OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I love rock 3

10.03.2011 (14:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1855×

Tak jo! Třetí kapitolka je tu! Přeji příjemné počtení :)

Jakmile jsem všechno snědla, propadla jsem se do blažené nevědomosti. No, blažené…

„Hey. Nevíte kde je Nick?“ zeptala jsem se.

„Jo. Říkal, že půjde ven,“ odpověděl Daniel a dál se bavil s ostatníma. Proč by chodil ven v tomhle slejváku? Zvedla jsem se a šla ven. Chtěla jsem mu poděkovat za oslavu. Vyšla jsem hlavními dveřmi a rozhlédla se. Nick ležel na zemi a nehýbal se.

Vlna strachu zahalila mou mysl a já se rozběhla k Nickovi. Dopadla jsem na zem vedle něho. Musel už být promočený na kost, když…

Všimla jsem si. Podívala jsem se na ruce. Krev. Zatřásla jsem s ním.

„Prober se! Nicku! Tak sakra dělej!“ řvala jsem na něj. Jeho tělo se jen třáslo, kvůli mně, ale nevydávalo žádné známky života. Roztrhla jsem mu tričko. Na hrudi měl průstřel.

„Nicku, prosím! Prober se! Nicku!“ Bezmocně jsem vzlykala. Slané kapky kanuly na jeho tělo, které chladlo čím dál víc. Třásla jsem se zimou a smutkem.

„Nickolasi! Prober se!“ řvala jsem na něj. Vzala jsem jeho hlavu do dlaní a bezmocně se složila na jeho tělo. Čekala jsem, že se probere a zasměje se, že sem se tak vystrašila. Že je to jen jeho další špatný vtípek. Že…

Zaklonila jsem hlavu a z hrdla se mi vydal bezmocný řev. Byl prosycený bolestí nad ztrátou milovaného bratra. Řvala jsem dlouho, dokud jsem neměla pocit, že mi plíce prasknou a hrdlo rozerve.

„Vstávej! Dělej! Musíš vstát!“ Mlátila jsem pěstmi do jeho hrudi. „Dělej,“ říkala jsem ochraptěle. Vzala jsem ho do náruče a přitiskla k sobě.

Prudce jsem se zvedla do sedu, ale hned dopadla zpět na postel. Bok bolel jako čert, jen doufám, že jsem si tím pohybem neroztrhla stehy. Opatrně jsem se dostala do koupelny a náplast sundala.

Podívala jsem se na bok a ztuhla překvapením. Na místě, kde jsem včera měla zapíchnutou mou dýku, byly už jen stehy, jinak velká modřina a jizva.

Došla jsem do pokoje a vyndala nůž. Stehy jsem rozřízla a opatrně vytáhla. Vše jsem hodila na zem a studovala modřinu. Byla veliká a fialová, skoro černá. Dotkla jsem se jí jemně prsty. Skoro jsem ji necítila, jen slabé škubnutí, ale to se dalo vydržet.

Zkusila jsem se ohnout dopředu a dozadu, a pak i na strany, jestli jsem schopná pohybu. Jo, mohla jsem se hýbat úplně v pohodě.

Podívala jsem se rychle z okna. Už byla tma. Vrátila jsem se zpět do koupelny a vlezla do sprchy. Omyla jsem si celé tělo i vlasy a vylezla z ní. Zabalila jsem se do ručníku a vysušila vlasy. Rovnou jsem se i namalovala a došla pro oblečení.

Vzala jsem si korzet, kožené kalhoty, jako jsem měla včera, glády a kabát. Pořádně jsem se vybavila zbraněmi a opustila hotel.

Sledovala jsem skupinku upírů, jak jdou směrem k metru. Šla jsem pěšky, motorku jsem nechala u hotelu.

Prohlédla jsem si je pořádně. Teda jak jen se dalo, když jsem jim neviděla do obličejů. Byli velcí, ostatně jako každý upír, oděni v černé kůži a nepochybně pokryti zbraněmi. Uvnitř jejich hloučku, byl ale menší muž, vypadalo to na kluka. Asi člověk.

Sešli ze schodů a zahnuli doleva. Následovala jsem je, ale když jsem tam došla, nikde nebyli. Světla na stropě blikaly a venku asi začalo pršet. Vypadalo to tu jako v hororu.

Najednou mě někdo popadlo za loket a strhl na stranu. Potom mě vtáhnul do rohu a surově mě hodil na zeď. Otočila jsem se a pohlédla na ty upíry. A člověka.

Jeden upír, který byl blíž ke mně, začal něco mluvit francouzsky.

„Hey! Mluvte anglicky, prosím!“ okřikla jsem ho. Na chvíli se zarazil a asi přemýšlel, jestli mi nemá jednu vlepit. Pak ale promluvil.

„Proč nás sleduješ?“ zeptal se. Kupodivu jeho francouzský přízvuk nebyl téměř slyšet. Téměř.

Vytáhla jsem z vnitřní kapsy kabátu fotku Patrika a ukázala ji. Koukli se na ni, ale nepoznali ho. Frustrovaně jsem vydechla, zatímco oni už šli pomalým krokem pryč. Ovšem ten kluk se jim snažil vykroutit a začal děsně vřískat. Kvůli tomu ho jeden upír praštil. Klukovi odlítla hlava na stranu a bolestně zaskučel. Chytil se za hlavu a začal vzlykat.

Rázným krokem jsem šla k nim a vytrhla jim toho kluka ze sevření. Strčila jsem ho za sebe.

„Co si myslíš, že děláš?“ zakřičel po mě, až se nějací lidé ohlédli.

„A co děláš ty? Chceš toho kluka snad zabít?“ křičela jsem nazpět. Upíři varovně zavrčeli, ale se mnou to ani nehlo. Byla jsem na to zvyklá.

Upíři začali pomalu vytahovat své zbraně - nože a dýky - z bund a kabátů a pokrčili se v kolenou. Otočila jsem hlavu ke straně, ale stále jsem měla upíry ve výhledu a řekla tomu klukovi:

„Běž ke stěně,“ šeptla jsem. Okamžitě poslechl a šel do rohu. Rychlostí blesku jsem vytáhla dva nože a stejně jako oni se přikrčila. Podívali se na mě, pak na nože. A pak zase na mě.

Čekala jsem na útok, který přišel o pět sekund později. Útok jsem hravě vykryla a bodla upíra do hrudi. Ten zařval a vzápětí začali řvát lidi v metru.

Velice neobratně na mě zaútočil, a tak jsem se přikrčila a řízla ho do podkoleních jamek. Znovu zařval a šel k zemi. Ukončila jsem to a rozřízla mu hrdlo. Toto celé netrvalo ani půl minuty.

Oba nože byly zabodnuty v upírovi, takže jsem vyndala pistole a začala střílet po upírech, kteří se chystali zaútočit.

Lidi v metru byli u země a kryli si hlavy rukama. Jenže asi dva upíři taky vytáhli pistole a stříleli po mně. Jeden mě trefil do levé ruky.

„Kurva!“ zařvala jsem. Ve zbrani jsem měla druhý zásobník a ten zmrd furt ne a ne chcípnout! Když tomu hajzlovi došli náboje, začal zdrhat. Nemělo smysl ho honit, byl rychlejší a já byla zraněná.

Uložila jsem své zbraně do pouzdra a rozešla se směrem ke klukovi. Tlačil se co nejvíce do rohu a držel se za hlavu. Co s ním ksakru dělali? Přemýšlela jsem, když jsem si všimla, že mu po tváři tečou slzy a snaží se přede mnou schovat.

Klekla jsem si před něj a natáhla pravou ruku dlaní vzhůru.

„Já ti nechci ublížit,“ řekla jsem a doufala, že umí anglicky. Podíval se na mě a utřel si slzy. Pak se podíval na mou nataženou ruku a pomalu vložil svou dlaň do mé. Stoupla jsem si a vytáhla ho s sebou.

„Jsi zraněná,“ řekl, když si všiml mé ruky. Jeho hlas… Bože! Byl tak čistý, tak nádherný a hluboký. Na teenagera měl hlas hluboký. Ale taky tam nebylo stopy po francouzském přízvuku. Mluvil dokonale anglicky.

„To nevadí. Pojď, musíme jít, než se sem vrátí.“

„Kam jdeme?“ zeptal se, ale šel se mnou.

„Do hotelu, mám tam pokoj. Je to asi šest bloků odtud,“ řekla jsem.

Asi jeden dva bloky od hotelu, jsem si prohlédla jeho oblečení. Tričko měl zamazané a potrhané. Zavedla jsem nás do postraní uličky, kde byli dva chlápci a bavili se s nějakou ženou.

„Počkej tady, hned se vrátím, ano?“ řekla jsem. Počkala jsem, dokud nepřikývl, a pak se rozešla k nim. Cestou jsem vytáhla zbraň, a když jsem byla u nich, namířila jsem na jednoho muže.

„Tvou mikinu,“ řekla jsem. Koukal na mě, tak jsem kývla k jeho mikině. Pochopil a velice rychle si ji sundal. Od druhého jsem si vzala kšiltovku a šla zpět ke klukovi. Zbraň jsem zandala a klukovi podala oblečení.

„Vezmi si to na sebe.“ Oblékl si mikinu a na hlavu si nasadil kšiltovku. Seklo mu to.

Došli jsme před hotel a vešli dovnitř.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem. „Kartu od pokoje 317.“

„Tady to je. Ještě něco jiného?“ zeptala se recepční.

„Ne děkuji, kdyby něco tak zavolám.“ Žena přikývla a začala se věnovat nějakému muži.

„Pojď, tudy.“ Vedla jsem kluka k výtahu a potom ke mně do pokoje. Zavřela jsem za námi dveře a zamkla je.

Došla jsem k věži a pustila Lordy na plný pecky. Sundala jsem si kabát a ten s hlasitým žuchnutím dopadl na zem. Podívala jsem se na ránu. Kukla zůstala v ruce.

„Sakra!“ Sehnula jsem se k taškám a prohrabala je, dokud jsem nenašla, co jsem hledala. Vyndala jsem z ní potřebné věci a šla do koupelny. Rozložila jsem věci na pult a ze skříňky vytáhla ručník.

Nalila jsem na něj trochu desinfekce a přiložila k ráně. Tlumeně jsem zařvala. Pálilo to jako čert.

Odložila jsem ručník stranou a vzala do ruky pinzetu. Polila jsem ji dezinfekcí a jala se vyjímání kulky z paže. Bylo to ještě stokrát horší než ta desinfekce! Několikrát jsem zařvala bolestí. Bohužel se mi ale i podlomila kolena, takže jsem se musela zvednout z podlahy.

Když byla kulka venku, pustila jsem se do sešívání. To mi trvalo asi dvacet minut. Když byla rána sešitá, přelepila jsem ji.

Lordi se dál linuli pokojem. Zavřela jsem oči a otočila se, abych se mohla opřít. Dohrála jedna skladba a začala další. Začala jsem si zpívat se zpěvákem a nevnímala bolest. Skladba skončila a já otevřela oči.

Dívala jsem se do jiných očí, světle modrých, které úplně zářily. Odrážela se v nich zvědavost. V mých musel být šok. Přede mnou stál ten kluk. Odstoupil o několik kroků zpět, ale stále mě pozoroval.

Pak sjel pohledem k mé ráně, od které tekl úzký pramínek krve. Podíval se zpět na mě. Jenže jeho oči už nebyly modré, nýbrž černé. Střídavě se díval na mě, a pak na ránu.

„Ježíši, ty seš upír!“ Vytáhla jsem pravou rukou zbraň a namířila ji na něho. Začal couvat a zvedal ruce nad hlavu. Když narazil do stěny, sesul se po ní k zemi.

„Ne, prosím. Nezabíjej mě,“ žadonil a jeho oči se začaly lesknout. Pomalu jsem sklonila ruku podél těla a opatrně vyšla ke klukovi. Dívala jsem se na něj. Jeho oči už byly normální. Zase krásně modré. Podivně zářily čistotou, která vycházela přímo ze srdce. Ale taky smutkem a bolestí.

Přiklekla jsem k němu a zbraň dala zpět do pouzdra. Jedna slza mu stékala po tváři k bradě. Natáhla jsem ruku a palcem mu ji setřela. Díval se na mě a já se dívala na něho.

„Co si zač?“ zašeptala jsem. Stáhla jsem ruku z jeho tváře a položila si ji na koleno.

„Otec řadový upír, matka člověk.“ Okamžitě se mi vybavil Nick. Můj mladší bráška… Ne! Nesmím na něj myslet!

„Takže poloupír,“ konstatovala jsem. Kluk přikývl. „Jak se jmenuješ?“

„Michael, [Majkl]“ odpověděl.

„Dobře. Liss, těší mě.“ Podala jsem mu ruku. Chvíli váhal, než mi ji podal a potřásl. „Tak jo. Vysprchuj se. Já ti zatím seženu něco na sebe, dobře?“ navrhla jsem. Obličej měl totiž umazaný, vlasy mastné a určitě měl na těle pot a zaschlou krev.

„Dobře.“ Otočila jsem se a odcházela. Když jsem byla ve dveřích, zavolal:

„Liss?“ otočila jsem se. „Děkuju,“ smutně se pousmál. Úsměv jsem mu oplatila a vyšla ze dveří.

Všechny své zbraně jsem uložila do tašky a tu dala do skříně. Pak jsem vyšla z pokoje a tiše za sebou zavřela. Plížila jsem se chodbou k dalším dveřím, kde jsem měla v plánu vzít nějaké pánské oblečení.

Zaťukala jsem na dveře. Nic se neozvalo, tak jsem zkusila otevřít. Kupodivu to šlo. Rozhlédla jsem se po chodbě a vpadla dovnitř.

Dveře tiše klaply. Slyšela jsem tlumené kroky, a pak někdo pustil vodu. V duchu jsem vydechla úlevou. Mám to já ale štěstí! Za pár vteřin se ozval z koupelny mužský hlas, tlumený těžkými kapkami vody. Ten muž si začal zpívat. Dost nahlas a dost falešně.

Zamířila jsem ke skříni a otevřela ji. Byly tu košile, kalhoty a boty. Pak tu ale taky bylo normální oblečení.

Vzala jsem Michaelovi rifle, tričko šedé barvy s nějakým nápisem a tmavě modrou mikinu. Pak jsem ještě vytáhla tenisky, spodní prádlo a skříň zavřela.

Když jsem vycházela ze dveří, zavadila jsem ramenem o futra.

„Au!“ kuňkla jsem, ale dostatečně nahlas. Z koupelny se přestal ozývat falešný zpěv a voda se vypnula. Rychle jsem opustila pokoj a rozběhla se ke svému. Vešla jsem dovnitř a dveře zavřela.

Lordi už nehráli, tak jsem tam dala Evanescence. Došla jsem ke dveřím koupelny. Voda byla vypnutá. Zaťukala jsem. Téměř okamžitě se otevřely dveře a do pokoje se vyvalilo ohromné množství páry. Nejdřív jsem nic neviděla, pak jsem ale začala rozpoznávat obrysy postavy a na konec jsem jej viděla celého.

Byl nádherný! Tmavě hnědými vlasy, ze kterých mu odkapávaly kapky vody, měl orámovaný obličej, ze kterého zářily modré oči. Rty měl smyslně plné a rudé od horké vody. Tělo, po kterém ještě stékaly pramínky vody, bylo svalnaté a pevné. Nebyl sice žádný kulturista, ale svaly se na jeho těle našly.

Byl asi stejně vysoký jako já, možná o něco menší. Okolo pasu měl uvázaný ručník a byl bos. Rychle jsem se podívala zpět do jeho obličeje, aby nepoznal, že si ho prohlížím.

„Ehm… Tady. Nevim, jestli ti to bude. Vzala jsem to na rychlo,“ omlouvala jsem se mu.

„Ne, to mi bude. Děkuju,“ děkoval znovu. Usmála jsem se a otočila se. Dveře od koupelny se zavřely a já šla do skříně pro tašku se zbraněmi.

Vytáhla jsem ji a hodila na postel. Sedla jsem si k tašce a vyndala náboje a dobila zásobníky. Všechny jsem zkontrolovala.

Byla jsem do toho tolik zabraná, že jsem si nevšimla, že stojí kousek od postele a pozoruje mě.

„Co?“ zeptala jsem se a dál leštila zbraně.

„Proč si to udělala?“

„Co sem udělala?“ Věděla jsem, kam směřuje…

„Proč si mě zachránila?“ Chvíli jsem váhala nad odpovědí.

„Ten upír ti vrazil. Viděla jsem to a myslela si, že si člověk. Takhle by se neměli chovat k nikomu. Ani k sobě rovným,“ odpověděla jsem a hořkostí v hlase. Přisedl si ke mně na postel, ale mlčel.

„Dnes tu můžeš přespat, jestli chceš. Pak můžeš jít, kam se ti zachce,“ pověděla jsem. Střelil po mě vyděšenýma očima.

„Jestli vyjdu ven, oni si mě najdou.“ Jeho hlas byl podbarvený strachem a stejně tak i jeho oči. Dívala jsem se na něj. Jestli po něm upíři jdou, najdou ho, kdy budou chtít.

„Tak… můžeš zůstat tady,“ navrhla jsem.

„Vážně?“ řekl po chvilce. Přikývla jsem. V jeho očích a i na jeho tváři, se zračila úleva s důvěrou.

„Půjdu se vykoupat,“ oznámila jsem a zavřela se v koupelně. Sundala jsem ze sebe korzet, kalhoty i boty a nechala to na zemi. Jeho oblečení jsem hodila do koše.

Z ruky jsem sundala náplast a položila na pult. Rána už byla skoro uzavřená, takže ráno tam zbude jen jizva. A modřina.

Zalezla jsem do sprchového koutu a pustila horkou vodu. Kapky začaly líně dopadat na mou ztuhlou pokožku a uvolňovaly svaly.

Několik minut jsem jen stála pod proudem, než jsem vzala do ruky šampon. Umyla jsem si s ním vlasy a pěnu spláchla. Pak jsem se oholila a omyla sprchovým gelem.

Když jsem měla zrůžovělou pokožku, vodu jsem vypnula a vylezla. Okolo těla jsem si obmotala ručník a stoupla si před zrcadlo. Přejela jsem po něm rukou, abych odstranila páru a spatřila svůj odraz.

Koukala jsem se na sebe a před očima se mi míhaly vzpomínky na Nicka. Jak jsme byli malí a hráli si. Když jsme šli do prváku na střední, a pak potkali Tomase s Filipem. Když jsme si pak koupili svoje první motorky…

Rychle jsem zatřásla hlavou, abych to vyhnala z hlavy. Otevřela jsem dveře od pokoje a došla ke skříni. Michael seděl na posteli a něco si prohlížel. Nevnímala jsem ho a hledala si oblečení.

„Kdo to je?“ zeptal se z ničeho nic. Otočila jsem se a podívala se na to, co mi ukazoval. V ruce držel fotku Patrika.

Rychle jsem k němu došla a vytrhla mu ji z ruky.

„Patrik Stanley,“ řekla jsem a pokusila se o mírný tón.

„Proč ho hledáš?“ položil další otázku.

„Zabil mi bratra.“ Chvíli bylo ticho.

„Byl to člověk? Tvůj bratr,“ ptal se dál.

„Ne. Byl jako ty. Poloupír.“

„Jaký byl?“

„Dost!“ Pootočila jsem hlavu na stranu a zjistila, že sebou škubl. „O Nickovi se bavit nehodlám. O čemkoli jiném jo, ale ne o něm,“ šeptala jsem.

„Promiň,“ kuňkl. Povzdechla jsem si a sedla si k němu na postel.

„Ne. Ty promiň. Neměla jsem takhle vyjet,“ omlouvala jsem se já. Položil mi ruku na mou. Jeho dlaň byla teplá a jeho dotyk uklidňující. Jenže mým tělem projel menší záchvěv. Raději jsem vstala, popadla oblečení a zavřela se v koupelně.

Převlékla jsem se do spodního prádla, volných kraťásků a tílka. Vše bylo černé. Věci, které se už nedaly použít, jsem vyhodila do koše, zbytek jsem dala do skříňky vedle umyvadla.

Vlasy jsem si vysušila a sebrala oblečení ze země. Vešla jsem do pokoje a spatřila Michaela, jak leží natažený na posteli, ruce za hlavou, oči zavřené a od pasu nahoru nahý. Měl na sobě jen rifle.

Uložila jsem své oblečení do skříně a Evanescence vypla. Zhasla jsem světla, takže svítila jen jedna lampička na jeho straně.

Sedla jsem si na kraj postele a chňapla po telefonu. Zapla jsem ho a jakmile mobil našel síť, začal pípat a zvonit. Na displeji se mi ukázalo, že mám deset nepřijatých hovorů a sedm zpráv. Všechny byly od Tomase.

Položila jsem mobil na noční stolek a vklouzla pod deku. Michael udělala to samé a za chvíli světlo zhasnul. Zabořila jsem se do polštáře a snažila se zbavit myšlenek.

„Ty nejsi člověk, že ne?“ zeptal se tiše.

„Ne. Jsem potomek padlého anděla a člověka. Nephillim.“ Slyšela jsem, jak se pod ním matrace prohnula a látka zašustěla. Otevřela jsem oči a zjistila, že se opírá o loket a zírá na mě.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Připadáš mi jako člověk,“ řekl. Zasmála jsem se.

„Taky že jo. Nelišíme se moc od lidí. Jen jsme o trochu silnější a máme zbystřené smysly. Taky nestárneme. Náš věk se zastaví na dvaceti,“ řekla jsem. Díval se na mě se zaujetím. Asi přemýšlel, co jsem. Obvyklý jev…

„Proč po tobě jdou?“ zeptala jsem se.

„Můj otec byl sice jen řadový upír, ale znal se s Bratrstvem černé dýky. Teď jsou myslím někde v Americe,“ přemýšlel a ve mně škublo. „Proto ho zabili a mou matku taky, protože o našem světě věděla. Mě si ale rozhodli nechat a až budu starší, přemění mě a já jim budu sloužit,“ vysvětlil.

„Takže tvou rodinu zabili jen proto, že jste znali Bratrstvo?“

„Jo. Teda to je ten důvod, myslím…“

„A kolik ti je?“

„Za půl roku sedmnáct,“ odpověděl. Přikývla jsem. Najednou mi přišlo, že mám v krku nějak moc sucho. Zvedla jsem se z postele a šla ke koupelně. Jenže v polovině cesty, mi začala vize…

„O! Ježíši!“ Miloval jsem její orgasmy. Byly doslova boží! Ještě několikrát jsem přirazil, než jsem sám dospěl k vrcholu. Svalil jsem se jí na hruď a hlasitě oddechoval. Objala mě okolo krku těma svýma šťíhlíma ručkama a políbila. Polibek jsem opětoval.

„Tomasi? Jsi úžasný!“ řekla a s láskou se na mě podívala…

Vrátila jsem se do reality a prudce se vyšvihla do sedu. Ležela jsem na posteli a Michael seděl těsně u mě, ve tváři ustaraný výraz.

Když mi došlo, co jsem viděla,  zařvala jsem, až sebou Michael trhnul. Rychle jsem se postavila a do rukou vzala telefon. Vytočila jsem Tomasovo číslo, ale nebral mi to. Znovu jsem vzteky zařvala a volala Danielovi.

Po pátém zvonění mi to zvedl.

„Liss-“

„Zabi tu jeho zkurvenou shallot a Tomasovi dej pořádně přes hubu, nebo tam přijedu a udělám to sama!“ řvala jsem do telefonu jak smyslů zbavená. V telefonu bylo chvíli ticho.

„Liss?“ zeptal se opatrně.

„Co je!?“

„Jak o tom víš?“

„Viděla jsem jeho minulost a bylo to dost nechutný. Takže tě prosím o to, abys udělal, o co jsem tě požádala!“ mluvila jsem stále naštvaně a ledově.

„Em, je tu Tomas. Chceš s ním mluvit?

„Jo!“ Slyšela jsem, jak předává telefon a jak se Tomas ptá, kdo to je.

„Ahoj miláčk-“

„Laskavě drž hubu!“ vyjela jsem. „Neřekl si něco? Že už to víckrát neuděláš? Viděla jsem tvoji minulost a málem se poblila! Máš veliký štěstí, že jsem ve Francii, jinak bych tam přijela a zabila tu tvou kurvu! A na svatbu zapomeň!“ zařvala jsem poslední větu a hovor ukončila. Pak jsem naštvaně hodila mobilem o zeď, kde se rozletěl na několik kusů.

Zajela jsem si rukama do vlasů a rázovala po pokoji. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit, avšak šlo to těžce. Stále jsem to živě viděla. Bože! Takovej hnus!

Doufám, že se kapitolka líbila a nezlobíte se na mě za ten děj... :)

Těším se na Vaše komenty, které, obzvlášť od některých, velmi potěší...

Kapitola 2. < <> > Shrnutí < <> > Kapitola 4.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I love rock 3: