve začíná… Uchopím ji za nohu a vtisknu polibek na nárt. „Tedy pokud mi, má paní, dovolí, abych se napil z tak citlivého místa…" Nasadím pokorný výraz, zatímco jí jemně masíruju lýtko.

Prudce se mi vytrhne a zaplaví ji úleva. Šklebivě se usměje. „Potřebuju tvůj jed… Ale mohlo by to bejt něžný?“

„Bude to takové, jaké si to budete přát," usměju se na ni a zlíbám jí celou nohu až po místo, kde jsem si ji podepsal. Lehce po podpisu přejedu jazykem, až nahlas zavzdychá a snad se konečně trochu uvolní. Oddálím jí nohy od sebe, aby se mi k ní lépe dostávalo, a mazlím se s její jemnou kůží neskutečně dlouho, až toho začínám sám mít dost. „Připravená?" dostanu ze sebe ochraptěle a znovu ji pohladím po jizvě.

„Jo,“ vydechne, a když se do ní zakousnu, mírně sebou zacuká. Chvíli jako by se bránila a bojovala proti mně a mému jedu, ale nakonec mi přeci jen dopřeje krev, která mi patří.

„Proč se tomu tak bráníš?" řeknu udýchaně, když se od ní odtrhnu, v očích takovou horkost, až je musím zavřít, jinak bych ji tím snad vyděsil. Skloním hlavu, abych se nemusel dívat na její nahé tělo, a pokouším se co nejrychleji uklidnit. Její krev mi dala zabrat, i když to bylo tak trochu jak na horské dráze. Nejdřív parádní výstup, pak nepříjemný sjezd dolů, kdy jako by snad odmítala všechno, co k ní cítím, a pak zase cesta do nebe.

Skloní s úšklebkem hlavu a vlasy jí spadnou do tváře. „Jsem trochu nejistá… Když jsi se mnou hodil do tý zdi, tak mě to trochu pochroumalo a vyděsilo,“ zamumlá a trhne rameny. „Jsem od tý doby krapet mimo, sakra.“ Prsty si projede do vlasů a znovu se mi zadívá do tváře. Šedé bojovné oči jsou plné odhodlaní. „Ale začínám si zvykat, když seš takovej … můj. Zase se srovnám, to víš, já sice na venek vypadám jako velká rebelka, ale uvnitř jsem maličko srábek a cíťa…“ Protočí nevrle oči.

Nezasměju se. Zamyšleně ji pozoruju a pak se zvednu, abych se začal oblékat. Nevím, co na to říct. Věta, že bych jí přece nikdy neublížil, se mi vysmívá do obličeje. Navléknu na sebe mikinu a pak se mlčky natáhnu pro deku, abych jí do ní zabalil. „Pokud ti tak bude líp, můžeme... zase začít trávit čas bez sebe..."

„Sakra, ale to není správný! Seš můj manžel. Patříme k sobě.“

„Přece se nerozcházíme, jen..." Jen budeme trávit čas bez sebe jako ti, kteří se rozcházejí, prolítne mi hlavou. „Pokud tak budeš spokojená, budu spokojený taky…" řeknu nakonec a pokouším se, aby to vyznělo věrohodně.

„Má strach, že se sami sobě odcizíme…“ ošije se a uhne pohledem. Zachumlá se ještě více a drápy si jemně přejede po tváři. „Nevím, jak se toho divnýho pocitu zbavit. Ty se chováš fakt skvěle a mile… Je to ve mně, no. Nemůžeš mě zase přeprogramovat?" Zadívá se ke mně s hmatatelnou nadějí! Jako by si přála, abych jí zas ukázal, kde je její místo a utřídil její myšlenky! Aby šla slepě jen za mnou…

Hrkne ve mně. „Ty po mně chceš, abych z tebe zase udělal bezduchou loutku?" Zadívám se na ni šokovaně. Dívám se na to drobné stvoření a vůbec mi to nedochází! "Já si tě přece nemůžu pořád nějak přetvářet! A ani nechci. Vzal jsem si tebe a chci být s tebou. Ne s někým, kdo mi všechno odkývá!" začnu nervózně přecházet po pokoji. Do hajzlu! "Vůbec jsme se neměli brát..." posadím se nakonec do křesla a dám si zoufale hlavu do dlaní.

Nitro se mi sevře v neočekávané bolesti, její bolesti – jako bych vrazil do srdce kůl. Odvrátí se ode mě a vyskočí na postel. „Sakra, jasně, že mě nemůžeš předělávat! Ani to nechci!“ zavrčí stroze. „Taky by bodlo, kdyby ze mě obřad udělal nějakýho toho Nad-upíra, jenže ne… Ze mě je prďola, co nemasakruje! Ve mně to ty upíří vlastnosti jenom potlačilo!" prskne nabubřele. „Jo a nejspíš máš, sakra, pravdu! Nikdy jsme se neměli brát. Neměli jsme si spolu ani začínat. Kéž bys mě raději zabil hned, když jsi mě potkal!" zavrčí naštvaně a vyběhne ze dveří tak rychle, že se děti v postýlkách protáhnou a Char zakňourá.

Okamžitě se k nim nahrnu a dávám Dianě čas trochu vychladnout. Dříve už bych vyletěl, ale teďka … když jsem s dětmi, vyžívám se v tom, že o ně mohu pečovat. Hladit je po černých vláskách. Nechávat se obluzovat tmavě hnědýma očima mé dcery a tváří syna, který je mi tak podobný…

Když Di začnu hledat, zjistím, že v celém domě není! Vejdu dokonce i k Dexterovi, ale ani on není přítomný. Postel je rozválená, ale upír chybí. Nejspíš je někde na lovu a já jen doufám, že ne s Dianou… Se vzdychnutím si v obývacím pokoji u baru naliju skleničku. Jako vždy jsem neudržel pusu zavřenou a Di si pěkně po svém vyložila to, co jsem řekl… Ani na okamžik jsem nezalitoval toho, že jsem si ji vzal. Nejde o ni. Jde o mě. O tu zatracenou přeměnu v Nad-upíra!

** ** **

„Ahoj kámo," pousměje se Cristoball, téměř dvoumetrový vychrtlý upír a poplácá mě po rameni. „Máš pár chvil? Potřeboval bych něco…“ zamumlá a sjede pohledem ke dveřím knihovny, za kterými se mihne Angela.

Mírně se pousměju, protože se snaží tvářit nevinně a jako krvelačné bytosti mu to samozřejmě nejde. „Třeba celý den…“ vzdychnu a posadím se na pohovku. Nohy si složím na stůl a protáhnu se i se sklenkou v ruce. „Co bys potřeboval?“

Ball se očima zabodne do kamenné dlažby a šourá nohou po škvírách, jako by přemýšlel, jak se zeptat. Kouše si spodní ret a co chvíli si plochou dlaně přejede přes vojenského ježka. „Potřeboval bych … nějakýho hodnýho … hodnýho upíra pro Angelu. Nechce bejt sama a já … už to mám s Vinnie vážný a neodejdu od ní. Nechci. Ani nemůžu. A tak jsem slíbil Ang, že … jí někoho, kdo by ji nemučil, najdu. Nevíš, o nějakým tvárným … soucitným … upírovi, co by se k naší podivný sešlosti hodil a nechal se předělat v upíra s duší?“

Nemusím ani potlačovat pobavení v hlase. Zvednu koutky v úsměvu a probodnu ho temným pohledem. „Tak takhle ty se staráš o své oběti?“ zazubím se.

„Jdi do prdele,“ usykne a ošije se, přičemž se stále tváří dobrácky, takže do sebe kopnu sklenku upíří whisky a posadím se do pozoru.

„Nemyslím to zle, vážně … je to od tebe hezké.“

„Chazzy!“ zamračí se na mě a já zvednu ruce vzhůru, že se vzdávám.

„Dáš si taky?“ Pobaveně kývnu k poloprázdné láhvi.

Hbitě ji sebere a dolévá mi, zatímco sobě nalévá novou skleničku. Posadí se naproti do křesla a úlevně se napije, zatímco v ústech alkohol chvíli převaluje, jako by si jej vychutnával.

„Takže s Vinnie už je to vážné, ano? A náš drahý Dicky…“ Schválně použiju zdrobnělinu, kterou mu začala říkat Angela a kterou on k smrti nesnáší. „…už to ví? Ví, jak moc vážné to je?“

„Ten, až to zjistí, tak mi vrazí kůl do koulí,“ zavrčí Ball a ukáže mi nejistě špičáky. „Včera jsem s ní šu… Včera jsem s ní měl sex.“ Poopraví se rázně. „Snažil jsem se to ještě oddálit, ale … nějak mi to nevyšlo a nelituju toho. Byla ohromná.“ Téměř zasněně protočí oči ke stropu a culí se, jako zamilovaný upír.

„Tak to rozhodně vrazí,“ uchechtnu se a napiju se. „A co? Měl jsem pravdu, že jí to psychicky prospěje?“ zajímám se, i když mi to je přede jasné. Je na něm vidět, jak moc je s výsledkem spokojený.

„Hold víš, co na týraný holčičky platí,“ pokrčí rameny a zákeřně se rozesměje, jak se jeho upíří já vydere na chvíli na povrch. „Dík ti za praxi s Diankou!“

Z tváře mi úsměv vymizí, když mi dojde, co řekl.

Ball se rozkašle a omluvně se na mě zadívá. „Promiň… Občas je tak těžký v sobě toho upíra udupat, ale i když to dost bolí, stojí to za to…“

„To je dobrý…“ zamumlám a uhnu pohledem, přičemž se upír vrátí k původnímu tématu. Di si se mnou prožila hodně a … nejsem za to rád!

„Chci Angele pomoct. Aby měla taky někoho. Když jí bude dávat jed on, nebude muset bejt závislá na mně.“

Ještě nám naliju, abych zahnal nepříjemný pocit, co se mi usadí v hrudníku. „Možná bych měl upíra, který by odpovídal tomu, co chceš pro Angelu. Osobně ho moc neznám. V té době, kdy jsem ho vídal, bych s ním neztratil ani slovo, pokud chápeš, co tím myslím…" ušklíbnu se, když si vzpomenu na své tři dny "proměny". Bylo to po Chrisantině smrti…

„Netýrej ji,“ zachraptěl upír s podivně uhrančivýma fialovýma očima a chytil mě za zápěstí, jako by mi snad chtěl zabránit, abych to nevinné děvčátko mučil podle svých představ.

„Nepovídej… A proč bych neměl?“ Pobaveně jsem pozvedl obočí a dravě se na něj ušklíbl. „Dej ze mě tu pazouru nebo budeš litovat, že ses mne jen dotknul!“ usyknul jsem a tvář mi protnula zlověstnost, tak podobná Oskarově.

Upír s fialovýma očima se stáhnul stranou a zatínal zuby s pohledem na křehkou dívčinu, jako by přemýšlel, jak mě zastavit.

Neměl jsem chuť se na něj dívat a tak jsem dlaň zase stáhnul a posadil se do křesla. Hodil jsem hlavou k tomu podivínovi a zadíval se na Nicka. „Kdo to je?“

„To je … jeden lidumil. Říkáme mu Člověk… S ním bych neztrácel čas.“ Uboze se ušklíbne nad tím tvorem, který šetří lidi tak, jako jsem se o to pokoušel kdysi já.

Ale hold marná snaha… Teď už jsem jiný. Jsem lepší a z těch slabostí mi zbyla snad jen láska k mé nejoblíbenější kořisti, k Di… A vidina mého následovníka. Ještě jsem se po tom upírovi poohlédl. Stále mě probodával pohledem a ačkoliv nemučil a nehodoval s námi na jejich tělech, byl na každé sešlosti, kterou Nick pořádal. Jako by ho měl rád pod dohledem. Jako by čekal, až…

„No, je mi to jasný," hlesne a promne si tvář. „O koho jde?“

„Moc o něm nevím. Sice se účastnil upířích sešlostí, ale tak nějak se stranil. Pokud došlo na mučení, které podle něho přesahovalo únosnou mez, tak mizel nebo se snažil zakročit. Od ostatních jsem se jen dozvěděl, že je prý až moc úzkostný. Vždycky se mu smáli a přezdívali ho Člověkem. Což je u upírů samozřejmě to nejpotupnější pojmenování. Možná by byl pro Angelu to pravé…"

Ball se zářivě pousměje a odloží prázdnou sklenku na stůl. „Kde ho najdu?“

** ** **

„Dobrý doupě," zamumlá Cristoball, když vejdeme mezi neurvalé upíry, kteří se nadšeně baví – zrovinka týrají nějakého muže v našich letech a dokazují si nad ním svou sílu a moc. „Tady bych neměl bejt…“ Oklepe se Ball, když nám oběma vnikne vůně krve a strachu do chřípí.

V těle se mi zvedne hladina upíří touhy a nejraději bych ponořil špičáky do jeho krku a drápy do páteře, ale už jsem jinde. S myšlenkou na Di a děti poklidně projdu kolem sebranky a posadím se do kouta obývacího pokoje, zatímco mám nutkání Balla popadnout za zápěstí a táhnout ho za sebou.

Neustále se ohlíží, jako by se chtěl přidat.

Vím moc dobře, jaké to je pro něj pokušení… Rozhlížím se kolem sebe, ale nikde ho nevidím. Přistoupím k nejbližšímu upírovi a zeptám se ho: „Hledám Člověka… Upíra s fialovýma očima. Neviděls ho?“ Pozvednu obočí a ukážu si na oči, protože si nejsem jistý, jestli mě přesně slyšel přes ten divoký ryk umírajícího.

„Proč hledáš tu cházku?" rozesměje se a pohodí dlouhými vlasy jako manekýn. Nezúčastňuje se, ale spíše jen proto, aby se neušpinil, než že by ho to nerajcovalo. Upíří chtivostí div nevibruje. „Raději se přidej!“ zašeptá úlisně a olízne si špičáky.

„Ne, díky," odmítnu ho a kontroluju Cristobala, jestli ho tyhle hrátky nějak moc neberou.

Sedí a tváří se nezúčastněně, přestože zatíná pevně drápy do dlaní a snaží se nedýchat.

„Aspoň neubude. Naše citlivka je někde venku. Zmizel jako vždy, když se to začalo rozjíždět." Vycení na mě jiný upír zažloutlé špičáky.

„Fajn. Díky," řeknu a drcnu do Cristoballa. Nevypadá totiž moc v pohodě. „Prý je venku. Tak jdeme," zavrčím a strkám ho ke dveřím, protože jeho oči až moc často sjíždějí na rozjetá jatka.

Náhle však podivně ztuhne a vytřeští oči stranou, jako by měl tělo v jedné křeči a nemohl se ani pohnout.

Rozhlédnu se a vidím, že jsou na tom takhle všichni mimo mě! Nechápavě se dívám kolem, a když do okna vyskočí upír s fialovýma očima. Přesně ten, kterého hledám, přistoupí k muži, který už je natolik podrápaný a pokousaný, že jen trpí, a zlomí mu vaz.

Narovná se a zabodne se mi uhrančivýma očima do tváře, jako by čekal, až také znehybním.

„No, ty ale umíš kouzla…“ Povytáhnu uznale obočí a rozhlídnu se kolem sebe, protože nic podobného jsem ještě neviděl. Nic takového totiž při našich dýcháncích, kterých jsme se oba účastnici, nezkoušel. „Jak dlouho to trvá? Rád bych zpátky jednoho upíra," dodám s úsměvem, když mě probodává fialovýma očima a mlčí. Asi se diví, proč zrovna já jsem zůstal nedotčený. Já se od jisté doby, kdy mi samy rudnou oči, už nedivím ničemu. „Já jsem Chester. A nepřišel jsem sem nikoho týrat, ale přišel jsem za tebou. Tak co? Budeš ochotný se se mnou už konečně bavit?" zajímám se.

„Já tě znám,“ řekne chraplavě a natočí hlavu na stranu, jako by se mi díval až do duše. „Proč se mnou chceš mluvit?“

Obezřetnost, jakou oplývá, mě mírně vyvede z míry. Nikdy jsem si jí nevšiml… Nebo spíše jsem se jím nikdy až natolik nezaobíral.

Než stačím cokoliv říct, zmizí venku. Chytím zmateného Cristoballa za rameno a vystrčím ho ven. Jsem rád, že je zase rozhýbal, nerad bych se s ním až takhle vláčel domů. „Hledáme vhodného upíra pro jednu dívku, viď?" Drcnu do Balla, aby se konečně probral a vyklopil, co chce.

„Nejsem ten typ.“ Znovu ke mně zvedne oči a schová se do stínu. „Netýrám a zbytečně nezabíjím, ale také nejsem ten, který by se pachtoval s děvkami.“

Ball je natolik ohromen tím, že byl na chvíli naprosto chromý, že ze sebe nejspíš nic nedostane. Nechám ho tedy být a popojdu o krok blíže k upírovi sám. „Nejde o týrání. Jde o … vztah. Jinak by se mohlo stát, že zemře a to my nějak nechceme.“

„Naslouchám…“

„Upír, který s ní byl, si jaksi našel někoho jiného. Jenže její tělo si zvyklo na jeho jed. Potřebujeme někoho, kdo by ho ... nahradil. Vím, že to určitě zní divně, ale ... nejsme tak úplně běžná komunita upírů," zasměju se a chytím se za kořen nosu. Nejsme vůbec běžná komunita. Jsme upíři s duší a i když většinu toho, co ti tu říkám, ti nepůjde na mysl, tak je to pravda… Žijeme s lidmi jako s přáteli. Nezabíjíme. Máme tu legendární šťastnou krev a dokonce máme psa. To všechno bez toho, abychom někoho týrali… V mysli se tomu, co bych mu rád řekl, rozesměju. „Proto jsme přišli za tebou. Vypadáš jako ... vhodný kandidát."

„Jaká tedy jste komunita?“

„Komunita lidí i upírů. Vesměs jsme všichni monogamní a máme svoje polovičky. Žádné týrání, nic takového. Někteří z nás už ani nepijí lidskou krev…“

„A to mám věřit tobě? Brutalita a smrt z tebe sálá natolik, že to odradí i obyčejného upíra. Jsi natolik upíří, že na tebe neplatí ani mé schopnosti,“ zavrčí směle.

„Za to bohužel nemůžu já," ušklíbnu se. Ale ta zkurvená proměna, pomyslím si v duchu. „Hele, možná se tak jevím, ale nejsem takový. Jestli si mě pamatuješ z ... dřívějška, tak ty doby jsou už dávno pryč. Mám manželku a rodinu. Až takhle jsem se povýšil z toho upířího života."

„Pamatuji si tě moc dobře…“ zachraptí zvráceně. „Nezdá se mi, že by ses za tu dobu nějak pozměnil. Naposledy, když jsem tě viděl, týral jsi svou nejmilovanější oběť.“

Zatnu zuby. Do hajzlu, ani si nepamatuju, že byl u toho, když jsem k těm dvěma bastardům přivedl Dianu. „Nikoho jsem netýral," řeknu ledově, zatímco se snažím potlačit horkost, která se mi tlačí do očí. „Nebyla to žádná moje oběť. Je to moje žena."

„Evidentně šťastná, že tě má…“ řekne posměšně a lítostivě zároveň.

„Chazzy měl špatný období, teď je fakt jinej, sám bys viděl… Ta holčina, pro kterou potřebuju sehnat upíra … s duší, kterej by se k ní choval hezky, je moje bývalá… Byl jsem do ní zamilovanej. Sere mě, že si zvykla na můj jed a teď je uvězněná v našem světě. Už nejsem schopnej bejt s ní, našel jsem si novou lásku a s tou už chci zůstat navždycky. Ale Angelu nemůžu nechat samotnou a ona tak zůstat taky nechce. Chci, aby byla šťastná, takže seš schopnej mi pomoct nebo ne?“ zavrčí Ball a upře do stínu na Člověka své oči.

„Jsem schopný o tom přemýšlet… Rád bych viděl to vaše společenství, ta dobrosrdečná komunita, skutečně existuje…“ zašeptá zádumčivě a vyjde ze stínu. Je to černovlasý upír s jemnými rysy tváře a výraznýma fialovýma očima. Je o něco menší než já a Ball. Postavu má štíhlou a vyzařuje z ní ta obezřetnost, klid a tajemno, které ho celého opřádá. „Ukažte mi ten váš svět…“ hlesne a široce, přímo ďábelsky, se usměje.

*** *** ***

Vzpomínka na to, když jsem byl člověkem...

Člověk.

Probral jsem se a zatřásl se chladem. Cítil jsem ho všude kolem sebe a dokonce i v sobě. Jako by mi putoval žilami a pálil, doutnal a měnil se v něco divného. Chtěl jsem hnout rukama, ale zápěstí jsem měl pevně přivázané ke stolu, stejně jako kotníky a krk. Nemohl jsem se ani pohnout. Zasténal jsem a snažil se otevřít v poblouznění oči. Páska a palčivost mi zabraňovala víčky byť jen pohnout. Někdo mi musel nakapat něco do očí! Došlo mi bolestně a já zavil hrůzou, kde jsem se to ocitl.

„Ale pššt, miláčku,“ zapředla a já ucítil váhu na svém nahém těle, jak se mi hebké dívčí tělo posadilo do klína. Nahnula se nade mne a její dlouhé vlasy mě zašimraly na tváři.

„Pomoz mi…“ zachraptil jsem a cítil jsem sucho v ústech.

„To víš, že ti pomůžu,“ začala se chichotat a rozvlnila se na mém těle.

Cítil jsem, jak mi cosi ostrého poranilo kůži v loketní jamce. „Prosím, pomozte mi někdo!“ vykřikl jsem, jak nejvíc jsem dovedl. Vlastně jsem nekřičel, došlo mi, šeptal jsem a prosil o smilování. Prosil o smrt, protože všechno se mi při přemíře té bolesti zdálo lepší, než peklo, které jsem zažíval. Cítil jsem, jak se mi tělem rozlila další palčivost a bolestně jsem usykl.

Zručně sáhla do mého klína.

V duchu jsem zaklel. Byl jsem nahý a přivázaný. Odevzdaný jí na milost a dělalo se mi z toho zle. Cítil jsem, jak si se mnou hraje. Jak jí díky tomu, co mi vbodla do žil, topořím v dlaních a nenáviděl jsem se za to. „Bolí to,“ usykl jsem, když se mi ta horkost dostala do očí a zvrátil jsem hlavu snad o centimetr, protože víc mi nebylo povoleno.

„A bude to ještě horší… Jen si to užívej,“ zapředla jako kočka a já se v nové agónii začal kroutit, jak se mi v očích rozmohl spalující žár a ukázal mi peklo, které bych nepřál nikomu. 

Doufám, že se Ti další kapitola líbila... Dostáváme se k jádru věci a narážíme na další "tájo", které v příběhu je a rozprostírá se kolem. S lehkým zděšením si můžeš číst o nové postavě, které patřila ta poslední vzpomínka... Kdo a proč mu to udělal? Proč má fialové oči a co ty jeho schopnosti? 

Tolik otázek... A tolik odpovědí v textu, který pro Tebe přepisuju do této podoby. 

Tímto dílem by to mohlo všechno skončit. Vlastně nemohlo, ale ... při troše fantazie bychom si i mohli říci: Sbohem a šáteček. A odpoutat se od toho sebestředného upíra Chestera, setsakramentské Diany a jejího hysterického dvojčete. Nebesky krásného anděla Dicka či zkušené Angely... Ale jak by řekl Mike: „Ty vole, tímhle to ještě nemůže skončit..." 

A nebo může? 

Je tam pro Tebe ještě dost tajemství, které žádají pro odhalení? 

Dost zajímavostí ve vztahu? 

Co bys byla ráda, aby se dořešilo? Je toho dosti... Třeba Diino těhotenství, které si tak moc přeje a ono to nejde a nejde. Nebo tajemství nově příchozí Člověka. Proč se Desire chová jako "magor"... 

Opravdu skončila ta Oskarovská ironie nebo jsme teprve za polovičkou?

Já odpovědi vím, ale zajímá mě, jak na to pohlížíš Ty. ,o)

Děkuji za komentáře a doufám, že jsem Ti touhle kapitolou dopřála pěkný zážitek a na LVV nezapomeneš. 

S pozdravem Chensie ,o)

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 70. kapitola :