OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I sen je realita – 4. kapitola



I sen je realita – 4. kapitolaTahle kapitola je pouhý bonus. Je napsána z pohledu Davida. On vypráví příběh o své minulosti – o té „nehodě“. Kdo je to Loira a Tibera? Jakou roli hrají v tomhle příběhu? Co mají společného s Kimberly a Davidem? Část jejich tajemství se dozvíte už v tomhle bonusu. Normální děj (přítomnost) bude až v další kapitole.

Bonus

 

Pobíhal jsem někde poblíž Seattlu a čekal na Loiru a Tiberu. Po dlouhé době jsme si opět našli čas a rozhodli se, že se sejdeme. Celý den jenom s nimi, to bude úžasné. Když jsem s nimi, je to, jako by nás nikdy nerozdělili.

Pak jsem je konečně uviděl. Když byly u mě, proměnily se a já je napodobil.

„Davide!“ pozdravily unisono.

„Loiro! Tibero!“ Objal jsem je a okamžitě začal vyzvídat.

„Tak co, jak jde život?“

„Vzali nás!“ vykřikla šťastně Tibera.

„Co?“ nechápal jsem.

„Vzali nás na Hardware!“ vysvětlila Loira a úplně z ní sršelo štěstí.

„Tak to gratuluju.“ Posadil jsem se na kámen a vdechoval vzduch z okolí.

„Není k čemu. Vždyť je to jen další vysoká škola v našem životě,“ zasmála se Loira a opřela se o strom.

„Jo, to je pravda, ale na Hardwaru jste ještě nikdy nebyly.“

„Jo... To je pravda,“ přikývla Tibera a napodobila svou sestru.

„Zemřel jeden náš nevlastní příbuzný,“ promluvila Loira a ihned posmutněla.

„To je mi líto.“

„Nemusí,“ vložila se do toho Tibera. „My jsme toho muže znaly jen od vidění a ty jsi ho neznal vůbec. Nemusí ti to být líto.“

„Tak fajn,“ přikývl jsem zaskočeně. Chtěl jsem být jen milý.

„A co tvoje rodina, Davide?“ zeptala se Tibera trochu milejším tónem a usmála se.

„Už jsem je dlouho neviděl. Teď jsem trávil hodně času v Evropě a do Jacksonvillu jsem se  nedostal. A poté, co se Kimberly odstěhovala mě tam ani nic netáhlo. Prostě s Amandou a Sienou si tolik nerozumím a na rodiče jsem naštvaný.“

„Proč jsi na ně naštvaný?“ vyzvídala dál Tibera.

„Že nechali Kimberly odjet. Rodina by se neměla rozdělit. Nikdy.“

„Ale ty jsi taky odešel,“ konstatovala.

„Jo, to je pravda, ale já jsem tam už nepatřil. Mé místo bylo jinde. Jenže oni měli zůstat pohromadě.“

„Neříkej, že k nim nepatříš!“ vyjela na mě Loira. „Patříš k nim a vždycky patřit budeš. Ne tak jako my.“

„Taky k nim... teda k nám patříte,“ opravil jsem ji.

„Patřily jsme,“ opravila mě posmutněle Tibera. „Teď už dlouho ne.“

„Ale kdybyste se rodičům ukázaly, zase byste mohly žít s námi. Už by vás nikdo nepokládal za mrtvé...“

„Ne!“ přerušily mě unisono. Jsou stejně paličaté jako Kimberly. Jen nechápu, proč se nechtějí setkat se svou rodinou. Bylo by to pro všechny mnohem lepší a především pro mě. Už bych nemusel stále tajit jejich existenci před ostatními. Tak moc bych si přál o nich říct Kimberly a rodičům, ale jsou tak paličaté, že mi to nedovolí.

„Myslím, že bude lepší, když se proběhneme. Co na to říkáte?“ zeptala se Tibera. Místo souhlasu jsem se proměnili a Tibera udělala to samé. Běželi jsme k severu Kanady. Tohle bylo lepší než povídání. Zbožňoval jsem to ticho, jen v korunách stromů šustilo listí, zvířata před námi utíkala, tlapy se nám zabořovaly do bahna... Tenhle život jsem zbožňoval, ale i přesto jsem měl lidský život radši.

Zastavili jsme se někde u Aljašky. Proměnil jsem se, ale holky zůstali ve své vlčí kůži.

„Mám hlad,“ oznámil jsem jim a už jsem chtěl vyjít z lesa ven a najít co nejrychleji nějaký obchod a nebo alespoň automat s jídlem.

„Jako vždy,“ konstatovala Loira, která už se přeměnila.

„Počkáme tu,“ oznámila mi Tibera a její hlas už dozníval v dálce. Po chvíli už jsem viděl první náznaky civilizace. Silnice posetá sněhem a rozsvícené pouliční lampy. To jsem nechápal. Vždyť bylo poledne a na obloze se tyčilo slunce. Tady se na elektřině asi opravdu nešetří. Šel jsem po okraji silnice, sem tam projelo okolo nějaké auto. Po chvíli jsem už viděl benzínku. Rozběhl jsem se.

Vzal jsem si pět velkých baget a šel k pokladně.

„Asi máte velký hlad,“ konstatoval prodavač a pomalu naťukával ceny na pokladnu. Začínal jsem být z toho jeho tempa nervózní.

„Jako vlk,“ odpověděl jsem a zasmál se. Vždyť je to pravda; jsem vlk. Opět jsem se zasmál. Prodavač se na mě nechápavě podíval.

Zaplatil jsem a vydal se zpět k Loiře a Tibeře.

Seděly na kameni na to samém místě, kde předtím.

„Chcete?“ zeptal jsem se a natáhl k nim ruku, ve které jsem svíral dvě zbylé bagety. Ty tři už jsem snědl cestou.

Vzali si je a po chvíli jsme se vraceli zpět k Seattlu.

Právě jsme byli někde u Vancouveru a ještě stále jsme se honili po lesích a hráli si jako malé děti.

Ucítili jsme pach cizích vlků; těch vlků, kteří obývali tohle území. Začali jsme utíkat. Není dobré si zahrávat s někým takovým. Jim to území sice nijak nepatřilo, oni si ho prostě jen tak zamluvili, ale protože byli silná smečka, nikdo se neodvážil jim dělat problémy.

Jenže na útěk už bylo pozdě. Před námi se objevil velký vlk a vrčel. Chtěl zaútočit. A taky to udělal. Srazil mě k zemi, ale já jsem okamžitě vstal a skočil po něm. Bojovali jsme v nevyrovnaném souboji. Já jsem vyhrával.

Z dálky jsem uslyšel dusot tlap a za chvíli se k nám přiřítil další vlk a odtrhl mě od toho prvního vlka. Ten se zvedl ze země a začal zdrhat. Loira a Tibera se ze ním pustily a já začal bojoval s tím druhým vlkem. Byl rozhodně lepší než ten první. Ovládal bojové techniky a měl ostré špičáky. Nechtěl jsem si to přiznat, ale prohrával jsem. Po chvíli se tu však objevila Loira i s Tiberou. Pomohli mi; vlk po chvíli padl mrtvý k zemi.

Proměnil jsem se. „Dostaly jste ho?“ ptal jsem se a myslel tím toho prvního vlka.

„Utekl,“ řekly zase unisono. Líbí se mi, jak stejně mluví.

„Ale my ho najdeme,“ dodala Tibera. Proměnili jsme se zpět a začali utíkat po stopě toho vlka. Začínalo se pomalu stmívat. Ocitli jsme se na louce. Před námi stál ten první vlk a nenávistně vrčel. Zaútočil jsem na něj a zakousl se do něj. Utrhl jsem mu levou zadní nohu, ale on se nevzdával a bojoval dál. Kulhal a bylo zajímavé ho pozorovat. Přímo komické. Tohle se opravdu jen tak nevidí. Uslyšel jsem za sebou divné zvuky. Vlčí smích. Ani moje sestry nemohly udržet smích na uzdě.

Přikročil jsem k vlkovi blíž, zavrčel jsem a skočil. Dopadli jsme na zem u okraje lesa. Vlk přišel o další nohu. Tentokrát o pravou přední. Tohle byla moje příležitost. Zaryl jsem mu dráp do srdce, které přestalo po chvíli bušit. Proměnil jsem se a zůstal stát nad vlkem. Sestry udělaly to samé co já a ještě stále se smály.

„Konečně jsme tě viděly bojovat,“ usmála se Loira a z jejího hlasu bylo znát nadšení.

Můj trénovaný sluch si povšiml dusotu tlap.

„Ale ne,“ povzdechl jsem si. Loira i Tibera si zřejmě všimli toho, čeho já a všichni jsme se otočili. Z lesa vyšel ten vlk, o kterém jsem si myslel, že zemřel. Ten druhý. Uslyšel jsem další dusot tlap. Spousta vlků. Opravdu hodně moc vlků.

Tibera se okamžitě rozběhla k lesu a proměnila se. Loira však stála jako přimrzlá.

„Loiro!“ křikl jsem a ona se hlavou otočila ke mě. Následovala svou sestru a já běžel za nimi. Zastavili jsme se na okraji města, kde jsme se proměnili a utíkali k letišti.

Koupil jsem letenky do Moskvy. Letělo nám to za pět minut. Snad do té doby ti vlci nedorazí.

„Na,“ řekl jsem a podával dívkám letenky. Obě se usmály, ale zakroutily hlavou.

„Neletíme,“ řekly opět unisono a já se na ně nechápavě podíval. „Zůstaneme tady, my nikdy neutíkáme. Jsme rády, že jsme tě poznaly, Davide, ale náš život není jen neustálé utíkání. Jsi vážně skvělý bráška. Pozdravuj Kimberly a vyřiď jí, že ji máme rády, i když nemůže být spolu. Neboj se, my přežijeme. Umíme bojovat,“ dodala Loira.

„Tak půjdu s vámi!“ nabídl jsem.

„Ne, to nejde. Jeď do bezpečí, my se o sebe postaráme. Jeď!

„Ale...“ chtěl jsem něco namítnout, ale Tibera mi skočila do řeči.

„Žádné ale. Prostě pojedeš. Jsme tvoje starší sestry a přikazujeme ti to!“

„Fajn, ale já si vás někdy najdu. Slibuju.“

„A my slibujeme tobě, že přežijeme,“ usmály se a zamířily k východu. Šel jsem pomalu k nástupišti a ještě je stále pozoroval.


Předchozí x Násleující



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek I sen je realita – 4. kapitola:

5. ElisR1 přispěvatel
02.01.2011 [12:03]

ElisR1 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon super, doufám, že o těch sestrách ještě uslyšíme :D

4. twilightyna přispěvatel
02.01.2011 [11:01]

twilightyna Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jedu dál je to úžasný!!!-->

3. SafiraDarkfire přispěvatel
06.12.2010 [9:53]

SafiraDarkfireSuper, těším se na další díl...Teda ne že by mě vůbec neštvalo, že jsem si přvně přečetla 5. kapitolku a pak až tuhle. No nevadí:D Emoticon

2. alfa
04.12.2010 [22:48]

alfaÚ.Ž.A.S.N.É. Emoticon Ty sesty byly vtipné :D byly jak jedna. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. framac
04.12.2010 [17:31]

No to je fakt úžasné! Těším se zase na pokračování! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!