OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I sen je realita – 8. kapitola

02.01.2011 (10:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 999×

Útěk?

Dveře se otevřely a dovnitř vběhl Jack, popadl mě za ruku a vláčel ke dveřím. Zachytila jsem se Tamary, abych se tu udržela. Frank mě chytil kolem pasu a táhnul pryč od Jacka, který mě však stále držel.

„Neboj se, nic ti neudělám, jen pojď se mnou,“ prosil Jack.

Otočila jsem hlavu na Franka a Tamaru, kteří mě odmítali pustit. „Já jdu. Zase se vrátím. Živá.“ Pustili mě a já jsem šla za Jackem ke dveřím. Otevřel je a vedl mě do předsíně. Odněkud vytáhl batoh a hodil mi ho.

„Uteč. Já si tě najdu a pak budeme žít spolu. Ale teď musíš jít sama. Já se musím postarat o Cindy a Jessicu.“

„Ale já nemůžu. Bez tebe ne! A navíc, nemůžu opustit Tamaru a Franka.“

„O ty dva se postarám a pak se za tebou vrátím. Najdu si tě. Slibuju.“

„A jak mi chceš dokázat, že mluvíš pravdu?“

„Takhle,“ řekl, vzal můj obličej do svých dlaní a políbil mě. „Miluju tě,“ řekl, když jsme se od sebe odtrhli.

„Já... Ne! Jacku, prosím, pojď se mnou. Bez tebe nechci jít, prosím!“

„Prosím, běž! Najdu si tě,“ zopakoval mi zase a začal mě strkat ke dveřím.

„Já tě taky...“ Nedopověděla jsem to, protože jsem ucítila bolest na temeni hlavy, všechno před očima se mi začalo rozmazávat a já se skácela k zemi.

Otevřela jsem oči a několikrát zamrkala. Byla tu tma; pro mě žádný problém. Rozhlédla jsem se po místnosti. Ta místnost... byla mi tak povědomá!

„No jistě!“ zašeptala jsem. Byla jsem tam, kde předtím. Zase v tom malém sklepě plném prachu. Co když se mi všechno, co jsem předtím prožila, jen zdálo?

Sáhla jsem si rukou na temeno hlavy a ucítila vlasy slepené krví. Nezdálo se mi to! Ale musela to být pořádná rána, protože vlk – jako jsem já – jen tak neomdlí. Najednou se mi začaly vracet vzpomínky a já si vzpomněla na Jacka. Chtěl mi zachránit život. Mně, sobě, Tamaře a Frankovi. A nakonec ho určitě nezachránil ani jednomu z nás všech.

Posadila jsem se. Co teď?

Jste tam? zeptala jsem se svého podvědomí. Nic, jen hrobové ticho. Sakra! Tak když vás nepotřebuju, tak jste tu a cpete se mi pořád do myšlenek a teď, když chci jen malinko pomoct, neobjevíte se!

Teď ti pomoct nemůžeme. Máme dost svých starostí. Musíme si s něčím poradit a ještě k tomu zachránit jednu osobu, kterou musíme nutně zachránit! ozval se mi v hlavě hlas. Ta první. Nechápala jsem. Jak můžou někoho zachraňovat. Jak můžou mít své starosti? Vždyť jsou jen v mé hlavě!

Kde jste? zeptala jsem se.

A co je ti do toho? Nikdy ses o nás nezajímala! Vždy pro tebe byl na prvním místě jenom Liam a my jsme pro tebe byly jen v tvé hlavě. Snažili jsme se ti pomoct, jenže teď už to nejde. Nejde to! Musíme si poradit a naším problémem. Pak zmlkla. Ticho. Jen ticho a moje vlastní myšlenky.

Co se to děje? ptala jsem se. Nečekala jsem odpověď a taky se žádná nedostavila. Zavrčela jsem a opřela se o zeď. Bylo mi smutno. Po Jackovi, Tamaře, Clarkovi, Frankovi... Ale co mě nejvíc udivilo, i po Paulovi.

Neustále jsem však myslela na Liama. Přála jsem si, abych mohla být u něj. Chtěla jsem, aby mě odtud dostal. Ale to je naprosto nemožné. On ani neví, že existuju. Pokud teda existuje on sám.

Seděla jsem tak asi ještě půl hodiny a celou dobu se snažila spojit s podvědomím. Ani jedna se neozývala. Někdy jsem měla pocit, že je cítím, ale nic neříkaly. Pocit pak zmizel a bylo zase ticho.

Po další půl hodině se otevřely dveře a dovnitř se skutálely dvě postavy. Dveře se zabouchly a ty dvě zůstaly ležet pod schody. Rychle jsem k nim přiskočila a začala rozvazovat provaz, kterým měli svázané ruce za zády. Pak jsem jim ještě strhla pásku z úst a odvázala šátek, který měli přes oči. Obě vstaly. Pozorně jsem si je prohlédla. Byly do detailu stejné. Horší však bylo to, že byly do detailu stejné jako já. Jako bych se snad koukala do zrcadla.

„Já jsem Loira,“ představila se jedna z dívek a umlčela to trapné ticho. Její hlas zněl jako hlas v mém podvědomí. Patřil té druhé. „A tohle je Tibera.“ Ukázala na dívku vedle sebe, která na mě stále zírala. Já jsem těkala očima mezi těma dvěma a nechápala nic.

„Já jsem Kimberly,“ vydala jsem ze sebe nakonec. Tibera ode mě odpoutala zrak a podívala se na Loiru, která jí pohled opětovala. Dívaly se na sebe velmi nechápavě a zamyšleně.

„Ráda tě konečně poznávám,“ promluvila Loira a posadila se na zem.

„David o tobě mluvil velmi hezky. Úplně tě obdivoval. Vzhlížel k tobě jako k Bohu.“ Zasmála se Tibera a posadila se vedle své sestry.

„David? Jak ho znáte?“ zeptala jsem se zaskočeně.

„Aha, takže on ti o nás nic neřekl,“ konstatovala Tibera.

„Ale je vidět, že plní sliby. I když, je pravda, že jsem si myslela, že to bez přemýšlení vykecá,“ přidala se Loira.

„Jak mě znáte a jak znáte Davida?“ začala jsem naléhat a očima nervózně těkala mezi nimi.

Podívaly se na mě a vybídly mě, ať se posadím. Trochu jsem se otřásla při pomyšlení, že zase budu sedět na té studené a zaprášené zemi, ale nakonec jsem si sedla naproti nim.

„Davida známe už několik let,“ ujala se vyprávění Tibera. „To on nás našel, když jsme se potloukaly ve Španělsku.“

„David byl někdy ve Španělsku?“ skočila jsem jí do řeči.

„Ano, ale je jasné, že se ti o tom nezmínil, když tam našel nás. A příště mě už neruš.“ Usmála se a pokračovala. „Kamarádili jsme se. Po večerech jsme se potulovali po barech a popíjeli a  tancovali... Udivoval nás jeho vzhled. Nemyslím to, že byl okouzlující, ale to, že se trochu podobal nám. Začali jsme se scházet mnohem častěji. Chodili jsme na snídaně, obědy, večeře. Bral nás na každou společenskou akci, která se konala ve městě nebo někde v okolí. Bylo zvláštní, že se o nás tak zajímá. Když  jsme se ho na to zeptali, řekl nám celou pravdu. Pravdu, kterou jsme nečekaly.“

„Jaká je ta pravda?“ zeptala jsem se. Loira s Tiberou se na sebe podívaly. Vypadalo to, že mezi nimi probíhá nějaký němý rozhovor.

Pak promluvila Loira: „Řekl nám, že je to náš bratr. A ty jsi naše sestra.“