OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kyndra - 3. kapitola

28.10.2012 (14:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1089×

3. kapitola

Stála jsem u potoka, který protékal nedaleko vesnice, a smývala ze sebe krev mrtvého chlapce. Stínovo tělo jsem odklidila, ale chlapcova jsem se ani nedotkla, nechala jsem ho tam ležet tak, jak upadlo.

Myslela jsem na to, kam se vydám teď. Je noc, budu muset zůstat v téhle vesnici do rána, abych mohla nakoupit zásoby. Usmála jsem se nad představou, že za vybrané suroviny platím.

Vzpomněla jsem si, že než co mě ten Stín tak nevhodně vyrušil, byla jsem v celkem příjemném hostinci, proto, když už jsem byla dostatečně umytá, vydala jsem se tam.

Už ve dveřích mě čekalo milé překvapení. Hostinec byl stále prázdný, takže se žádný můj dramatický návrat nekonal. Zašla jsem si za bar pro jednu z lahví whisky, ale tentokrát jsem si vzala i skleničku.

Posadila jsem se a začala pomalu upíjet. Celou dobu jsem byla v myšlenkách u svého posledního boje. Postřehla jsem, že jsem se trochu zhoršila. Sice jsem měla zavřené oči, ale už dlouho se mi nestalo, že bych někoho tolikrát minula. Asi budu muset opět zavést ranní tréninky, jako tomu bylo ve Vile. Při vzpomínce na ni jsem se trochu otřásla a dopila skleničku.

Při nalévaní další jsem zaslechla něčí hlas: „Můžu si přisednout?“

Zvedla jsem svůj temný zrak a doufala, že to toho troufalce odežene. Bohužel to, co jsem viděla, mě vůbec nepotěšilo. Nade mnou stál mladý muž s černými neupravenými vlasy, které mu trčely do všech stran. Jeho šedé, bezstarostné oči hleděly do těch mých a já v nich nenašla ani stopu strachu. Ten muž měl na sobě obyčejnou špinavou košili a plátěné kalhoty.

„Zase ty?“ sykla jsem podrážděně a vstala tak rychle, že až upadla židlička. Ten muž neměl ani čas nic říct a už jsem ho držela pod krkem a rozrazila jím jeden ze stolů. Najednou se můj obličej nacházel nebezpečně blízko toho jeho.

„Neříkala jsem ti, abys za mnou nelezl?“ zeptala jsem se nenávistným hlasem.

Muž neodpovídal, věděla jsem, že je to tím, že se dusí, ale stejně jsem svůj stisk nepovolila.

Jeho šedé oči pomalu lezly z důlků a mně se na tváři objevil potěšený úsměv. Zničehonic jsem ho pustila a opět si šla sednout na své místo. Lokla jsem si whisky a dělala, jako by se nic nestalo. Doufala jsem, že mu tahle lekce stačila a už mi konečně dá pokoj.

„Páni,“ zašeptal přiškrceným hlasem, když se zvedal. „Ty máš ale páru.“

Protočila jsem oči v sloup, ale jinak si ho nevšímala. Když viděl, že na jeho poznámky nereaguji, mlčky se posadil k mému stolu a zvědavě si mě prohlížel.

Stále jsem si ho nevšímala, proto začal prsty ťukat do desky stolu. Nejprve tiše, ale pak začal přidávat na hlasitosti.

Ten zvuk narážejících nehtů na dřevo mi lezl na nervy. Rychle jsem sáhla za pas, kde jsem měla schovanou dýku, kterou mi věnovala Kyndra, ještě než mi zařídila tenhle život. Popadla jsem ji a zabodla ji přesně mezi klapající prsty toho muže.

„Neprovokuj,“ sykla jsem nenávistným hlasem a nespouštěla z něho oči.

„Páni, to bylo úžasný. Naučíš mě to taky?“ zaradoval se ten muž a já začala pochybovat o jeho duševním zdraví. Ne, že by mi na něm nějak záleželo, ale nemohla jsem si vysvětlit, proč tu se mnou sedí. Vždycky se mě ostatní báli a vyhýbali se mi, tak proč se on chová takhle divně?

„Dobře, poslouchej mě...,“ začala jsem.

„Christian,“ přerušil mě. „Ale říkej mi Chrisi.“

Chvilku jsem na něho překvapeně zírala a nevěděla, co si mám myslet. Úplně jsem ztratila nit a nevěděla, co mu říct.

Chris se na mě chvíli díval, a když jsem nic neříkala, tak spustil on: „Viděl jsem toho kluka. To jsi nemusela dělat.“

Při vzpomínce na to jsem se pousmála: „Jak víš, že jsem to udělala já?“

„Jednoduše, znám tě.“ Chris mluvil naprosto klidným a vyrovnaným hlasem. Chtěla jsem mu na to něco odpovědět, ale nestihla jsem to, protože se ozval ženský křik.

„Asi už ho našli,“ konstatovala jsem vesele a zvedla se ze židle. Zašla jsem si za bar, kde byly pověšený klíče od pokojů, a jeden jsem si vzala. Cestou zpátky jsem se ještě zastavila u Chrise a mile pronesla: „Doufej, že se už nepotkáme.“

Chris se jen usmál a začal se houpat na židli.

Při odchodu jsem do něho nezapomněla strčit a s mírným uspokojením jsem sledovala, jak i s židlí padá k zemi.

Pak už jsem se jen vydala do svého pokoje, abych si odpočinula po tomto náročném dni. 

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kyndra - 3. kapitola: