In nomine Amoris 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Návrat do reality. Poslední díl téhle mini povídky. Jak to může jen dopadnout?

16.12.2012 (09:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1195×

Tahle povídka měla být jen krátká. Není v ní příběh. Jen... touha a láska jednoho muže, který toho hodně ztratil. Ztratil svou duši. A za ní přece musí bojovat, ne? Nehledejte v téhle povídce nějaký velký smysl. Ona ho nemá. Já to vím. Vy to víte. Ale nechte ji jen tak proplout. Stačí číst mezi řádky a možná ji pochopíte. A nebo ne a stane se jen malou částí těchto stránek.

S věrnou a věčnou láskou Vaše Salazaret.

Beta - Yellow ;)

5. kapitola - Ve jménu lásky

Skočil jsem. Bylo mi jedno, kdo se dívá. Bylo mi jedno, že jsem zrovna stál kdoví kolik stop nad zemí. Draco! Můj Draco!

Slyšel jsem, jak na mě někdo křičí, ale já to nevnímal. Těsně nad zemí jsem se zastavil. Bezhůlkové kouzlo fungovalo perfektně. Udělal jsem další krok a dotkl se země. Rozběhl jsem se. Ale dav lidí mě zpomaloval.

Použil jsem další neverbální kouzlo. Hůlku už jsem měl připravenou. Lidé uhnuli a já měl konečně volnou cestu. Znovu jsem se rozběhl k Dracovi.

Dopadl jsem na kolena a popadl jeho bezvládné tělo. Mírně s ním zatřásl. Byl tak bledý. Tak strašně moc bledý. A cítil jsem krev. Tohle se nesmí opakovat! Nesmí!

„Draco!“ zašeptal jsem něžně do jeho vlasů. Políbil je. No tak! Lásko!

Nevnímal jsem hlasy kolem sebe. Pro mě byl důležitý jen a pouze on. Draco. Bez něj je můj život prázdný. Copak jsem to udělal? Proč jsem svou přítomností změnil zrovna tohle? Ta nehoda byla jen kvůli mně!

Položil jsem mu ruku na srdce. Tlouklo tak pomalu. Jako by to vzdával. Ale tenhle život vzdát nesmí! Ne teď! Ne potom! Je to všechno možná sobecké, ale láska je sobecká! Láskou si člověk přivlastňuje toho druhého. A on je můj. Můj!

Někdo se dotkl mého ramene. Prudce jsem zvedl hlavu a podíval se na ředitele. V očích starost. Jako pokaždé, když se na mě díval. Co mi tím pohledem chtěl říct? Že ho mám zase opustit? Moc dobře jsem si všiml lékouzelnice, jak se snaží ke mně a Dracovi dostat. Ale já ho nepustím. Nedám ho! Musí žít!

Uhnul jsem doteku a víc se k Dracovi přitiskl. Cítil jsem, jak se mírně pohnul. Ale oči měl pořád zavřené. Znovu jsem ho políbil, ale tentokrát na čelo. Jen lehký polibek.

„Draco, nesmíš mě znovu opustit,“ řekl jsem tiše, pohladil jeho bledou tvář.

„In nomine invocato amor!!! In nomine amoris alloqui! Nisi quod salvari... Quid iunxit amor mortem benedicta!”* Po tváři mi stékala slza. Pak za ní další a další. Ale cítil jsem i něco jiného. Něco mnoho silnějšího. Slzy se proměnily ve zlatostříbrné pramínky. Objaly nás. Přitáhly blíž. A já to pocítil. Všechnu mou lásku k němu. Všechnu jeho lásku ke mně. Rozbrečel jsem se. Ale ne smutkem... štěstím. Věděl jsem, že bude žít. Odteď až navždy. Už nikdy nedovolím, aby mi ho smrt vzala. Já se jí postavil jednou. Podruhé. A hodlám bojovat donekonečna. Já si štěstí zasloužím a on taky! Naše láska bude věčná.

„Ego amare. A nunc usque aeternum.“** Poslední šeptaná slova, které jsem dokázal říct. Síla mě pomalu opouštěla. Ale cítil jsem naději. Naději v lepší zítřky.

***

Otevřel jsem oči. Ale ihned je zase zavřel. Strašně mě bolela hlava a vlastně i celé tělo. Chtěl jsem se otočit, ale moc mi to nešlo. Zanaříkal jsem.

„To je dost, že jsi vzhůru!“

Prudce jsem otevřel oči a zmateně zamrkal. Tenhle hlas bych poznal všude. Můj anděl!

„Draco?“

„Kdo jiný by tu s tebou byl?“

Zamračil jsem se. Jak tohle myslel?

„Způsobil jsi docela dost velké pozdvižení,“ pokračoval dál bez toho, aby čekal na mou odpověď.

Pomalu jsem se posadil a podíval se do jeho stříbrných očí. Usmívaly se. Tak nádherně se třpytily. Natáhl jsem ruku a lehce se dotkl jeho tváře. Neuhnul. Jen se na mě pořád díval.

„Draco…“

„Tiše…“ řekl a položil mi prst na ústa. Dech se ve mně zadrhl. Tak nepatrné gesto a já nemůžu dýchat! Tak malý dotek a mé srdce zpívá. Buší jen a jen pro něj. Pro jeho kouzelný úsměv. Pro jeho zářivé oči. Pro jeho duši.

„Dr…“

„Mlč!“ řekl o něco ostřeji, ale přesto jsem v jeho očích viděl smích. A já mlčel. Tiše jsem vyčkával, co mi chce říct. Dokážu být trpělivý, když vím, že je to důležité. A pro něj to důležité je. Aspoň soudě podle jeho výrazu. Podle toho, jak se na mě dívá. S láskou! Já v těch stříbrných očích vidím lásku! Můžu říct, že konečně? Nejraději bych ho popadl a políbil. Ale vím, že teď ještě není ta správná chvíle. Počkám si. Jednou přijde má chvíle. A já cítím, že to bude brzy!

„To, co jsi udělal, bylo šílené! Ale nikdo toho pro mě neudělal tolik jako ty v posledních dnech. To, co jsi ve mně rozdmýchal v šatně před zápasem… dokonce jsi skočil z věže jen kvůli mně. A já pochopil…“ Na chvíli se zastavil a tentokrát to byl on, kdo se dotkl mé tváře. Usmál se. Prstem přejel po mých rtech.

„Rozhodl jsem se,“ v jeho hlase šla slyšet sebejistota. Cítil jsem ji v každé slabice. V každém vysloveném písmenku. Ale cítil jsem i něco jiného. Bolest. Tak strašnou bolest!

Podíval jsem se na své nohy. Pak na ruce. Zděšeně jsem vyhledal jeho pohled.

„Draco! Co jsi to… Proč?“ V mém hlase mohla znít zoufalost. Chci tu zůstat! Chci být s tebou. Proč to děláš? Proč mě odháníš?

„Rozhodl jsem se,“ znovu to odporné slovo. Cítil jsem divný tlak. A věděl jsem, co mě čeká. Probuzení ve své realitě. Protože se rozhodl. Ale jak? Ještě jsem stihl jeden zoufalý pohled a pak už byla jen tma. Dlouhá a věčně trvající černočerná tma…

in nomine amoris