I sen je realita – 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přichází záchrana. Avšak Tamara a Frank jsou zabiti. Kimberly má vážné zranění a ocitá se někde na neznámém místě...

07.01.2011 (17:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1103×

Setkání

Vyděšeně jsme zírali na dveře, které se o chvíli později otevřely a dovnitř vběhla Cindy. Zavřela za sebou, zamkla a otočila se k nám. V ruce svírala rukojeť toho nože z diamantů. Jedním rychlým pohybem zabodla nůž přímo do Tamařina srdce a hned nato i do Frankova. S hrůzou v očí jsem na ni zírala. Za dveřmi se ozýval zvuk boje.

„Teď budeš na řadě ty,“ řekla mi.

„To jsem poznala,“ ušklíbla jsem se. Cindy mi položila nůž ke krku a výhružně se na mě podívala.

„Máš nějaké poslední přání?“ zeptala se.

„Jo. Chci tě rozcupovat na milion malých kousíčků!“ vyštěkla jsem na ni. Přitlačila mi nůž ještě víc ke krku. Po chvíli začala nůž sunout až k mé hrudi. Zastavila se na místě, kde se ukrývalo srdce.

Všechno se seběhlo tak rychle. Dveře se rozrazily, dovnitř vběhl nějaký vlk, odstrčil Cindy, ale ta už mi stačila zabodnout nůž do břicha. Bolelo to a hodně. Mnohem víc, něž když mě Jessica mučila. Cítila jsem, jak pomalu ztrácím vědomí, jak mě pohlcuje tma.

Takhle vypadá smrt, pomyslela jsem si.

„Kim?“ ozvalo se odněkud z dálky. „Dýchej. Ještě chvíli to vydrž. Brzo ti bude líp. Věř mi. Jen prosím vydrž. Nepřestávej dýchat. A hlavně prosím neodcházej. Já tě potřebuju!“ Ucítila jsem, že mě někdo chytil za ruku a stiskl ji. Bylo zvláštní to takhle cítit. Připadalo mi, že už k tomuto tělu nepatřím.

„Joshi? Tady jsem. I s ní. Jsou tu i jiní. Potřebuju tě! vykašli se na toho vlka, s ním už si poradí Carlos! Teď pojď sem!“ křičel hlas.

Josh? To jméno jsem už někde slyšela...

Po chvíli jsem slyšela kroky. Rychlé kroky. Ta osoba musela běžet.

„To je ona?“ zeptal se další hlas. Zřejmě Josh.

„Jo. Nevěřil jsem, že ji někdy uvidím. A teď, když tu leží přímo přede mnou, tak umírá. Musíš jí pomoct, Joshi. Nenech ji umřít!“

„Neboj se, já ji zachráním. A ty dva taky. Teda... pokusím se.“ Jeho hlas se ztrácel v dáli. Poslední slova už jsem skoro vůbec neslyšela a záhy jsem se úplně ponořila do té tmy.

...

Tma. Všude byla jen tma. Ale jiná než předtím. Bylo to mnohem lepší. Smysly jsem měla trochu otupené. V uších mi podivně šumělo, nedokázala jsem se pohnout a v nose mě šimrala podivná vůně. Ne. Nevonělo to, spíše to páchlo. Jako nějaká kyselina nebo chemikálie. Skrz víčka prosvítalo světlo. Chtěla jsem zjistit, kde to jsem, ale nedokázala jsem nic udělat. Mohla jsem jen čekat, až ta otupělost, kterou jsem cítila, přejde. Z dálky jsem slyšela hlasy. Byly stejné jako ty ve sklepě, ale jeden tu byl nový.

„Tak co? Kdy se probudí?“ ptal se ten hlas, který mě předtím prosil, abych zůstala. Ten hlas jsem znala. Někdy dřív jsem ho určitě musela slyšet. Jen kdybych si dokázala vzpomenout, komu patří.

„Já vážně nevím! A neptej se mě pořád! Jsem jen lékař. Nic víc, nic míň. Dokážu určit diagnózu, vyléčit jakoukoliv nemoc, ale nevím, jak dlouho bude trvat, než se probudí. Byla dost těžce zraněná.“ Hlas patřil muži, kterého jsem také slyšela ve sklepě. Jak se to jmenoval? Josh? Jo! Určitě to je Josh!

„Mluvíš jak nějaký profík,“ zasmál se neznámý hlas.

„Carlosi! Zmlkni!“ okřikl ho Josh. „Já nemůžu za to, že mám takový dar. A navíc, ty keci jsem zdědil po otci. A kvůli tomu, že byl lékař mám tuhle schopnost, ale nemůžu za to. Mě to také štve. Ale už se s tím musím nějak vypořádat. A buď rád, že tuhle schopnost mám. Kdo ti tenkrát přidělal tu hlavu?“

Přemýšlela jsem, odkud jen tu historku znám. Něco o utržené hlavě jsem už slyšela. A slyšela jsem i to, že mu ji někdo přidělal zpět ke zbytku těla.

„Jasně, už mlčím!“ ozval se Carlos. Na chvíli bylo ticho. Jenže ne na dlouho. Ozval se zvuk podpatků a také ženský hlas: „Kluci? Co tu zase děláte? Za pět minut odjíždíme. Chcete být v tom klubu včas? Tak si pohněte!“ Zvuk podpatků se blížil.

„Sakra! Olivia! Kam schováme Kim?“ ozval se Josh.

Moment! Olivia? Vždyť Olivia je... to není možné...

Konečně jsem si vzpomněla. Josh... Carlos... Olivia... Carlosova utržená hlava... To není možné! Oni žijí!

„To nevím,“ promluvil muž, jehož jméno jsem zatím neznala. Ten hlas jsem stále nedokázala identifikovat, ale byl mi tak povědomý. Určitě jsem toho muže už někdy potkala. Pokud to nebyla jen další oživlá postava...

„Musíme ji dát do ložnice!“ zašeptal Josh.

„Do ložnice? Ses zbláznil? Tam ji najde hned!“ promluvil Carlos.

„Ale ne do mojí! Ty tupče! Tam by ji našla hned. Do tvojí taky ne, protože tam už jsou ti dva. Josh má ložnici volnou a v takovém stavu, že by tam nepáchla ani myš. Takže tam se Oliva ani nepřiblíží. Ale moment... ne, to taky nepůjde,“ mluvil ten muž s neznámým jménem.

„A proč by to nešlo?“ zeptal se Josh uraženě.

„Jak jsem řekl – tam by nepáchla ani myš! Já v tom smradu Kimberly nenechám!“

„Neurážej můj pokoj! Mně tam nic nesmrdí!“ bránil svůj pokoj Josh.

„No, jen ty chemikálie...“ začal Carlos, ale byl umlčen dalším ženským křikem a boucháním pěstmi na dveře.

„Kluci! Dělejte! Jestli nepohnete kostrou, tak vás vykopu ven.“

„Sakra! Tak dělejte něco! Musíme ji schovat!“ začal nervóznět Carlos.

„Hned jsme tam, Olivie!“ zakřičel ten muž.

„Tak ji necháme tu. Zamkneme a Olivia se sem nedostane. No, ona by sem nešla, ani kdyby bylo odemčeno,“ navrhnul Josh.

„Tak jo,“ přikývl muž. Slyšela jsem hlasy, které se vzdalovaly. Josh a Carlos pomalu odcházeli. Možná odcházel i ten třetí, ale nebylo ho slyšet.

Pak jsem ucítila, jak mi někdo dal pusu na čelo.

„Brzo se vrátím,“ oznámil mi hlas toho muže.

„Liame! Pohni!“ hulákal Josh.