OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I hate you because I love you - 16. kapitola

19.09.2012 (11:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 932×

„Nechci ji přece otrávit. Na,“ strčil mi lahvičku až k nosu. Opatrně jsem si ji převzala a úmyslně se otřela svými prsty o jeho. Příjemné brnění v konečcích prstů přerušila odporná chuť lektvaru. Najednou všechno zčernalo a já cítila, jak padám dozadu, vstříc temnotě.

16. kapitola

 Otevřela jsem oči, ležela jsem v pohodlné posteli a cítila se skvěle. Vlastně přímo božsky, klidně bych si to rozdala s drakem holýma rukama… no, možná ne zrovna s drakem, ale s takovým Chloupkem určitě. Posadila jsem se, nechápala jsem, co se stalo, ale Luke seděl na židli naproti mně a šklebil se na čtveřici před sebou. Hugo i Nathan se už zřejmě vrátili a teď oba mířili hůlkou na Lukea, Patricie vytahovala tu svou a Angela zuřivě zkoumala zbytek lektvaru v kotlíku. Ani jeden si mě nevšiml, tak jsem se rozhodla trochu je na svou přítomnost upozornit, takže jsem si odkašlala (originální). Všichni čtyři sebou prudce trhli a Luke se ještě k tomu hlasitě rozesmál, přičemž sebou trhli znovu.

„Tak to bychom měli. Teď když dovolíte, si musím něco zařídit. Lily, až tě ta banda tupců propustí, stav se prosím u mě v pokoji,“ na chvilku se zamyslel, „klepat nemusíš,“ zazubil se a zmizel. Vystřídal ho příchozí Sirius.

„Jak se cítíš?“ vyhrkla Angela a přeběhla od kotlíku ke mně.

„Mohla bych klidně přeprat Hagrida a mít přitom jednu ruku za zády,“ zazubila jsem se a vyskočila z postele.

„Asi ten Lukeův…“ Patricie nedokončila.

„Kašlu na to,“ prskl Nathan a zastrčil si hůlku, „ať budu dělat cokoli, Snape bude vždy o krok napřed. Na tohle už prostě nemám náladu.“

„V poho, Nathane, jestli chceš, tak já jí to řeknu,“ poplácal Hugo Nathana po zádech. Nechápavě jsem mezi nimi těkala pohledem. Co mi má říct? Proč, když si na pět minut zdřímnu, jsem zase mimo?

„Ne, myslím, že to nemá význam. Zkusím to jindy,“ zamumlal Nathan a odešel. Vyčkávavě jsem pohlédla na Huga.

„Lily, jsi moje nejlepší kamarádka, ale myslím, že ty nejsi o nic lepší než kdokoli z nás a to, co jsi mi řekla na chodbě, bych ti nejradši zopakoval, protože to ty si neuvědomuješ, kolika lidem svým chováním ubližuješ.“ Hugo odešel z pokoje bez jediného ohlédnutí a samozřejmě nezapomněl pořádně prásknout dveřmi.

„Co se stalo?“ zeptala se Patricie zmateně.

„Nevím, poslední dobou se chovají divně,“ pokrčila rameny Angela.

„Dneska je zápas, měla by ses připravit,“ usmál se Sirius.

„Kolik je vůbec hodin?“ zeptala jsem se zmateně. Vůbec jsem nevěděla, jak dlouho jsem spala a kde vůbec jsou ostatní holky.

„Bude devět. Před desátou musíš být na hřišti a ještě si nesnídala,“ začala panikařit Angela.

„Jasně, jdete se mnou na snídani?“ otočila jsem se k holkám, protože jsem pochybovala, že by si šel Sirius sednout k Nebelvírskému stolu a jen tak se nasnídat. Už jen kvůli všudypřítomným fanynkám…

„Jasně, všechny překvapilo, že jsi nešla snídat s družstvem, ale můžeš být v klidu, Hugo tě spolehlivě zastoupil a všechny vzbudil.

„Nemá školní trest u Snapea?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Všichni vstávali v sedm, myslím, že jsou rádi, že kapitánka jsi ty a ne Hugo, moc se jim nelíbilo, že zápas začíná v půl jedenáctý a oni musí v sedm vstávat,“ zasmála se Patricie.

„Siriusi?“ Otočila jsem se naopak za Siriusem, sedícím na Sisiině posteli. Myslím, že by z toho byla v sedmým nebi, podle ní byl Sirius mezi nejvíc sexy chlapy, které potkala. Hned mezi Tealerem Cooperem (mudlovský lékař) a Lukem (vrrr…)

„Hm?“ zabručel nepřítomně.

„Zůstaneš na zápas?“ zeptala jsem se, doufajíc v jeho kladnou odpověď.

„Možná někoho přivedu,“ ožil najednou s hvězdičkami v očích.

„Kate?“ zeptala jsem se. Sirius s úsměvem přikývl a zvedl se z postele.

„Tak zatím, budeme ti fandit,“ usmál se a zmizel.

„Kdo je Kate?“ vrhla se ke mně hned Patricie.

„Myslím, že to dneska zjistíš,“ pronesla jsem tajemně.

Společně jsme sešli na snídani a já si musela vytrpět průchod kolem Zmijozelského stolu, který syčel nenávistí a potom ještě sedět u našeho stolu, který byl dnes rozdělen na dvě poloviny. Jedna nám věřila a druhá zpochybňovala můj výběr, ať tak či tak, obě byly vcelku otravné.

„Lily?“ zaslechla jsem za sebou. Otočila jsem se a pohlédla na Nebelvírského prefekta.

„Carlisle?“ zeptala jsem se a snažila se usmívat, i když mi nebylo zrovna dobře.

„Chtěl jsem se zeptat… no, jak se jde za týden do Prasinek, jestli bys nešla se mnou?“ vymáčkl ze sebe.

„Promiň, ale já tu zítra nebudu, musím domů, sestřenka bude mít svatbu,“ plácla jsem první kravinu, která mě napadla. Tak co mu mám říct? Promiň, Nathane, ale v tu dobu se zřejmě budu připravovat na to, že budu nesmrtelnou bohyní, ale můžeš na mě počkat před Empire State Building...?

„Aha, tak příště?“ zeptal se s nadějí.

„Příště,“ usmála jsem se na něj a doufala v jeho brzký odchod.

„Jo… tak čau,“ a zmizel. S povzdechem jsem se otočila zpět ke své snídani, ale nedokázala jsem do sebe nic dostat.

„Teda Lily, podvádíš Justina se Snapem a teď i Snapea s Thewlisem?“ šeptla mi Patricie do ucha a uchechtla se. Nesouhlasně jsem se na ni zamračila, jako bych tohle potřebovala, už takhle jsem byla šíleně nervózní, že mám hrát proti Lukeovi a ještě budu myslet na to, co asi řeknu Justinovi.

„Týme,“ snažila jsem se znít pevně, když jsem vstávala od stolu, „jdeme na to!“

Od stolu se ozval nadšený pokřik a následoval nás celou cestu ze síně.

„Lepší podmínky jsme si nemohli přát,“ usmála jsem se na své spoluhráče, když jsme došli na prázdné hřiště.

„Zdá se, že nám vydrží teplé počasí a slunce asi taky jen tak nevysvitne, jenom si dávejte pozor na vítr. Steralde, zůstávej spíš vzadu a na branku střílej pouze pokud si budeš jistý. Jinak všichni víte, co a jak?“ otočila jsem se do vzrušených tváří mých spoluhráčů.

„Jasně,“ ozvalo se mi mnohohlasně v odpověď.

„Teď do šaten,“ usmála jsem se na ně a sama se vydala obléct šarlatově červený hábit.

                                                                ***

„Tak jdeme na to, dneska to vyhrajeme!“

Vyšla jsem ze šatny následována ostatními. Jakmile jsme všichni stáli na hřišti, ozval se z tribuny pokřik, ať už z jedné poloviny nadšený nebo z té druhé posměšný. Očima jsem vyhledala právě příchozího Lukea v čele jeho družstva. Všimla jsem si, že Belatrix byla jediná holka v týmu, což bylo zvláštně uspokojující.  

„Očekávám od vás všech naprosto čestnou hru,“ prohlásila madame Hoochová, když jsme se všichni shromáždili kolem ní.

„Kapitáni, podejte si ruce,“ poručila. Opatrně jsem natáhla ruku Lukeovým směrem a snažila se ignorovat srdce snažící se mi vyskočit z hrudi. Jemně mi stiskl ruku, mé srdce se ještě víc rozbušilo a rukou mi projel elektrický proud. Luke mě opatrně pustil a nádherně se usmál. Koutkem oka jsem si všimla Beliného protočení očí a širokého úšklebku.

„Nasedněte na košťata, prosím.“

Lehce jsem nasedla na svůj Kulový blesk a nedočkavě jsem čekala na to, až madame Hoochová odpíská začátek zápasu. Konečně. Patnáct košťat se odlepilo od země a já s návalem adrenalinu vyletěla co nejvýš.

„Vhozeného Camrálu se okamžitě zmocňuje Belatrix Blacková ze Zmijozelu a letí ku předu, přímo k Nebelvírské brance, kde s klidem brání Maxmilian Pookei. Maxmilian Pookei zastupuje Huga Weasleyho v jeho čestné funkci, kterou letos před kapitánkou Potterovou hrdě obhájil, otázkou ovšem je, zda byl Pookei správnou náhradní volbou…“

Zhnuseně jsem se zadívala směrem ke komentátorovi – Gregory Paster, sedmák z Mrzimoru. Okamžitě jsem si vybavila článek, který zpochybňoval náš návrat do Bradavic. Rodina Pasterů se mi začínala zamlouvat čím dál méně a já radši vylétla ještě výš nad hřiště, při čemž jsem se sotva dokázala vyhnout dobře mířenému potlouku, hned za ním se hnal Carel Tirsh, můj nový objev a přesnou ranou ho poslal směrem na Belu, která už opět držela v ruce Camrál. Povzbudivě jsem na něj mrkla, on mi odpověděl úsměvem a hnal se za dalším potloukem.

„A Camrál má v držení Zmijozel, William Mosby přihrává Blackové, Blacková střílí… a je to gól! Zmijozel vede deset nula!“ Od zelené části tribun se ozvalo nadšené ječení. S radostí jsem si všimla, že fanoušků červené barvy je o dost víc, měli jsme na naší straně celý Mrzimor  a většinu Havrásparských, to alespoň trochu zmírnilo mé rozladění způsobené vývojem zápasu.

Popoletěla jsem ještě o kousek výš a ze všech sil se snažila zahlédnout zlatonku, přesto jsem stále sledovala hru a poslouchala Gregoryho Pastera a jeho strašlivé komentování.

„Snape letos sestavil slušný tým, i když on sám zůstal nadále chytačem, což…“

„Mohl byste komentovat zápas?“ zeptala se ho ostře Rose, postávající vedle něho.

„Jen dávám doprovodné informace.“

Chvilková výměna názorů, kterou jsem sem neslyšela a Paster stál s mikrofonem a naštvaným pohledem těsně vedle Rose. Ušklíbla jsem se. Při jejich hádce jsme díky Stewartovi srovnali.

„Ahoj, krásko,“ objevil se u mě Luke. Zamračila jsem se na něj, ale nedokázala jsem uklidnit svoje srdce, které si při pohledu na něj dělalo, co chtělo.

„Měla jsi přijít na pokoj,“ vyčetl mi s úsměvem.

„Neříkej mi, co mám kdy dělat, až budu chtít, přijdu,“ odsekla jsem a snažila se znít nepřístupně.

„Fajn, tak až se ti zachce, můžeš přijít,“ a zmizel. Frustrovaně jsem si povzdechla a radši sledovala zápas. Zmijozel se dostal do vedení a zápas byl momentálně 30 : 10. Musela jsem prostě chytit zlatonku a rozhodně k ní nepustit Lukea. Rozhlédla jsem se po hřišti, Luke se na mě šklebil ze vzdálenosti asi patnácti metrů. Zadívala jsem se do jeho očí plných jiskřiček a pobavení. Odtrhnout od něj oči mě donutil až blížící se potlouk a to bylo moje štěstí, jakmile jsem se totiž znovu narovnala, zahlédla jsem ji. Třpytila se kousek od Lukeovy hlavy, on si ji ale zatím nevšiml. Musela jsem jednat rychle, než se zase ztratí. Pomalu jsem se k němu rozlétla a snažila se ho zhypnotizovat očima, jako to on dělal mně, hlavně aby neotočil hlavu doprava a nezahlédl ji. Jakmile jsem se ocitla asi půl metru od něj, zazubil se a naklonil se o trochu níž.

„Víš, že nás všichni pozorují?“ zamumlal, jen jsem kývla a taky se trochu naklonila. Pomalu jsem pustila jednou rukou koště a opatrně ji natáhla za Lukeovu hlavu ke zlatonce, stále jsem se dívala do Lukeových očí a v ruce konečně sevřela třepotající se zlatonku. Na tvář jsem mu vlepila školáckou pusu a s vítězným úsměvem jsem se odtáhla. Nechápavě na mě zíral, ale to už se kolem nás shlukl Nebelvírský tým se šťastnými úsměvy na tvářích. Diváci vybuchli nadšením a já v objetí svého týmu pomalu slétávala dolů. Po trávníku už se k nám hrnul rozjařený dav, vpředu s Nathanem, Angelou, Patricií a Adele.

„Geniální,“ zazubila se Angela.

Když jsem o čtvrt na jedenáct sházela z Nebelvírské společenské místnosti, kde ovšem stále pokračovali oslavy, nedokázala už jsem myslet na nic jiného, než na Lukea. Soše jsem zamumlala heslo a vtrhla do našich společných prostor. Chvilku jsem se kochala pohledem na Lukea rozvaleného v křesle s hlavou zabořenou do nějaké knihy.

„Ahoj,“ zamumlala jsem a přisedla si vedle na gauč. Při vzpomínce na jeho nedávné využití mě polilo horko a já se ze všech sil snažila myslet na cokoli jiného, než byli Lukeovy rty.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, když stále nereagoval na mou přítomnost.

„Pokud jde o ten dnešní zápas, tak to bylo…“

„Zmijozelské,“ doplnil a konečně vzhlédl. Na tváři měl svou typickou nepřístupnou masku, ale já už zkušeně zahlédla v jeho očích jiskřičky pobavení.

„Hm… myslíš?“ otázala jsem se.

„Sice je to občas namáhavé, ale na rozdíl od tebe ano,“ odsekl kousavě. Musela jsem si zkousnout ret, abych se nerozesmála, to by vůbec nebylo dobré.

„A co kdybych ti ten zápas nějak vynahradila?“ zeptala jsem se, přesouvajíc se z mého křesla k tomu jeho.

„Opravdu mi dokážeš vynahradit zklamání, když jsi mě odbyla, ponížení, když se mi mí přátelé s chutí smáli či snad těch sto deset bodů, o které díky tobě teď Nebelvír vede?“

„Budu se snažit,“ usmála jsem se. Než jsem však stačila něco dodat, Luke odložil knihu a jedním rychlým pohybem si mě přitáhl na klín. Chvíli se mi jen díval do očí, ale potom konečně uvěznil mé rty v dalším dokonalém polibku. Ovšem konec přišel, až příliš brzy.

„Myslím, že vynahrazovat umíš skvěle,“ zamumlal. Opět se sklonil a jen lehce se otřel svými rty o mé, což mi rozhodně nestačilo a taky jsem to dala patřičně najevo nespokojeným zabručením.

„Ale mám za to, že můj pokoj je pohodlnější, mám obrovskou postel,“ dodal s šibalským úsměvem od ucha k uchu.

Takže... sama jsem teď trochu zmatená, protože sice mám v hlavě skvělý plán, ale pořád to neni jistý... což se nedá říct o mém rozhodnutí na chvilku si od IhybIly odpočnout, neberte to ve zlým :D ale teď je toho trochu moc a než se všechno alespoň trochu srovná, nemám na psaní vůbec náladu. Sliubuju, že to nebude nadlouho, vždyť to bych ani já nedokázala, ale tak do konce září s další kapitolou nepočítejte.

Jinak strašně děkuju za komentáře a jsem ráda, že pořád čtete!

A ještě tohle: na mém shrnutí je vcelku důležitá informace, ráda bych znala váš názor :D.

Tak už konečně končím, ať máte možnost se mi níže vypsat (sice nebudu psát, ale čas, abych se sem zašla podívat si určitě najdu :D)!!! :D

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 16. kapitola :