OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Křišťál světů - 1. kapitola

26.11.2012 (10:00) • Eve • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 784×

Křišťál Světů je čirý král mezi Křišťály.

Moc Křišťálu je nekonečná.

Dokáže pomoci.

Dokáže ublížit.

Ale to největší, co umí, je... zničit parabolu Světů.

A to je konec pro všechno.

Všechno.

1. kapitola

Situace se změnila. Svět se změnil. Kolem nás se roztočil vír větru a začal nás sužovat. V duchu jsem zaklela a dál upřeně sledovala malý křišťál, který způsoboval všechny ty věci. Byla jsem malý kousek od toho Křišťálu moci, a zároveň daleko. Kolem mě bylo pět Grrivů. Se smrtelným výrazem ve tváři sledovali každý můj pohyb. A já sledovala je. Byla jsem našponovaná, ale když se s námi svět zatočil, tak jsem zakolísala - stejně jako oni. V obličeji se jim objevil zmatený výraz. Zatímco oni nevěděli, co se děje, vůbec, já alespoň tušila, co se v tuhle chvíli odehrává. O Křišťálu světů jsem slyšela hodně. Legendy a mýty se mi staly každodenní zábavou. Každou legendu o Křišťálu světů jsem znala nazpaměť, ale všechny schopnosti jsem rozhodně neznala. V tuto chvíli jsem věděla jen to, že se přesouváme - jen jsem nevěděla kam.

Lucien vedle mě zaklel. Lucien byl muž vzezření rytíře, měl mohutná ramena, vysokou postavu a ruce jako lopaty. Ovšem nebyl to bijec jako třeba Akkid nebo Hill. Byl to čaroděj a měl velkou moc, kterou používal snad vždycky. To byl taky důvod našeho prozrazení a přilákání Grrivů, přestože to popíral, věděla jsem, jak to je. Grrivové nás dohnali včera večer. Museli jsme nečekaně opustit tábor a díky tomu jsme ztratili mapu k Jeskyni života, což mě hodně namíchlo. Ale nemohla jsem nic dělat. Proto jsem se snažila udržet mapu před svým obličejem a neztratit ji. Úpěnlivě jsem přemýšlela nad mapou, i teď, když se něco dělo. Možná jsem měla mít jiné myšlenky, ale nemohla jsem polevit ve svém soustředění.

Ucítila jsem Lucienovu ruku na boku. Zarazila jsem se a dala mu loktem do žeber. Zaskučel a pohoršeně se na mě podíval. Nechápala jsem jeho výraz. To on mě tu osahává a v nevhodnou situaci. Tohle mě vždycky dokázalo vytočit. Lucien mohl být fajn, kdyby nebyl tak egoistický čaroděj, který věří, že je schopný všeho.

„Co to děláš, ty imbecile?" prskla jsem na něj naštvaně.

„Něco se děje. Ten křišťál vypouští svoji moc ven." Mluvil naštvaně, ale stále jsem nechápala, o co jde. Ten teda mluvil z cesty.

„A co s tím má společného to, že mě osaháváš?" vyjekla jsem nabroušeně. Bože, to je debil. On se opravdu umí chovat

„Nikdy nevíš, co se stane," pokrčil ledabyle rameny, ale očima jako ostříž pozoroval Grrivy, kteří už byli poměrně vylekaní. Už se ani nesoustředili na nás, což jsem považovala za příležitost. „Teď mám poslední příležitost tě osahat, když umřeme."

„Čekáš, že umřeme?" povytáhla jsem obočí a střelila po něm pohledem, ale jenom na chvilku, potom jsem se očima vrátila ke Křišťálu. Chvíli bylo ticho, než se Lucien ostře nadechl. Pochopil. Chytil mě za ruku a pevně stiskl.

„Jestli uděláš to, co si myslím, tak tě zabiju tady na místě a bude mi jedno, že jsi Nies," zavrčel na mě a myslel to vážně. Poznala jsem to podle jeho obličeje. Lucien nebyl výbušný - to byl jeden z důvodů, proč mi ho přidělili jako ochránce. Dokáže jednat s rozumem a nepouští se do věcí po hlavě. To bylo vzhledem k jeho postavě opravdu zvláštní. Někdo by čekal, že takový muž má… Hmm…

„Udělej to a bude to tvůj poslední skutek, který uděláš," slibovala jsem mu a stále sledovala Křišťál. Jeho stisk zesílil.

„Nesmíš ho sebrat," varoval mě. „Jestli to uděláš, stane se něco…“

„Něco, co nám zachrání prdel, ať nás to pošle kamkoliv."

„Ty víš, co se děje?" zeptal se zmateně. Jeho obličej byl stejně zmatený jako jeho hlas.

Přikývla jsem. „Ne moc, ale něco ano. Něco jsem už přečetla."

„Skvělé," utrousil nervózně. „Možná sis toho hodně přečetla, ale nemáš žádné zkušenosti s tím křišťálem. Jeho dotek může necvičené i zabít. Je v něm spousta moci a energie, která tě dokáže spálit na popel. A já vím, že ty nemáš tu moc se té energii ubránit!"

Jeho slova byla tvrdá, ale měl pravdu. Triaviln – můj učitel - mi říkal, jak velká moc se ukrývá v tomto křišťálu. Jen ochránce se ho dotkne, aniž ho zabije. To proto se ho Grrivové nedotkli. Drží nás v šachu, dokud nepřijdou. Dokud oni nepřijdou, pomyslela jsem si zhnuseně. Museli jsme se odtud dostat… Ale s kamenem. A já jednoho Odiana mám. Podívala jsem se na Luciena a jeho ruku, která mě svírala.

Naklonila jsem hlavu na stranu. „Fajn, máš pravdu. Mě by to zabilo, ale tebe ne," řekla jsem a čekala, co on na to.

„Šikulka," pochválil mě. „Konečně mě posloucháš."

Odfrkla jsem si. „Měl jsi něco říct."

„A pomohlo by to?"

Měla jsem ho dost. Vyškubla jsme mu svou ruku a ukázala na křišťál. „Tak prosím, pane," pokynula jsem mu rukou a čekala, až vyplodí vejce. „Tak kde je problém?" zeptala jsem se ostře, když se nehnul. Byla jsem naštvaná, že měl pravdu, ale když už má takový kecy, tak ať něco dělá, než to udělám já. A bude mi jedno, co to udělá.

„Nemůžu jen tak," zakoulel očima. „Ty se postarej o Grrivy a já se postarám o křišťál," rozhodl a posadil se před Křišťál na určitou vzdálenost. Netušila jsem, co to dělá, ale nechala jsem ho být. Spoustě věcem ohledně magie jsem nerozuměla. Byla to pro mě španělská vesnice. 

Nechala jsem být Luciena Lucienem a soustředila se na Grrivy. Postarej se o Grrivy, jak jednoduché, pomyslela jsem si naštvaně. Nemohlo být nic těžšího, než se postavit čtyřem Grrivům. Naštěstí jsem měla výhodu. Byli zmatení a nesoustředili se, což byla výhoda pro mě. Jednoho Grriva jsem položila, aniž by tušil jak, a ten další byl ještě lehčí než ten předchozí. Zbývali mi jenom dva, kteří už pocítili smrt jejich kamaráda a otočili se na mě v úmyslu mě zabít. Jenže já jsem neměla mínění jim v tom pomoci. Šli na mě oba najednou. Jeden zleva a druhý zprava. Pohnula jsem se k jednomu a dala mu ránu do obličeje. Byla by to perfektní rána, kdyby mě nechytil za ruku a nepřiškrtil. Trochu jsem lapala po dechu, ale všimla si, že druhý Grriv se ke mně přiblížil zepředu. Proto jsem vykopla nohy a zabránila mu v přiblížení ke mně. Ten, co mě držel, mi dal ale do zad a já tak zaskučela a spustila nohy.

Nenechala jsem to ale jen tak. Vykroutila jsem se ze škrcení a krásně ho odhodila na toho druhýho Grriva. Zbavila jsem se dvou jednou ranou. Potom to už bylo jednoduché. Stačily dvě hozené dýky a oba se rozpadli tak rychle, jako se dali dohromady.

Unaveně jsem se zhroutila na kamennou zem, ale kamínky tlačící se do mých kolen jsem nevnímala. Zhluboka jsem dýchala a snažila se nabrat dech. Byla jsem totálně vyčerpaná. Po chvíli se za mnou ozval Lucien, který dokončil „obtížné" sebrání Křišťálu a pomohl mi zvednout se. Křišťál držel v ruce jako sklo, které se může každou chvíli rozbít. Ale nezměnil se. Stále zářivě svítil a kolem nás byl obrovský vír větru. A zhoršoval se. Vítr se mi dostal pod šaty a já se otřásla.

„Je to horší," poznamenal Lucien nervózně.

„Dokážeš to zastavit?" zeptala jsem se. Ale celkem zbytečně. Kdyby mohl, tak by to už dávno udělal.

Zavrtěl hlavou a tentokrát mě ušetřil uštěpačných poznámek. „Ne, je příliš pozdě. Jeho moc už nezastavíme. Ale bude to horší. Energie bude stále silněji vířit vítr prachu kolem nás, až nakonec vybuchne."

Tohle se mi nelíbilo. Že vybouchne?

„Vybouchne? Já myslela, že tohle je přenos."

„Ano, to je," přisvědčil a stále pozoroval sílící vír vichru. „Ale není to výbuch jako výbuch. Vybuchne energie, ne my. A ta energie nás potom vymrští přenosovým polem na místo, na které si přejeme. Ale je těžké něco takového ovládat. To místo si musíš přát. A někdy se to nepodaří tak přesně, jak bychom chtěli," vysvětloval a já jen povytáhla obočí. Oni to používají? Neměl mi snad něco říct? Všiml si mého pohledu a provinile se zašklebil. „Pak ti to vysvětlím, ale teď…“

„Co?" vyštěkla jsem naštvaně. „Teď mi zase budeš lhát?"

Pozdvihl prst a důležitě mi jím před obličejem zamával. „Já ti nelhal. Jen jsem ti neřekl pravdu." Zakoulela jsem očima. Imbecil, pomyslela jsem si. „Ale teď tě musím ochránit."

„Umím se o sebe postarat sama!" Už mě nebavilo, jak se o mě každý staral a snažil se mě chránit. Umím se bránit. Klidně nakopu prdel čtyřem Grrivům.

„Ne takto…“

„Ty drž hubu."

„Ne! To ty drž hubu," zavrčel naštvaně, prudce mě chytil a přitiskl se na mé rty.

Nečekanost této situace mě uvedla do stavu překvapení.

Proboha! Tohle se může stát jenom mně.

Toto je moje první povídka. Doufám, že se vám bude líbit, a doufám, že mi zanecháte pár komentářů.

Příjemné čtení přeje Eve :)

Autor: Eve (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Křišťál světů - 1. kapitola: