I ve mně můžeš najít zalíbení... - 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Každý příběh má dvě strany. L.

08.02.2014 (15:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 511×

„Potřebuji vědět pravdu. Poslouchej mě, prosím. Je Mirka Martinova matka, nebo ne?“

Místo odpovědi se Terka zmohla jen na pouhé zírání. Čím delší ticho bylo, tím více jsem se obávala její odpovědi. Dívala se na své proplétající se prsty, párkrát se nadechla k odpovědi, ale nakonec opět vydechla bez jakékoli reakce. Myslím, že než aby mi nevěřila, tak se spíše bála, aby se kvůli tomu něco nestalo.

„Víš, ono je to složitější, než si asi myslíš,“ promluvila konečně po dlouhých minutách nekonečného ticha. „Co kdybys mi nejdřív řekla, jak jsi to pochopila,“ vzala to z jiné strany. „Ale všechno, i o Martinovi.“ Nejdříve se mi její nápad nezamlouval, ale poté mi došlo, že takhle to možná opravdu bude nejlepší.

Posadila jsem se vedle ní na postel a začala vysvětlovat.

„První den školy, když jsem zjistila, že Martin je náš nový spolužák, málem jsem se z toho složila. Až moc se podobal hlavnímu hrdinovi v knize, což mi přišlo podezřelé. Ale nechala jsem to plavat. Než abych si o něm udělala svůj vlastní obrázek, raději jsem si řekla, že ho nejprve poznám. A podařilo se mi to, zjistila jsem, že je to opravdu skvělý kluk, kterého bych možná mohla mít ráda. Jenže pak mi řekl, že všechny moje dřívější domněnky byly pravdivé. Že opravdu pochází z knihy, kterou mám nejraději. Bylo to strašidelné. Nechtěla jsem si to připustit, proto jsem hledala různé důvody, které by nasvědčovaly tomu, že si ze mě jenom dělá srandu. Jenže ona to byla pravda. Řekl mi, že je princ, ale zároveň upír. Že zachraňuje svět, pomáhá zabíjet další upíry a vlkodlaky a všechno ostatní. Tak mi vysvětlil, že když mi tenkrát tvrdil, že mu zemřela matka, byla to částečná pravda. Jen nezemřela v tu dobu, kdy jsem vůbec byla na světě. Všechno bylo tak... živé, tak pravdivé. Ale pak se mi zdál ten zvláštní sen. Byla jsi v něm ty a mluvila jsi na mě, jako kdybych to ani nebyla já, měla jsi mě za Mirku. Říkala jsi něco o tom, že se opravdu moc omlouváš, ale že jsi něco zvorala, ale příště už se to nestane. A já ti odpovídala, ale ne za sebe, nýbrž za tu ženu. Varovala jsem tě, že jestli se to ještě jednou stane, že už to nepřežiješ. Bála jsem se, chtěla jsem něco udělat, ale v tom momentě jsem se podívala do zrcadla a nestála jsem tam já. Byla tam nějaká žena s blonďatými vlasy a modrýma očima. Promluvila na mě a tvrdila, že jsem její dcera a že nechce, abych ji zradila. Když jsem se probudila, byl to pro mě jen hloupý sen, ale i přesto jsem věřila, že něco v tom je jistě pravda. Někde uvnitř jsem si tím byla jistá.

Pak jsem si všimla, ja se k sobě s Martinem chováte a myslela jsem si, že ho nenávidíš nebo něco podobného. Po škole jsi někomu volala. Křičela jsi po něm, že mám nějaké tušení, že si něco zřejmě pamatuji. A že jsi něco dokázala. Když jsi mě ale uviděla, předstírala jsi, že ti volá matka. Věděla jsem, že něco není dobře, že mi kvůli něčemu lžeš. Dneska, po kině, jsem nad tím začala přemýšlet. Proč bys Martina nenáviděla bez sebemenšího důvodu? Ledaže by tu nějaký důvod byl. Snažila jsem se na něj přijít, ale nedocházelo mi tolik věcí. V momentě, kdy jsem si je všechny spojila dohromady, mi došlo, že jsem celou dobu měla pravdu. Dělo se tu něco, co jsem sama nedokázala pochopit, i když to bylo naservírované přímo přede mnou. S Martinem jste se chovali jako malé děti. V jednu chvíli jste se hádali, ale vzápětí jste se zastávali jeden druhého. Muselo mezi vámi být nějaké pouto, rodinné pouto.

Pochopila bych, kdybyjste byli sourozenci. Chtěla jsi to přede mnou zatajit a to všechno. Ale pak tu neseděla ta věc s jeho matkou. Jestliže by měla zemřít už před několika desítkami let a možná i víc, jak je pak možné, že ty jsi normální člověk? Jedině, že bys člověk nebyla. Ne plnohodnotný. Musela bys být zčásti upír, abys mohla žít tak dlouho. Pak mi ale opět unikala pointa toho, proč bys Mirce – údajně jeho matce – tvrdila, že o něm neznáš pravdu. Kdyby to byl opravdu tvůj bratr a Mirka vaše matka, proč potom všechny ty tajnosti?“ dokončila jsem své vyprávění a čekala, co mi na to teď odpoví. Ale ona jen seděla a usmívala se.

„V jedné věci se opravdu nemýlíš. Martin je můj bratr. Ale všechno ostatní jsi špatně pochopila,“ ujistila mě klidně a tentokrát vytáhla své vysvětlení ona. „V tom snu, když jsem tě oslovovala jako Mirku, a poté jsi v zrcadle i viděla nějakou jinou ženu, nebylo to tak, že bych zklamala ji. Než se začneš vyptávat, nech mě ti teď říct mou verzi příběhu.

Narodila jsem se opravdu dávno, ale byla jsem jedináček. Moje matka zemřela při porodu a otec mě dal do dětského domova, kde si mě k sobě vzala Mirka, Martinova matka. Nejsme pokrevní příbuzní, ale i přesto jsme se k sobě s Martinem začali chovat jako praví sourozenci. Znáš to, po čase tě to přestane bavit a ty by sis přála být jedináček. Já si to přála, a proto jsem se domluvila s Mirkou, že když budu předstírat, že nic z toho se nikdy nestalo – že Martin není můj bratr a ona moje matka - domluví se s tamnějším čarodějem, že mě pošle... dá se říci, že do jiného světa. Tu knihu, kterou tak miluješ, musel ji hodně pozměnit, aby tam o mně nebyla ani jediná zmínka. Jedinou podmínkou bylo, že když mě bude někdo z mého světa potřebovat, spojí se se mnou pomocí snů. A tak se také stalo a já se objevila tady. Až na problém, že jsem náhle byla malé dítě v nějaké rodině.

Nic ze svého pravého světa jsem si nepamatovala, ještě aby ano, když jsem vlastně začínala od začátku. Až do letošního školního roku jsem si na nic nepamatovala. Byla jsem obyčejná puberťačka, která měla nejlepší kamarádku a nenáviděla školu. Pak se objevil Martin a mně se začínaly zdát zvláštní sny. Vždy jsem se probudila zpocená s rychle tlučícím srdcem, ale nevzpomněla jsem si na ně. Jen jsem cítila, jako kdybych to najednou nebyla já, ale někdo jiný. Někdo, kdo pomáhá nějaké ženě, která tvrdí, že jsem její dcera. Nevěřila jsem jí, proč také ano, když jsem byla jiný člověk. Pochopila jsem, že v tom snu je to opravdu moje nevlastní matka, že je to žena, která mi zachránila život tím, že si mě k sobě vzala. Že mi nabídla život pod střechou a naučila mě, jak se má správná dívka chovat. Spojila mě se svou snachou, manželkou Martina.“ Při jejích slovech jsem vytřeštila oči a chvíli nebyla schopná popadnout dech.

Terka se tomu jen zasmála a pokračovala dál. „Martin utekl ze svého světa, ale stejně jako já, i on musel přijmout ‚trest‘ za to, že chce do jiného světa. Zapomněl na svůj tehdejší život. Já měla jen dohlédnout na to, aby se Martin vrátil zpátky. Mezitím se Kate – jeho manželka – rozhodla, že ho zpátky dovede sama. S tím hovorem po škole,“ potichu se zasmála, „volala mi Kate a snažila se mi domluvit, abych Martina už nechala na pokoji, že si pro něj přijde. A údajně tě chtěla zmlátit.“

„Zmlátit mě?“ zděsila jsem se a ohromeně na ni zírala. „To myslíš vážně?“ dodala jsem v šoku. Terka se jen začala smát a ukazovala na můj obličej.

„Kdyby... kdyby ses viděla!“ zahlásila mezi jednotlivými záchvaty smíchu, zatímco se snažila v klidu nadechnout. Dotčeně jsem po ní hodila polštářem, ale nakonec se k jejímu smíchu přidala.

Napětí mezi námi zmizelo ve vteřině, takže jsme se několik minut jen smály jedna druhé. Nakonec to dopadlo tak, že jsme ani nevěděly, čemu přesně se smějeme, jen že je to opravdu směšné.

„Takže Martin je vlastně ženatý?“ prohlásila jsem, když jsem se konečně uklidnila a dokázala se zeptat bez toho, aniž bych se znovu začala smát. Terka jen přikývla, přičemž po mně házela jeden lítostný pohled za druhým.

Ale já se cítila dobře. Nevím, jak se to mohlo stát po všech těch informacích, ale nejspíše právě to mi pomohlo se uklidnit. Už mezi námi nebylo žádné tajemství a já konečně všechno pochopila.

Horší bude to vysvětlit Martinovi.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování