Když se svět točí kolem někoho se jménem Hedwika - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Moje tělo a mysl nyní ovládal Model 0.1 a to zapříčinilo pokračování. Jak jste asi pochopili, když prsty přejedu po tetování přepnu modul buď na standartní, nebo na nadpřirozený. Pokud zrovna nemám volné prsty, tak modul může přepnout hlas. To se mi bohužel, nebo bohudík teď stalo, ale co jsem nevěděla byly následky. Nadpřirozený modul znamená bezcitnost, sebedůvěru, bojovnost, otevřenost, ledabylost a sílu. Tož, co já s tím? No, tak teď už nic... Nečekala jsem, že to bude tak... silné!

08.06.2012 (18:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 892×

„Hedwiko, vezmeš si mě?" zeptal se Tobiáš.

„Tobiáši, přestaneš se tak nehorázně ožírat?" zeptala jsem se, ale srdce mírně zrychlilo svůj tep. Zamilovaná holka bere všechno až moc vážně.

„Já se obávám, že navždy to nevydržím," posmutněl Tobiáš. Vypadal, že se každou chvílí rozpláče.

„Nic si z toho nedělej. Já se stejně neplánovala vdávat," řekla jsem a poplácala ho po zádech. Rychle mě čapnul a obejmul. Dnes už jsem se nemohla divit ničemu, tak jsem ho jen vískala ve vlasech.

„Jakto, že jsi tak ohebná?"

„Ohebná?"

„No... ten kotoul."

„Já jsem dělala balet a gymnastiku. Tam je ohebnost potřeba..."

„Tak to umíš provaz," zkonstatoval. Zasmála jsem se.

„No, to umím."

„Předveď," řekl a poposedl dál. Vstala jsem (znovu jsem mírně zavrávorala a chytila se za hlavu) a plynule sjela k zemi v dokonalém provazu.

„Wow!" vykřikl. Znovu jsem se vyhoupla na postel a omylem přitom přejela prstem po tetování. Zavibrovala jsem a přeměnila se.

„Sakra!" řekla jsem syčivým hlasem. Všechen možný smutek a city byly pryč.

„Tvoje oči jsou tak zářivý," řekl užasle Tobiáš. Moje tělo a mysl nyní ovládal Model 0.1 a to zapříčinilo pokračování. Jak jste asi pochopili, když prsty přejedu po tetování přepnu modul buď na standartní, nebo na nadpřirozený. Pokud zrovna nemám volné prsty, tak modul může přepnout hlas. To se mi bohužel, nebo bohudík teď stalo, ale co jsem nevěděla byly následky. Nadpřirozený modul znamená bezcitnost, sebedůvěru, bojovnost, otevřenost, ledabylost a sílu. Tož, co já s tím? No, tak teď už nic... Nečekala jsem, že to bude tak... silné!

Oči se mi ještě více rozzářily a blonďaté vlasy svítily, jako svítilny. Rudé rty byly přirozené, ale na světlé pleti byly také výrazné. Zastrčila jsem si pramínek vlasů za ucho a potom to začalo. Chtěla jsem se zastavit, ale praly se ve mě dvě půlky. Převládla nadpřirozená. Asi chtěla dokázat, že umím být svobodná a naprosto odvázaná. Udělala jsem stejný paramegamaxikotoul a přistála Tobiášovi na klíně. Ten na mě překvapeně koukal a než stihnul cokoliv říci měl zacpanou pusu mým jazykem. Nejdříve trochu zaváhal, ale když jsem na něj vykulila moje zářivé oči podlehnul. Tobiáš povolil a opřel se o zeď u postele. Zaryla jsem prsty mezi jeho vlasy a nohy omotala kolem kyčle. Znovu se moje normální půlka snažila odstrčit nadpřirozenou, ale ta se nedala. Teď nebyl její čas. Měla se vrátit zpět až potom. Po tom! Jedna půlka plakala, nebylo jí to příjemné, ale ta druhá si to užívala. Nejdříve si ta normální myslela, že začne nadpřirozený modul nenávidět, ale potom si řekla, že se k tomu stejně už dlouhou dobu odhodlávala a souhlasila. Ustoupila a já mohla v klidu ocucávat Tobiáše. Pevně mě chtil za zadek, ale potom najednou povolil a ucuknul.

„Dwen, nedělej něco, čeho bys potom litovala," řekl.

„Neovládáš se. Je to zapříčiněné modulem. Jsi si opravdu jistá?"

„Jsem... i ta druhá, normální souhlasila," řekla jsem a měla z toho v hlavě guláš.

„Tak to mě těší. Ještě víc se těším sám ze sebe. Když jsem opilej, většinou vlezu na každou, kterou vidím..." řekl a usmál se.

„Doufám, že nejsem každá," řekla jsem a něco mi blesklo hlavou.

„Víš, co? Já to radši nechám na tu druhou," řekla jsem a přejela si po tetování.

Ta mrcha! zasupěla normální část. Hahahaha! Teď se s tím poper a nepokaž to! Máš super šanci!

To už jsem byla zpět v mém těle.

„No, tak to bylo rychlý," řekl Tobiáš.

„No, všechno bylo rychlý," řekla jsem.

„Neměla bych se proměňovat mimo misi..." řekla jsem a ta druhá půlka sykla: Hey! Chci mít taky nějákou volnost!

Tobiáš se na mě tak tázavě koukal, tak jsem jen pozvedla ramena na znamení nevědomosti a Tobiáš kývl. Potom mě políbil. Bylo to zvláštní... Nikdy jsem se s nikým nelíbala, tedy ta normální půlka. Byla jsem tak nesvá a navíc jsem měla plnou hlavu myšlenek, co bude, až se zítra probudíme, ale potom jsem si vzpomněla, že jsem opilá a že by to mohla být dobrá úniková cesta. Tak jsem se k němu znovu přivinula a nadpřirozená půlka jen: Děláš mi radost holka, vrrr!

Jen jsem se potutelně usmála a aktivní normální půlkou v duchu zašeptala: No jo, asi si budeme rozumět, ale příště tě budu muset krotit. Ale teď doufám, že mě budeš instruovat. Jak se znám, určitě něco pokazím. Moje zalezlá nadpřirozená půlka se jen tiše zasmála a sledovala dění. Tobiáš mi nenápadně povolil zadní zavazování korzetových šatů. Myslela jsem, že to dokážu jen já. Mám v tom cvik a zrovna jednoduché to rozvazování není. Nosím i klasické korzety, ale jen tři dny v týdnu. Je to nepohodlné a to opravdu extrémně.

Líbání jsem se velice rychle naučila a bylo to fajn... Víc než fajn. Bylo to takové... skutečné. Pravda, byla jsem trochu překvapená, když jsem zjistila, že mám celou pusu úplně oslintanou, ale říkala jsem si, že je to ASI normální... Korzet povolil a křapnul, jako krunýř. Když mě ho chtěl stáhnout, zalekla jsem se a ještě více jsem se k němu přitiskla, aby se mu to nepodařilo. Moje srdce bušilo, jako o závod. Z části strachem a nervozitou a z části vzrušením. Nevím, co převahovalo, ale po chvíli se mě zmocnilo stoprocentní vzrušení a znovu jsem se mírně odtáhla. Korzetové šaty padly na zem a Tobiáš se zarazil. Na levém prsu, na levé straně jsem měla vyřezanou šipku a nápis: TADY JSEM... TADY MĚ BUDEŠ MÍT NAVŽDY!!! Janáček se vyžíval se vyřezávání srdceryvných nápisů, ale tenhle jsem naštěstí schovala pod plavky.

„Toho si nevšímej, jeden z mnoha," řekla jsem a on to pustil z hlavy. Naštěstí mi nezíral na prsa, jak jsem předpokládala. Prsty mi dělal jakési čáry na zádech a líbal mě na krk. Moje rozpálené tělo, jeho studené prsty... úplně to elektrizovalo. Moji mysl však také zaplňovalo štěstí, že nemám kalhotky s Hello Kitty. Měla jsem takové krajkové puntíkaté. Jedním rychlým pohybem jsem cvakla spínač světla a rozsvítila. Teď jsem si pořádně mohla prohlédnout jeho svaly. Svaly!!! Všiml si mého blaženého úsměvu a všiml si i proč se tak usmívám. Jen se usmál a zadíval se mi do očí. Trvalo to dlouho. Dlouho mi jen zíral do očí, ale potom řekl:

„Dwen, já ti chci něco říct... Já tě asi miluju..." Pocity v tu chvíli neumím popsat. Asi nějáká explodující vesmírná směs šoku, adrnalinu, štěstí, klidu, jistoty a všech možných pocitů. Chtěla jsem se smát, brečet, křičet, ničit, ale to vše v naprostém klidu a v jeho objetí. Ušima mi tiše, opravdu tichoučku zněla ta nej, nejhlasitější exploze. Srdce se v jednu chvíli zastavilo a rozbušilo na sto procent. Mozek rezignoval, ale zároveň přijímal miliony nevídaných informací. Protože jsem věděla, že je to pravda. Po těch stovkách výsměšných a ponižujících řečech o lásce, které vyšly z úst toho samého již už mrtvého... tyrana, hajzla... Ale teď jsem to cítila. Cítila jsem, že je to pravda...

***

Bohužel i pocity se mohou mýlit...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování