OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I sen je realita – 12. kapitola

17.02.2011 (17:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 904×

Škola? Nikdy!

Takovou chvíli jsem si představovala různě. Pokaždé, když jsem usínala, jsem si v hlavě přehrávala, jak by mohl vypadat náš první rozhovor. Ale teď, když jsem ho viděla stát před sebou, živého a mnohem dokonalejšího než ve snech, nezmohla jsem se ani na slovo. Jen jsem zírala na jeho krásnou tvář a pozorovala každý detail jeho těla. Bylo to pro mě něco nového. I když jsem doufala, že ho jednou najdu, nebyla jsem si jistá tím, že se to skutečně stane.

Někdo si odkašlal. Olivia.

„Joshi? Už sis zase vybral svou novou oběť? Ale no tak! Vždyť je tak mladá! Najdi si holku ve svým věku!“

Liam se zamračil při představě, že bych byla Joshova holka.

„Ale my dva...“ začala jsem koktat.

„My dva spolu nechodíme! Tohle není holka pro mě. Je sice hezká, ale já mám rád jiný typy.“

Olivia se podivně zamračila a Liam trochu podzvedl koutky.

„Aha. A tak proč tu vlastně jsi? A jak se jmenuješ?“

„Je to Kimberly. Přijela sem za svým bratránkem z druhého kolene,“ odpověděl za mě Josh, protože tušil, že bych se na odpověď nezmohla. Když dořekl poslední slovo, ve dveřích se objevil Carlos.

„Za Carlosem,“ dopověděl Josh. Carlos se na nás vyjeveně koukal a každého sjížděl pohledem a čekal na vysvětlení. Nikdo mu však nic neříkal, protože sám neznal odpověď. Zasekl se až u mě.

„No konečně!“ zasmál se Carlos při pohledu na mě.

Josh se ihned ujal situace. „Jo, Carlosi, tvá sestřenka je už tady. Říkala, že jí uletělo letadlo a další letělo až za dvanáct hodin. Omlouvá se za zpoždění.“

Carlos pochopil o co jde a objal mě. „Rád tě vidím.“

„Carlosi! Neřekl jsi nám, že přijede tvá sestřenka!“ křikla Olivia. „A taky jsi nám neřekl, že vůbec nějakou máš!“

„Nerad o mně mluví. Prý mu jsem jen na obtíž!“ promluvila jsem.

„To není pravda!“ nesouhlasil Carlos. „Vždyť víš, jak moc tě mám rád, sestřenko.“ Zasmála jsem se. Pro všechny okolo to znělo jako nesouhlas na Carlosova slova, ale já jsem se smála tomu, jak skvělý je Carlos herec.

„Moment!“ křikl náhle Josh. „Ještě ses neseznámila s ostatními. Tohle je Olivia,“ poukázal na Oliviu, která pozorovala flek na svém triku. Když zaslechla své jméno, zvedla hlavu, ale když zjistila, že se neděje nic extra, začala si zase všímat trička. „A tohle Liam.“ Ukázal na něj. Pořád stál na tom samém místě, kde předtím. Vypadalo to, jako by se ani nepohnul. Neměla jsem k němu otočit hlavu! Vypadal tak krásně a já nemohla odtrhnout zrak. Tvářil se naprosto nečitelně, takže jsem ani netušila, co si asi myslí. To naše vzájemné zírání do očí přerušil až Carlos: „Pojď, ukážu ti, kde je tvůj pokoj.“

Neochotně jsem ho následovala po schodech nahoru. Zastavil se u dveří, které byly hned vedle dveří do jeho pokoje.

„Budeš bydlet hned vedle mě. Ten pokoj není moc extra. Je tam jen základní vybavení. Nečekali jsme totiž, že ho někdy budeme potřebovat.“ Přikývla jsem. Carlos se nezdržoval a seběhl po schodech zpět dolů. Následovala jsem ho. Skončil v kuchyni. Všichni seděli na barových židlích kolem čtvercového stolu uprostřed místnosti – tam, kde jsem předtím seděla i já. Josh si mě všiml a poklepal na místo vedle sebe. Liam seděl naproti mně. Prohlížel si mě a já jeho. Ani jeden jsme nebyli schopni říct byť jen jedno slovo. Olivia si určitě všimla toho, jak na sebe zíráme. Podala všem talíř s jídlem, posadila se na místo vedle Liama a začala se k němu tisknout. Odtrhla jsem on nich zrak. Tohle vidět nemusím. Když mi vše připadalo jako jen pouhý sen, jejich lásku jsem schvalovala, ale tohle pro mě byla muka.

Zadívala jsem se na talíř před sebou a zamračila se. Bylo toho víc, než co obvykle sním a navíc jsem už jedla. Poodstrčila jsem talíř a Olivia se na mě nenávistně podívala.

„Už jsem jedla,“ řekla jsem a rozhlídla se po kuchyni. Snažila jsem se hlavně nedívat na ty dva.

„Můžu to dojíst?“ zeptal se Josh s plnou pusou a loktem mě dloubl do ramene. Donutilo mě to se otočit. Přikývla jsem.

„A odkud jsi vlastně přijela?“ zeptala se po chvíli Olivia a snažila se tvářit mile.

„Z...“ zarazila jsem se. Odkud jsem vlastně já, Carlosova sestřenka, přijela? Naštěstí Josh byl rychlejší a řekl: „Z Paříže. Studuje tam na Modelingové škole.“ Kopla jsem ho pod stolem do nohy. Zkřivil tvář bolestí, ale ihned se to snažil překrýt falešným úsměvem. Byla jsem mu vděčná, že vymyslel důležitá fakta o mém životě, ale tohle přehnal. Modelingová škola? Vždyť já o tomhle nic nevím. Jen doufám, že Olivia nebude vyzvídat.

„Studovala,“ opravil Joshe Carlos. „Teď bude nějakou dobu tu, tak toho nechala.“

„A proč? Vždyť jsi před sebou mohla mít skvělou kariéru,“ vyzvídala Olivia.

Pokrčila jsem rameny. „Nebylo to nic pro mě.“

„Kolik ti je vlastně let?“ vyzvídala dál.

„Něco kolem stovky. Někde po padesáti jsem to přestala počítat.“

„Aha.“

Opět nastalo ticho. Napjatá atmosféra by se dala i krájet. Jenže takhle to nezůstalo dlouho. Ticho prořízl nějaký hluk vycházející z Joshovy pracovny. Liam, Carlos a Olivia napínali sluch s tázavým pohledem ve tváři. Já a Josh jsem nejdříve ztuhli, a pak jsme se rozeběhli ke dveřím vedoucím do pracovny. Ostatní nám byli v patách. Zastavili jsme se před dveřmi a bránili ostatním ve vstupu.

„Co tam skrýváte?“ ptala se Olivia.

„Nic!“ vyhrkla jsem rychle. Možná až moc rychle, což jasně nasvědčovalo tomu, že tam něco skrýváme.

„Tak co?“ přidal se i Carlos.

Nic zvláštního, jen dva vlky v kómatu.

„Moje kufry,“ odpověděla jsem nakonec. Josh zaraženě přikývl, zřejmě zklamán skutečností, že ho něco takového nenapadlo.

„Fajn, ale jestli sis sebou přivezla i kočku...“ zabručel Carlos a nechal větu vyznít do ztracena.

„Neboj. Žádná kočka.“ Pokrčil rameny a i s Oliviou a Liamem se vydal zpět do kuchyně. Josh pohotově odemkl dveře, já chytla Carlose za kapuci a vtáhla ho do pracovny. Nechápavě se rozhlédl kolem a když spatřil Tamaru a Franka, pronesl: „Konečně mám zase volnou ložnici.“

Rozhlédla jsem se, abych zjistila, co bylo příčinou toho hluku. Byla to Tamara. Měla otevřené oči a vypadalo to, že ji to stojí opravdu hodně úsilí. Jedna ruka jí vysela přes okraj pohovky. Zřejmě, když se probudila, máchla rukou a shodila lampičku, která teď ležela na zemi.

Přiskočila jsem k Tamaře a stiskla jí ruku. Nepravidelně dýchala, srdce jí sem tam vynechalo jeden úder, víčka jí každou chvílí poklesla, ale ona se nevzdávala a zase otevřela oči.

„To bude v pořádku, slibuju. Uzdravíš se.“ Z očí mi vytryskly slzy.

„Pojď, ona teď potřebuje klid a ty určitě taky. Jdi se vyspat, já na ni dohlédnu,“ přemlouval mě Josh. Přikývla jsem, otřela si z tváře slzy a pak společně s Carlosem vyšla ven.

„Kam zmizela pohovka?“ zapištěla zoufale Olivia z obýváku.

Frank ji potřebuje mnohem víc než ty, pomyslela jsem si kysele, ale jinak jsem na její slova nereagovala. Vyšla jsem schody, zamířila do svého pokoje. Carlos měl pravdu. Opravdu zde bylo jen základní vybavení. Velké okno, pod ním postel, naproti postele velká skříň z tmavého dřeva. Na oranžové stěně viselo několik obrazů. Z každé strany postele byl jeden noční stolek s lampičkou. V rohu na protější straně dveří stálo houpací křeslo a kousek od něj malý stolek s vázou. Podlaha byla pokrytá linoleem v podobě dřevěné podlahy. Vyčerpaně jsem si lehla do postele. Saténové povlečení mě hladilo po těle. Tohle byl tak úžasný pocit. Cítit pod sebou měkkou postel, pod hlavou načechraný polštář...

Už jsem se chystala ponořit do říše snů, ale vyrušilo mě zaťukání na dveře.

„Dále,“ pronesla jsem trochu otráveným hlasem. Dovnitř se nahrnul Josh s Carlosem. Každý se posadil vedle mě na jednu stranu postele. Nechápavě jsem se na ně dívala.

„Tamara si vede dobře,“ začal šeptem Josh. „Lečí se mnohem rychleji, než jsem čekal, ale s Frankem to asi tak rychlé nebude. Ale kdo ví, možná mě také překvapí. Ale pravý důvod proč jsme přišli, je jiný.“ Podíval se na Carlose, který pokračoval v Joshových slovech: „Když jsi říkala, že tu zůstaneš, tak nás napadlo, že by bylo lepší, kdyby jsi chodila s námi do školy. Zaručilo by ti to více věrohodnosti. Vypadáš totiž moc mladě na to, že už by jsi měla školu za sebou. A navíc se alespoň seznámíš s více lidmi.“

Koukala jsem na ně s vytřeštěnýma očima. Oni se zbláznili! Vždyť jak jsem ve škole nebyla už tak dlouho a rozhodně tam znovu nepůjdu. Vždyť je to jen ztráta času!

„Ne!“ vyhrkla jsem. „To nejde! Já jsem ráda, že jsem si školou už prošla a nehodlám ji opakovat! Do tohohle mě nenuťte! Nepovede se vám mě přemluvit. Jen tím ztrácíte čas! Já nikam nejdu! Do žádný školy chodit nebudu!“

Předchozí x Následující

Autor: Ywyk (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I sen je realita – 12. kapitola: