OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Horší než zlej sen 3

10.09.2011 (11:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 802×

Svoji myšlenku - cože?! - jsem nedokázala vyslovit nahlas. Totálně mě zaskočil. Vůbec jsem nechápala, jakej podpis by mi měl ten chlápek jménem Alfred dávat. K čemu by mi jako měl bejt jeho podpis dobrej?

Šedivej Alfred mi nacpal do ruky nějakou kartičku a poodešel. Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na ni. V ruce jsem držela nechtěnou a úplně zbytečnou podepsanou fotku chlapa, kterej mi zalehl svým pozadím lehátko. Moje. Rezervovaný, připomínám.

Laškovně na mě zíral, teda ne on, protože ten mi už dávno přestal věnovat pozornost, ale jeho vyfocenej obličej. Nebyl mi vůbec povědomej, ale to bylo vedlejší. Docela by mě zajímalo, jestli to dělaj i ostatní lidi. Fotěj se, podepisujou momentky a pak je cpou lidem okolo sebe. Lidem, který o ně v nejmenším nestojej.

„Ehm,” odkašlala jsem si, když jsem se dostatečně vzpamatovala z počátečního šoku. Znovu si postrčil brejle na špičku nosu a čekal, co ze mě vypadne.

„Já… chtěla bych…” Dál už jsem se nedostala, znovu mě přerušil.

„Alfrede?” Proč sem pořád cpe toho dědulu?  Alfred přistoupil a očekával, co ten magor zase řekne.

„Dej jí ještě jednu,” zmlknul a podíval se na mě, „asi pro sestru nebo někoho z rodiny, co?” Na odpověď nečekal. Já bych stejně asi nebyla schopna slova. Alfred mi do ochablý ruky nacpal další na vlas stejnou fotku.

Proboha! Co to má znamenat? Nechtěla jsem po něm žádnou fotku a už vůbec ne dvě. Měla jsem namysli tohle - Chtěla bych vám jen sdělit, že váš ctěný zadek okupuje moje lehátko, takže bych vám byla nesmírně vděčná, kdyby jste laskavě odlepil své pozadí a okamžitě vypadl! Ale on mi nacpe další fotku, tak to byl vrchol všeho.

Rozhodla jsem se, že na odkašlávání kašlu a přejdu do útoku - slovního, samozřejmě - abych toto Ignoranta vyšachovala z místa, který bylo ksakru moje!

„Tak heleďte se, pane rozdávajícífotky,” začala jsem zostra.

„Bože, co zase chcete?! Alfrede, dej jí celou krabici a je to.” Tentokrát si ty zatracený brejle sundal úplně a já měla sto chutí mu je vyrvat z ruky a rozšlapat.

„Celou krabici?!” vyjekla jsem vyděšeně.

„Nebo dvě, však je to jedno,” mávl rozmrzele rukou a Alfred se chystal k odchodu.

„Stát!” vykvíkla jsem, zděšená, že by mi je donesl. Překvapivě poslechl a ten Ignorant byl zticha, za což jsem byla vděčná.

„Tohle,” zašermovala jsem mu výhružně prstem před očima, „je mý lehátko, takže se zvedněte a vystřelte, jinak se neznám!” Předchozí zdvořilostní větu jsem vyměnila za vyhrožovací.

„Máte tu spoustu dalších. Můžete si lehnout kamkoliv jinam, takže vystřelte vy!” opáčil a napodobil mě v šermování prstem.

„Prosím?” vyhrkla jsem.

„Slyšela jste, ne?” odvětil arogantně.  Už se to ve mně začínalo pěkně vařit. Tenhle chlápek mě vytočil, až jsem viděla rudě.

„Tohle. Je. Moje. Lehátko!” protestovala jsem rozzuřeně. Otočil se a rozhlížel se, jako by něco hledal.

„Jmenujete se Asian s. r. o. Made in Chinová?” otočil se zpátky ke mně s nadzvednutým obočím a koutky mu podivně cukly.

„Ne,” zasípala jsem vztekle.

„Hm, zajímavé,” zamručel, „a víte, co to znamená?” Neřekla jsem ani slovo, a ani sebou necukla.

„To znamená, že není vaše.”

„Tady!” zamávala jsem mu rozběsněně papírem, na kterým bylo číslo od lehátka, před očima, „číslo. Moje. Vypadni!” vrčela jsem nesrozumitelně a snažila se udržet ruce, který se na něho chtěly vrhnout a předvíst mu něco málo z Kung-fu a nebo ho jen prostě zaškrtit. A ten Ignorant nehnul ani brvou.

„No a co? To nic nedokazuje,” řekl ledabyle a ležérně se natáhl. Tak on mě bude ještě provokovat?! Mě?

„Ehm,” odkašlal si, „tu pulsující žílu na čele… máte ji tam neustále? A je vám dobře? Jste celá taková zrudlá.” Pevně stiskl rty a mně bylo úplně jasný proč - zadržoval smích. On se mi smál! Můžete si bejt jistý, že kdyby u bazénu nebylo tolik lidí, vrhla bych se na něj ani by nestačil mrknout. Pak, až bych si s ním trochu pohrála - rozhodně nemám namysli nic se sexuálním podtextem, tím si buďte setsakramentsky jistý!  - vyfotila bych ho zrovna v momentě, kdy bych ho škrtila. Pak by teprve viděl pulsující žíly a rudej obličej, Ignorant zatracenej!

Skrz sevřený rty jsem do sebe vtáhla vzduch a připravovala se na další věci, který jsem mu chtěla říct, ale v tom se tam přihnaly dvě gorily, popadly mě a odváděly pryč. Se vzteklým vrčením jsem se ještě otočila a viděla ho, jak mi s úsměvem mává.


---


„Ten… ten drzoun! Kdybys to viděla! Prej Made in Chinová, žíla na čele a jak mi mával! To… uááá! Já bych ho!” vztekle jsem rázovala po pokoji a snažila se vysvětlit Sukie, co se mi stalo.

„Uklidni se, prosím tě, a sedni si,” pobídla mě. Zarazila jsem se.

„Uklidnit? Uklidnit?! Pomátla jsi se? Nebylas tam a ten…” kousla jsem se do rtu, nechtěla jsem být sprostá, ale i kdybych vyřkla všechny vulgární výrazy světa, stejně bych ho ani jedním nedokázala vystihnout. On byl úplně jinej případ.

„Tak fajn,” rozhodila rukama, „když ti to pomůže, tak si klidně choď, ale aspoň mi už konečně, a srozumitelně, vysvětli, co se stalo, protože já nevím hlavu ani patu.” Hlubokej nádech a pomalej výdech. Napočítat do deseti, abych ovládla vztek a pak, když jsem byla v pohodě (relativně, jelikož mě tak rozběsnil, že bych potřebovala do někoho pořádně bouchnout, abych se alespoň trochu uklidnila), začala jsem jí vyprávět.

„Aha,” pronesla, když jsem skončila, a uhnula pohledem. Popadla polštář a narvala si ho před obličej, takže jí koukaly jen oči, ale mě neblafla.

„Ještě ty se mi budeš smát?!” vyhrkla jsem. Okamžitě vyprskla smíchy. Svalila se na postel a řehtala se jako šílená. Já jsem stála kousek od ní, ruce založený na hrudi, házela na ni vražedný pohledy a s poklepávání nohou čekala, až skončí.

„Dobrý,” hekla a otřela si oči, „jsem v pohodě madam Made in Chinová.” A znovu se zhroutila v křeči na postel. Fajn, tak ono nestačí, že mě nějakej chlap dožene k nepříčetnosti, sprostě si ze mě vystřelí, ale i mojí kamarádce je to k smíchu. Vážně skvělý, prostě výborný!

„Sukie,” zaskřípala jsem zuby, „chtěla bys, abych na tobě zkusila Kendó, Muay Thai, Džiu-džitsu nebo ti bude stačit rána pěstí?” Přestala se smát, ale já stejně věděla, že to není tím mým vyhrožováním, prostě už jí ten smích přešel.

„Fajn!” Zvedla ruce na důkaz, že se vzdává.

„Jsem už v pohodě, ale řekni mi, co s tím mám jako dělat?” Tentokrát to byla otázka.

„Co bys měla? Nic. Já…”

„Ani náhodou,” přerušila mě, „ať tě ani nenapadne, že by ses o něj postarala. Víš, jak to myslím.” Ze všeho nejraději bych to udělala, ale k tomu jsem neměla důvod (teda měla a hodně velkej!), ale Dikson by mě pak rozčtvrtil a vyhodil.
S povzdechem jsem se sesunula vedle ní.

„Co to máš?” Vytrhla mi z ruky ty směšný fotky, který mi narval Alfred.

„To je od něj,” odfrkla jsem si.

„Ty bláho! Tys potkala Etienna Blaka, jo?” valila na mě oči.

„Copak já vím, kdo to je?!” odsekla jsem jí rozmrzele.

„Měla by ses čas od času podívat na televizi. Tohle je nejznámější herecká hvězda současnosti. Hrál už v tolika filmech!”

„Stop!” zarazila jsem ji, protože jsem neměla nejmenší chuť poslouchat něco, co se týkalo toho Eitaniho nebo jak to bylo.

Poslechla mě, lehly jsme si na postel a pustily si rádio, o televizi jsem nechtěla ani slyšet.


---


„Zlato, odemkni, prosím,” zavolala jsem na svou dceru pobíhající kolem mě. Dvakrát jsem to říkat nemusela, vždycky mě poslechla.

„Mami?” zamručela. Mrkla jsem na ni.

„Je otevřeno,” zašeptala. Okamžitě jsem upustila všechno na zem, strhla ji za sebe a přimáčkla se ke stěně.

„Jupí,” zajásala.

„Tiše,” sykla jsem a už hmatala po svýho Smitha & Wessona, ale v tom se ozvalo: „Proboha, hlavně nestřílej, to jsem já!” Vylezl ze dveří s rukama zvednutejma.

„Diksone! Děláš si srandu, mohla jsem tě zabít, ty blázne jeden!” Ale nebylo by to na škodu, no ne? Ne, fórek.

Melanie zavřískla, když zjistila, že je to Dikson, a skočila mu do náruče.

„Já se jen chtěl přesvědčit, jestli jsi fakt přijela.” Protočila jsem oči.

„A taky - máš úkol.” Fajn, dnes se dokodrcám domů a už hned musím do práce.

„Dobrá, a co si mám vzít sebou?  Minomet, granáty, kulomet?” zeptala jsem se.

„Ne! Dnes nebudeš potřebovat nic. Teda… až na tohle.” Podal mi nějakej balíček fakt pěkně zabalenej.

Rychle jsem ho otevřela a nestačila valit oči.

„Šaty?” Přikývl.

„Dnes se jde do společnosti!” zasmál se a postavil Melanii na zem.

Ale stejně si svýho Smitha & Wessona vezmu, pomyslela jsem si.

Už byl na cestě pryč, když se zastavil.

„Tak co mám na zádech přilepeného dneska?” Podívala jsem se na malej papírek, kterej mu tam nalepila Mel.

„Jestli chceš, kopni si. Necítím bolest,” přečetla jsem. Pokýval hlavou a se smíchem odcházel.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Horší než zlej sen 3: