OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Horší než zlej sen 1

08.09.2011 (09:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 899×

Zavřela jsem domovní dveře, pomalu se vlekla do obýváku a ztěžka se svalila na gauč. Dneska byl vážně náročnej den. Bolelo mě celý tělo, každej sval, buňka a snad i mozek z přemýšlení. Ono ochraňovat státního návladního před bandou nájemnejch vrahů nebylo nic snadnýho. Kdyby se návladního Poreta snažil zbavit  jen jeden zmetek maximálne dva - dalo by se to v pohodě zvládnout - ale jich bylo sedm! Sedm nabušenejch a perfektně vytrénovanejch vrahounů se zásobou těch nejúčinnějších  zbraní, se svaly, který musely mít snad z kamene. A já na ně byla sama, Diksnův výbornej nápad, ještě jsem mu za něj ani řádně nepoděkovala.

Představa, která se mi začala rozvíjet v hlavě - Dikson a jeho pomalá a velice bolestivá smrt jako díky za to, že vždycky ty nejtěžší úkoly dáváš jenom mně - mi na rtech vykouzlila úsměv. Ale ten vzápětí povyhasl, jelikož mi bylo jasný, že tohle je neuskutečnitelné. On byl můj, dalo by se říct, zaměstnavatel, z jeho rukou jsem dostávala težký peníze a kdybych mu je usekla (článek po článku, jak jsem měla v plánu), tak bych měla po těch zelenech papírkách.

Povzdechla jsem si a vstala. Těžkopádně jsem se valila do schodů. Docela by se tady pro případy celkovýho vyčerpání hodilo takový to pojízdný křeslo, který by mě bezpečně a bez sebemenší námahy dopravilo nahoru. Opět mi ta, v tu chvíli úžasná, myšlenka vydržela jen okamžik, než jsem ji zavrhla. Copak jsem nějakej důchodce? Ne, takže sbohem pojízdný křeslo.
Zatnula jsem zuby a štrachala se dál.

Za několik málo minut jsem se konečně ocitla nahoře. Musela jsem ještě zkontroloval Melanii, ale mý tělo reagovalo úplně jinak. Absolutně s představou dalších kroků a pohybů nesouhlasilo a naklánělo se na opačnou stranu, než kam mě řídil mozek. Do mý ložnice. Do obrovský vany. Do postele.
Po vyčerpávajícím boji - mysl versus tělo - zvítězila mysl. Chmátla jsem po klice a se značnými obtížemi se potichu šourala k její posteli. Už spala, teď vypadala jako andílek, tichá a klidná. Sedla jsem si k ní a pohladila ji po vlasech, ani se nepohnula. Opatrně jsem ji přikryla a rozhodla se jít spát.

Jo, co vám budu povídat, sednout si na postel, byl vážně hodně blbej nápad. Zapřela jsem se rukama o matraci, abych si pomohla, jelikož nohy mi pomalu ale jistě vypovídaly službu, avšak jak se zdálo, ruce na tom nebyly o nic líp. Vlastně celej zbytek mýho těla na tom nebyl nijak dobře.
Na zádech jsem měla určitě obrovskou podlitinu, když se mnou jeden rádoby Arnold  mrsknul o stěnu. Sáhla jsem si na hrudník a počítala zlomený žebra - jedna, dvě. Chmm, skvělý. Naraženej nos, monokl pod okem, natrženej ret, asi zlomenej malíček, modřiny, kam se jenom podívám - Vážně díky, Diksone! vrčela jsem v duchu.
Neměla jsem nejmenší tušení, jak z týhle bezvýchodný situace vybruslit. Potřebovala jsem si dát horkou sprchu, ošetřit zranění, abych byla zítra schopna pohybu - nikdy nevím, kdy si Dikson usmyslí, jaký úkol a hlavně kdy mi ho přidělí, ani bych se nedivila, kdyby to bylo rovnou zítra.
Zhluboka jsem se nadechla, ale to byl snad ještě stupidnější nápad, než sednout si na postel. Nadechovat se a zhluboka, když mám zlomený žebra? Asi jsem se musela zbláznit.

Blbče! řvala jsem na sebe v duchu a kvíkla bolestí.

„Mami?” ozvalo se rozespale ze mnou.

„Ano, Mel?” Chvíli bylo ticho, takže jsem měla za to, že mluvila ze spaní, ale náhle znovu promluvila.

„Tak kolik jsi jich dneska vyřídila?” V hlase jí hrála zvědavost. Vyřídila? Tentokrát spíš oni zřídili mě.

„Sedm, broučku.” Z počátečního překvapení, když se na mě vrhli všichni a já nevěděla, jak bych je zlikvidovala, jelikož mi Terry dal chybné informace - podle něho měl být jen jeden, ale nejspíš se všichni mafiánský bosové dohodli na tom, že bude přeci jenom lepší, když se o něj postará víc lidí najednou, jistota je jistota, že? - jsem dokázala vyplout překvapivě rychle. Hošani měli smůlu. I když do mě bili pěstmi, i když se mnou házeli ze strany na stranu, byla jsem přeci jen lepší, rychlejší, takže než mi stačili uštědřit další ránu, půlka z nich už byla v pánu.

„Páni,” vydechla uznale, „jsi dobrá, mami! Sedm,” opakovala nevěřícně a poulila na mě ospalé oči. Kdyby mi to moje zranění dovolila, hrdostí bych vypnula hruď. Teď jsem namísto toho jen hekla.

„Budeš mi to vyprávět?” zeptala se s novou dychtivostí.

„Zlato, už je pozdě.”

„Ale mami, prosím,” skučela a já se rozhodla, že jí vyhovím. Stejně jsem neměla na vybranou. Z postele bych beztak nevstala a nechtěla jsem, aby mě Melanie viděla takhle zhuntovanou.

„Tak dobrá. Dikson mě pověřil chránit státního návladního…” A vyprávěla jsem, dokud jsem neusnula.

Ráno mě probudil zběsile drnčející telefon. Přiložila jsem si k uchu.

„No?” zamumlala jsem rozespale.

„Tomsnová, tady Dikson,” ozvalo se nadšeně z druhého konce. Já tak nadšená nebyla. Všechno mě bolelo snad ještě víc než v noci. Zjistila jsem, že jsem usnula ve zvláštní poloze. Nohy mi visely z postele, hlavu jsem měla strčenou pod polštářem, jednu ruku pod sebou a Melaniina noha se nacházela na mým hrudníku.

„Nečekaně,” zabručela jsem otráveně. Vesele se zasmál a já vztekle zavrčela.

„Musím ti pogratulovat za včerejší akci, byla jsi výborná, ale to už jistě víš,” řekl rozjařeně. Já ti taky poděkuju, ty dědku prašivá, to budeš koukat!

„Pffft,” odfrkla jsem si.

„Ale no tak, snad nejsi naštvaná, Tomsnová.” Já a naštvaná? Omyl, rozzuřená!

„Byla jsem sama na sedm chlapů, Diksone!” vyjekla jsem a hned střelila pohledem k Melanii, jestli jsem ji neprobudila. Ne, tvrdě spala.

„Tomsnová, za prvé - nevěděli jsme, že jich bude tolik. Terry se ti strašně omlouvá za chybnou informaci…” Terry, tomu taky dám co proto!

„A za druhé - jsi ze všech nejlepší! Ale jasně, že se ti omlouvám, tohle se nemělo stát.” Zněl docela mile a jakože mu je to fakt strašně líto. Navzdory všemu jsem ho měla ráda, i když bych mu někdy nejraději vrazila pěstí, kopla do slabin, zlámala ruce…

„Tomsnová, jsi tam?”

„Co? Jo!”

„Takže s tím souhlasíš?” zeptal se.

„S čím?” odvětila jsem zmateně. Asi jsem něco přeslechla. Povzdychl si.

„Snad se raději ani neptám, nad čím jsi přemýšlela. Ale jen pro zajímavost - mučení nemám rád, dávám přednost rychlé smrti.” Uchechtla jsem se. Ten chlap byl fakt neuvěřitelnej.

„A teď zpátky k věci. Říkal jsem, že by bylo dobré, kdyby sis vzala na nějaký čas dovolenou…” Vytřeštila jsem oči. Dovolenou? Chtěla jsem něco říct, ale samým šokem z toho, že já budu mít dovolenou, po pěti letech (!), jsem jen naprázdno otevírala a zavírala pusu.

„Tak co?” zajímal se na můj názor.

„Jasně! Skvělej. Nápad,” odsekávala jsem jednotlivá slova, jelikož jsem nebyla schopna vyprodukovat souvislou větu. Byla jsem šťastná, konečně oddych.

„A nebo nechceš? Jestli ne, tak stačí říct. Do ničeho…”

„Ne!” přerušila jsem ho, aby si to ještě nerozmyslel, „ne, určitě chci, Diksone.”

„Fajn, takže máš… čtrnáct dní.” Brada mi poklesla. Čtrnáct dní? Tak málo?

„Ok,” vydechla jsem.

„Hele, Tomsnová, jestli nechceš, tak nemusíš, chápeš? Klidně můžeš zítra přijít za námi, dám ti nějakou práci…” Přijít v tomhle stavu? A on by mi hned dával práci, zmetek. Ani náhodou, sice je čtrnáct dní dost málo, ale lepší než nic. A jak se zdálo, ani jeho ten nápad, dát mi na chvíli pokoj, nijak nenadchnul. Normálně se mi to snažil rozmluvit, ale to má smůlu, chlapec!

„Diksone, já tu dovolenou chci!” řekla jsem rozhodně. Chvíli bylo ticho.

„Dobrá. Poslal jsem ti na účet peníze.” Spokojeně jsem se usmála.

„A taky jsem ti poslal už zaplacený zájezd do lázní. Myslel jsem, že by… že by to bylo pro tebe dobrý.” Celej Dikson. Vůbec mi tu dovolenou dát nechtěl, ale když viděl, jak jsem zřízená, tak mi radši zaplatil lázně, abych se v nich vzpamatovala a přišla do “práce” jako naprosto zdravej člověk. Žádná dovolená, ale kamufláž na zotavení. Parchat! ulevila jsem si.

„Tak to je naprosto výborný, nemůžu se dočkat!” zaskřípala jsem zuby a celý tělo se mi napjalo. Kdyby tady byl, tak… by určitě vyvázl bez sebemenších problémů, protože já se nemůžu ani hnout. Jediný štěstí. Pro něj samozřejmě. Jenomže jsem musela, i když jsem vážně nechtěla a bránila se tý myšlence zuby nehty, uznat, že měl vlastně pravdu. Musela jsem se hodit do cajku.

„Jsou tam skvělý procedury. Masáže, různý zábaly, koupele a -” rozvášnil se, ale já byla tak vytočená, že jsem jeho řeč rázně utnula.

„Diksone, jestli nechceš prožít hodně bolestivou smrt, tak bych ti radila, abys držel klapačku.” Ve vyhrožování jsem byla vážně dobrá - léta praxe se nezapřou. Hlasitě polkl.

„Jo, takže za čtrnáct dní. Doufám, že se vrátíš.” Uch, tak to mě překvapil. On se bál, že by se mi zalíbilo nic nedělat a jen se válet. Užívat si spoustu peněz, který mi ležely na účtu. Jasně, tohle by bylo super, ale já bych se asi unudila a z tý nudy by zřejmě někdo přišel k úrazu. Takhle práce byla dobrá na vybíjení negativních emocí. Jinou bych nikde nenašla. Když si vezmu, že bych třeba dělala prodavačku… někdo by mě vytočil. Mám pocit, že by to netrvalo ani dlouho - a už jsem si představovala, jak do neznámého člověka řežu kusem zmrzlé ryby.

„Jasně, že se vrátím. Svět mě potřebuje,” zavtipkovala jsem. Dikson se hlasitě rozřechtal.

„Jo, to potřebuje. Tak si užij dovolenou. Nashle, Tomsnová!”  Položila jsem telefon vedle sebe a užívala si ničím nerušenou chvíli.

„Mami, kdo to byl?” zeptala se Melanie.

„Dikson.”

„Takže dnes jdeš zase do práce?” zívla. Široce jsem se na ni usmála.

„Ne, zlato, nejdu. Vyrážíme na… dovolenou!” Překvapeně zamrkala.

„A co to je dovolená?”

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Horší než zlej sen 1: