OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 52. kapitola

07.10.2012 (20:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 807×

Z pohledu Alexe:

Pohřeb a mnoho slz

Za tři dny po vpádu Romana a jeho rodiny do domu mého strýce se konal pohřeb mrtvých. Teda spíše Sofie a Lucase. Nemůžu ani slovy vyjádřit, jak mě zasáhla ztráta Sofie. Jako by se to stalo zrovna nyní. Bolest neutichala a ještě víc se prohlubovala. Při pohledu na Natálii byla ta bolest o to silnější. Ona Lucase znala, milovala ho a on miloval ji, jenže mě Sofie nemilovala. O to víc ji ta ztráta musela ničit. Vůbec nevnímala okolní svět a nemluvila. To já se aspoň snažil komunikovat, i když mi taky zrovna nebylo dvakrát do povídání.

Sofii a Lucase pohřbili Matt s Romanem vedle sebe. Roman udělal Sofii nádherný náhrobek, jakoby jí tak vzdával holt. Bylo to poděkování za její oběť a také nádherná věta: „Vždy budeš patřit mezi nás.“ Bylo to nádherné gesto a já si toho moc vážil. Roman ji sotva znal a tohle udělal. Byl to opravdu moc milý člověk. Byl jsem hrdý, že je můj táta takový. Úplně jiný, než mi říkal Russell. Musel si s mojí matkou Russellem hodně vytrpět. Byl jsem rád, že mě Roman a jeho rodina vzala okamžitě k sobě, ale bolest ze ztráty Sofie byla moc bolestivá. Pořád jsem totiž viděl její rudé vlasy a oříškové oči, kdykoliv jsem zavřel oči. Vryla se mi do paměti její vůně a také její hlas, který tak zpěvně zněl, hlavně když se na mě zlobila a kárala mě.

Natálie zase začala plakat a to úplně hystericky. Chápal jsem jí. Její bolest je pochopitelně větší, než má. Má s ním rozhodně více vzpomínek než já se svojí Sofií. Jak jsem litoval toho, že mě o ni Russell připravil, že byl takový sobec a celou dobu jí jen lhal. Využil ji jako kus hadru a pak ji zašlápl jako červa. Jak jsem ho nenáviděl, i když byl mrtvý zanechán na podlaze svého domu. Smrt pro něj byla spíš vysvobozením než trestem, kdyby záleželo na mě tak bych ho mučil až by řval o milost. Jenže Roman byl jiný. Na to, že byl upír, byl tak lidsky milý a neskonale inteligentní. Je na něm znát jeho věk a zkušenosti.

 Je to táta, kterého jsem si vysnil. Jenže bych byl rád, kdybych se o tom mohl bavit se Sofií, abych jí mohl vyprávět, jak se tu ke mně všichni hezky chovají. Nebyl tu už nikdo, komu bych se mohl svěřovat jako jí. I když vždycky říkala, že jsem jen hoch, co nemá pochopení a necítila ke mně co já k ní, tak ke mně byla vždy hodná a vyslechla mě, i když zrovna neměla dvakrát náladu na mé občasné fňukání. Jak moc mi chyběla její slova o tom, ať se nelituju a konečně se začnu chovat jako chlap. Ona zapříčinila to, že jsem se postavil svému strýci, že jsem začal bránit svou sestru.

Stáli jsme tam celá Romanova rodina a já, koukali se na krásně vyleštěné náhrobní kameny s nápisy plné lásky. Olivie přinesla plnou náruč červených růží a pokládala je na hrob Lucase a pak i na hrob Sofie. Jak jsem jim byl vděčný, že tak uctívají její památku, že zůstane nezapomenuta a má kde v klidu odpočívat. Já si pak klekl jejímu hrobu a začal hladit pohřební desku. Přestavoval jsem si její jemnou kůži a její nádherný úsměv, který sice nejčastěji věnovala Russellovi, ale to mi bylo jedno. Hlavně, že byla šťastná. Teda aspoň jsem si to myslel.

Karl pak po chvíli začal zpívat krásnou píseň. Zpíval opravdu krásně a procítěně. Natálie vzlykala a já se taky rozbrečel. Zpěv mu šel od srdce. Když jsem se na něho otočil, viděl jsem, že jsou jeho oči také plné slz. Byli s Lucasem přátelé, bylo to poznat na jeho chování. Pak jsem na svém rameni ucítil ruku. To mě chytil Roman. V očích se mu také leskly slzy a měl v nich soucit a porozumění otočil jsem se k němu a objal ho. Potřeboval jsem útěchu. Poslední dobou toho na mě bylo nějak moc. Roman mě k sobě přitiskl a já cítil, že nejsme úplně sám. I když jsem přišel o Sofii, tak jsem tu měl pořád jeho. Otce, kterého jsem vždycky chtěl.

Obřad trval ještě tak hodinu. Všichni stáli u hrobů na zahradě a tiše pozorovali a vzpomínali na časy, které prožili s Lucasem a já zase se Sofií. Pak začali pomalu a jistě odcházet a zůstali jsme tu jen já a Natálie. Nat pořád jen vzlykala a nic nepovídala. Přišel jsem k ní a vzal ji kolem ramen. Ani přesně nevím, proč jsme to udělal. Chtěl jsem, aby věděla, že tu nikdy nebude sama, aby to nevzdávala a neudělal nějakou blbost, kterou by ublížila své rodině.

„Vím je to těžké, ale pořád máš rodinu, která tě miluje. Pořád je pro, co žít,“ prohlásil jsem a pak jsem už jen mlčel. Klečeli jsme tam s Natálkou ještě dlouho, ani přesně nevím, jak dlouho. Pak jsem ji zvedl a pomalu vedl do domu. Nebránila se a přišlo mi, že se uklidnila.

„Díky, že jsi tam se mnou byl. Nemusel jsi to dělat,“ řekla Natálie najednou z ničeho nic.

„Dělal jsem to dobrovolně, nehledě na to, že jsem také přišel o někoho, kdo mi byl drahý,“ podotkl jsem a zavřel oči. Opět tam byla Sofie v celé své kráse.

„Máš pravdu, také jsi přišel o svou lásku,“ vzdychla smutně a já v jejích očích zase viděl slzičky. Nevím, jak to dělala, že dokázala tak hodně intenzivně plakat. Přišlo mi, že já už všechny své slzy vyplakal.

„Neplač už. Trhá mi to srdce. Celé rodině trhá srdce tvůj žal,“ odvětil jsem a zase jí chytil kolem ramen.

„ Já vím, že jsem už otravná s tím pláčem, ale vůbec to nejde zastavit,“ svěřila se smutným hlasem a pak položila svou hlavu na mé rameno. Věděl jsem, že mi důvěřuje a je ráda, že si s ní povídám. Bylo toho na ní moc, když přijdete o tak důležitého člověka a ani mu nestihnete říct všechno, co jste chtěli je to mnohem ještě mnohem těžší.

„Odvedu tě do pokoje,“ oznámil jsem jí a ona jen kývla na souhlas. Odvedl jsem jí do jejího nového pokoje. Dřív bydlela s Lucasem v jiném pokoji, ale nemohla tam být, protože jí všechno připomínalo jeho, proto se celá rodina rozhodla, že zvolí pro Natálii jiný pokoj bez náznaku vzpomínek.

„Budeš tu se mnou, než usnu,“ zeptala se mě Natálie a já souhlasil.

„Strašně špatně se mi usíná, když jsem v pokoji sama, nejsem na samotu zvyklá, stačí, když mě budeš držet za ruku, doufám, že tě to nějak neobtěžuje,“ tázala se mě Natálie.

„ Nevadí mi to, klidně spi. Až usneš, odejdu,“ pošeptal jsem jí a ona zavřela oči. Čekal jsem asi půl hodiny, než tvrdě usnula  a pak se vydal do svého pokoje. Doufám, že jí má společnost aspoň trochu pomohla. 

Tak se pomalu a jistě blížim do finále. Čekají nás ještě tři kapitoly a epilog pro milovnice této povídky mám dobrou zprávu. Chystám pokračování. :)

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 52. kapitola: