OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Horší než zlej sen 2

09.09.2011 (10:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 856×

„Mel, to je taková věc…” začala jsem, ale pořádně nevěděla, jak jí to vysvětlit. Sama jsem ani  neměla představu, co to slovo dovolená vlastně obnáší. Jasně, zas tak pitomá nejsem, takže určitej obraz jsem měla. Matnou vizi.

„Teda, ne věc… je to.” Znovu jsem se zasekla. Nespouštěla ze mě oči. Musela jsem jí to nějak vysvětlit. Mámy maj bejt silný, aby svoje dítě ochránily. Tak to je, myslím, vyřešená věc. A pak musej bejt i schopný něco svýmu dítěti taky vysvětlit. Všechny její otázky jsme měly už dávno vyřešený a polopaticky - nikdy jsem jí nelhala až na: „Mami, jak se dělají děti?” Tak tady to čápi stoprocentně jistěj. Jedna malá lež šestiletýmu dítěti přece neuškodí, ne?

„To je tak, když zaměstnavatel, tudíž v mým případě Dikson, vidí, že je jeho zaměstnanec, což jsem já, vyčerpanej a ví, že k celkovýmu kolapsu nechybí moc a vize jeho mučení mu není příjemná a rozhodně by nechtěl, aby ji někdy zažil v praxi, i když se o ní mluví jen teoreticky (teorie od praxe nemá moc daleko), takže se rozhodne uchýlit se k následujícímu - dá mu dovolenou. Volno, který může strávit třeba  v lázních. V mým případě pouze v lázních. A je taky časově ohraničená. Čtrnáct dní je přepych, takže vlastně můžu bejt ráda, že to neusekl jen na den.” Poslední větu jsem si řekla spíš sama pro sebe. Zamžikala, chvíli si moje slova srovnávala v hlavě a pak se jí po tváři rozlil úsměv.

„Aha, tak proto je naše pani učitelka pořád pryč - bojí se jí ředitel…” Pak se její obličej zachmuřil. Mračila se a usilovně přemýšlela. Nic jsem neřekla, i když jsem věděla, že ta její častá dovolená není z příčin, že by se jí ředitel bál. Za to mohly psychické kolapsy, pod nimiž byla podepsána celá jejich třída v čele s mou dcerou.

„Ale co by mu mohla taková stará paní provést?” zeptala se.

„Zlato, způsobů je hodně a rozhodně nikdy nepodceňuj starší. Jsou zákeřní, hrajou na to, že nemůžou, ale v nestřežený chvíli se na tebe vrhnou.” Jojo, Clarence, páprda, ale nejlepší zabiják ze starý školy. Nekecala jsem, když jsem jí říkala, že jsou zákeřný. Po náročným boji s tímhle starcem, když jsem si už myslela, že je dávno po něm - jeho vetchý tělo totiž nejevilo žádný známky života - vstal z mrtvých, protože jinak si to nedokážu vysvětlit, maximálně jako dokonalou kamufláž vlastní smrti, a snažil se mě dostat pod kytičky, ale mládí se prostě nezapře. Vítěznej zářez pro mě.

„Beru na vědomí.” Zasalutovala.

„Mel, mohla bys svý nemohoucí matce donýst led? Ráda bych si ho dala na oko a možná i na zbytek těla.” Horlivě přikývla a byla v trapu. Hodná holka, pomyslela jsem si a překvapilo mě, že ji ani neděsí pohled na mě. Na barevnou, opuchlou a podivně zkroucenou horu na svý posteli. Je to prostě statečná holka, celá po mamince!

Neohrabaně jsem vytáhla telefon a vytočila číslo Sukie. Bez ní bych si nedovolila odjet a přepokládala jsem, že je to Diksonovi jasný. Naštěstí nezklamal.


---


„Páni, ale fakt je to tu pěkný, to se musí Diksonovi nechat, co říkáš, Willow?”

„Jo,” zahučela jsem hlavou zabořenou v polštářích. Sukie mě nemohla slyšet, ale jí to bylo jedno, stejně na  moji odpověď nečekala. Ještě jsem si to tady nestačila pořádně prohlídnout, postel byla totiž jedinej můj zájem, jelikož vypadala fakt neuvěřitelně úžasně, že jsem na ni okamžitě skočila. Teda spíš se složila. A ty polštáře! Ta matrace! To povlečení! Bože, nikdy mi nedovol opustit tohle místo. Tuhle postel a přísahám, že budu dělat všechno, co budeš chtít! Chvíli jsem čekala, jestli se nějak ozve, člověk nikdy neví, že? Ale když jsem nezaregistrovala žádnou odpověď (naštěstí, co já vím, co by po mě chtěl), úlevně jsem si oddychla a otočila se na záda.

„Prohlašuji tuto postel právoplatně za moji. Sukie, tvoje je vana a Mel…” Než jsem stačila dokončit, že pro ni se uskromním, Sukie mě přerušila.

„Brouku, jsou tu ty postele tři, takže mi žádná vana nehrozí.” Nadzvedla jsem se na lokty a podívala se směrem, odkud přicházel její hlas. Ležela rozpláclá na druhé posteli a rochňala se v ní.

„Diksone, přísahám, že tak, řekněme měsíc, ani nepomyslím na nic, co by se týkalo tvýho mučení!” pronesla jsem a Sukie se rozesmála.

„Chudák Dik, ten se tě musí fakt bát,” vyhrkla.

„Tak to by teda sakra měl, ale mám pocit, že ten strach jen hraje.” Moc dobře věděl, že stejně nic tak drastickýho bych mu neudělala, což bylo docela smutný, ale zelený Frankliny já ráda.

„Tak mě napadlo…” pronesla a já už protáčela oči, protože vždycky, když něco takovýho řekne, nevěstí to nic dobrýho, pro mě.

„Že bysme mohli, když už jsme tady, jít na takovej malej a nevinnej lov.” Zmučeně jsem zakňučela.

,,Mám zlomený žebra…”

„To obvážeme,” přerušila mě.

„Monokl,” ukázala jsem pod oko. Mávla rukou.

„Make-up.”

„Nemůžu se hejbat,” zkusila jsem obhájit svoje zničený tělo.

„Invalidní vozík?” Nadzvedla obočí. Ji prostě nikdo nic nedokázal rozmluvit. Už jsem se viděla, jak se po těch luxusních lázních proháním na vozíku a chlapi mi padají k nohám. Ta představa byla naprosto absurdní.

„Zapomeň, na to nikdy nikdy nevlezu, aby ti to bylo jasný!” řekla jsem rozhodně. Něco si pro sebe zamručela, když ji upoutalo něco ve dveřích. Podívala jsem se tam a všimla si poslíčka, kterej nesl kufry do protějšího pokoje. Dveře jsme ještě nestihly zavřít.

„Ten je, co?” otočila se na mě.

„Je to teplouš,” zafrkala jsem. Jen považte - dokonalý pozadí, nagelovaný vlasy, v obličeji až moc pěknej, žádný srostlý obočí, dlouhý řasy jakoby namalovaný, tohle prostě nemohl bejt heterosexuál.

,,Ale prd,” opáčila, „nemyslíš, že bych to zrovna já měla poznat?” Nevěděla jsem, jestli je to otázka, protože u ní se věty tázací neobjevovaly moc často.

„Tak to si teda nemyslím.”

„Hele, Willow, já jsem lesba, jestli jsi nezapomněla,” připomněla mi, jako by se na to snad dalo zapomenout.

„Pff, ne, nezapomněla, ale nechápu, proč máš pocit, že jenom homosexuálové poznají homosexuály.”

„Protože to prostě poznám a konec diskuse, jde sem!” Její hlas přešel do šepotu.  Na jeho pěkný tvářičce se objevil dolíčkovej úsměv.

„Dámy, přejete si něco?” zeptal se a já se k ní otočila s významným pohledem.

„Tak  jo, mělas pravdu, je to teplouš.” A obě jsme se hlasitě rozřechtaly.


---


Dny volna utíkaly na můj vkus až příliš rychle. Moje tělo bylo za týden a nějaký drobný už poměrně v cajku - Dikson nekecal ani v tom, že tu procedury stojej fakt za to. O Melanii jsem věděla jen málokdy. Teda jen v momentech, kdy mi ji někdo přivedl do pokoje, kvůli tomu, že něco provedla. Jednou to byla čili paprička hozená do dortu, podruhý u bazénu se saunou přemístila nápis - Pozor, studená voda - k druhému s horkou a sledovala lidi, kteří do něj vlezli. Potřetí, že podezřele chodí po lázních, neustále se schovává a když se jí někdo zeptal, co dělá, tak zařvala: „Jsou tu teroristi!” To byla celá ona. Moje milovaná holčička.

Jednou, bylo to už ke konci těch krásnech třinácti dní, kdy jsem si procvičovala Aikido, abych náhodou nevyšla ze cviku, když zrovna přišla Sukie. Nevšimla jsem si jí a málem jí dala pořádnou ránu. Zalapala po dechu, když se moje ruka zastavila jen kousek od jejího obličeje.

„Hele, tyhle svoje triky si laskavě nech na někdy jindy. Zaprvé - někdo by mohl přijít k úrazu a za druhé - vypadá to, jako bys nebyla normální!” vyjekla. Zamračila jsem se.

„Měla bys vyrazit k bazénu. Teď jsem tam byla a je tam spousta chlapů. Ne, teplouši to fakt nejsou,” zaprotestovala, když jsem se nadechovala, abych jí oponovala.

„Určitě by se ti líbili, takže tady máš číslo svýho zarezervovanýho lehátka,” podala mi nějakej papírek, „a jdi.” Doslova mě vystrčila ze dveří. Chvíli jsem postávala za dveřmi a doufala, že otevře, ale to byl omyl. Takže jsem chtě nechtě musela k bazénu, protože kempovat na chodbě se mi nedálo jako dobrej nápad.

A musela jsem uznat, že měla pravdu - pro jednou. Chlapů tu bylo dost a některý by dokonce i stáli za hřích.
S úsměvem na rtech jsem našla svý lehátko a chtěla si na něj lehnout, když mě někdo hrubě odstrčil. Ten náraz jsem nečekala, tudíž jsem si místo na lehátko hrcla na zem.

„Co to sakra…?!” Větu jsem nedokončila, protože jsem si všimla chlápka, kterej se uvelebil na mým lehátku. Nakvašeně jsem vstala a prošpikovával ho vzteklým pohledem, ale jím to ani nehnulo.

„Ehm,” odkašlala jsem si. A pak se konečně uráčil podívat se na mě. Černý brejle si nepatrně odsunul na špičku nosu (já bych zapomněla, že sluníčko dokáže svítit i skrz beton, že jo!) a nechápavě zvedl obočí. Ukázala jsem na to, na čem se rozvaloval, abych mu dala najevo, že se jedná o mou věc. Usmál se a já taky. Myslela jsem si totiž, že pochopil, o co tu jde.

„Alfrede?” řekl, ale pořád na mě zíral. Během okamžiku se u něho objevil chlápek v kvádru, „mohl bys, prosím, této dámě dát můj podpis?” Cože?!

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Horší než zlej sen 2: