OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Horror stories 1. kapitola - L. S.

18.07.2013 (16:00) • MynameisElis • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1175×

Třináctiletá Lucka jela jednou na tábor. O tento tábor moc lidí ale zájem neprojevilo, nejspíš kvůli zařízení chatek. Chatky totiž nevypadaly zrovna moc lákavě.

Chatka Lucky byla velmi malá. Byly tu jen tři postele, jedna v rohu na levé straně a dvě dvoupatrové na druhé straně. Naproti obyčejné posteli na levé straně stála kamna, kterým se obecně říká petry. Byly staré, s komínem je spojovala jen masivní železná trubka, která už byla časem už zhnědlá, možná i zrezivělá. Ale vůbec nemohlo hrozit, že by se trubka i jen pohnula.

Lucie si vybalila a okamžitě se šla účastnit táboráku na přivítanou. Nechápu, proč je tady jen tak málo lidí, pomyslela si, zatímco si svazovala své blond vlasy do ohonu na temeni. Vždyť to tu není tak špatné.

Kromě Lucky tu totiž byly obydlené jen dvě další chatky, se stejným počtem postelí jako měla Lucka - s nejvyšším.

To znamená, že tu bylo jen jedenáct lidí, plus tři vychovatelé.

Slovo dalo slovo, byla tu i nějaká ta písnička a tábor zahalila tma.

„Eriko," oslovil jeden vedoucí jednu dívku s dlouhými černými vlasy, které se ve svitu ohně leskly a vydávaly uhlové odlesky. „Ty jsi tady taková zodpovědná, já už si půjdu lehnout, vy tu ještě můžete tak hodinku pobýt. Potom ten oheň uhaste."

„Samozřejmě, Davide," přikývla Erika. Vedoucím se tu totiž mohlo i klidně tykat, málokdy jim bylo více než osmnáct. Teď tu u táboráku zůstalo jen šest lidí. Celá jedna chatka - Michal, Erika, Helena, Adam a Natálka. A k tomu ještě Lucka.

„Kolik je vůbec hodin?" zeptal se najednou Michal. Lucka hned vytáhla z kapsy svůj mobilní telefon a zahleděla se na čtyři digitální čísla, které jí oznámily čas.

„Dvacet třicet osm," oznámila. Chvíli tam seděli mlčky, každý čekal, až někdo něco navrhne. 

„Zná tu někdo fakt strašidelnou historku?" zeptala se Lucka.

„Já jednu takovou znám," špitla Erika. „Ale asi bych vám to neměla říkat. I já se toho fakt lekla."

„Něco přeci vydržíme, ne?" ozval se uraženě Adam.

„Tak jo," vydechla Erika a chystala se začít. „Asi před dvaceti lety na tenhle tábor jela moje matka. Bylo jí šestnáct. A sem jela ze smutku. Zemřela jí totiž její matka, moje babička," odmlčela se na chvíli, hledala další slova.

„A právě tady potkala jednu dívku," pokračovala po pár sekundách. „Jmenovala se Lili. Taková zvláštní rusovláska s fialovými pramínky. Když z mojí mamky vytáhla, proč je tak smutná, nabídla jí pomoc." Teď se Erika odmlčela na dlouho, bála se to jen vyslovit. Minula minuta, a potom i druhá.

„A dál?" zeptala se Helena. „Jakou pomoc?"

„Že prý dokáže její matku vzkřísit z mrtvých," zašeptala slabým hlasem. Potom se pokusila svůj hlas trochu kontrolovat, ale stále byl slabý. „Že ji dokáže vzkřísit z mrtvých. Máma jí řekla, že je blázen, že to není vtipné. Ale jedna dívka, Lenka, jí podlehla. Ztratila sestru. Alenu. A byla ochotna dát cokoli, aby ji dostala zpátky. Jak Lili psala ve svých denících, ovládala prastarou temnou, černou magii. A aby přiměla jedno srdce opět tlouct, musela jedno zastavit. Lenka řekla, že by dala cokoli, aby se jí sestra vrátila. Aby tlouklo Alenino, muselo se Lenčino zastavit." Všichni se otřásli. Po chvíli Erika pokračovala:

„Takže přesně o půlnoci se Lili rozhodla, že tedy provede rituál. Jenže Alena na tyhle věci věřila. A tak dala sestře svůj náhrdelník, který nesměla sundat, že ji ochrání před vším zlým. A měla pravdu. Místo, aby Lili zastavila srdce Lenky, zastavila své. Podle výpovědi svědků se všichni probudili, protože se země zachvěla. Vypadl proud a celou minutu místností otřásaly strašidelné zvuky. Ty ustaly, až když se na hodinách objevilo 00:01. Jedna minuta po půlnoci. Od té doby tu prý straší. Ta Lenka měla iniciály L.S., tak od té doby všechny dívky v táboře, které mají iniciály L.S., bez ohledu na věk umírají na zastavení srdce." Teď už všechno ztichlo, ticho přerušovalo jen praskání ohně. Nikdo se neodvážil promluvit po dlouhé minuty.

„Tomu říkám strašidelná historka," promluvila konečně Natálka hlasem, který zněl vyrovnaně, ale i tak tam byl podtón, který dokazoval, jak moc se snaží, aby se jí hlas netřásl.

„Jo, to jsem taky říkala," pokračovala slabým hlasem Erika. „Horší je, že když jsem to hledala na netu, ukázalo se, že je to pravda. No nic, asi bychom měli jít. Běžtě, já se o oheň postarám."

„Zůstanu tu s tebou," řekl Michal odhodlaně.

„Tak dobrou noc," rozloučila se Lucie a vydala se ke své chatce. Podívala se na svůj mobil. Devět hodin a deset minut. Celé si to vymyslela, není to pravda, uklidňovala se. Je jedno, že mám taky iniciály L.S., vymyslela si to! 

Takto se uklidňovala ještě asi padesátkrát. Ale ani tak nemohla spát. Lucka se zavrtěla a opět dělala to, co dělávala vždycky, když nemohla spát. Počítala ovečky. Jedna ovečka přešla přes lávku, druhá ovečka přešla přes lávku, třetí, čtvrtá...

Ale dnes jí to nebylo k ničemu. Už měla sto osm oveček, a to už je kritický stav. Podívala se na hodiny - skoro půlnoc. Zhluboka se nadechla a prudce vydechla. Najednou ale uslyšela zvuk. Vyskočila z postele, připravená dát se na útěk, ale když se ohlédla za tím zvukem, všimla si, že ho vydávají kamna. Nejspíš se uvolňuje ta roura. Budu to muset říct vedocímu, pomyslela si s úlevou. Ale hned si uvědomila, že je to tam hodně pevně připevněno. Někdo za tu rouru musel tahat.

Zamarazilo ji na zádech. Okno vrzlo. Otočila se a viděla, že předtím pootevřené okno je zavřené. Hodiny začaly tiše upozorňovat na půlnoc - tichým pípáním. Lucie na sobě cítila něčí oči. Ale ať se točila dokola, jak chtěla, nikoho neviděla.

„Lucko?" zeptal se někdo za dveřmi. Erika.

„Riko!" zavolala zoufale.

„Co se děje, Luci?" ptala se Erika dál a zoufale tahala za kliku. Dveře nešly otevřít.

„Pomoc!" volala Lucie. „Někdo tu je! Pomoc! Prosím, pomozte mi!"

„Hned tam budu, Lucko!" ječela Erika. „Nezavírej oči a neboj se, rozumíš?"

„Co to je za hlas?" ječela Lucka. Místností se nesl totiž tichý, temný a zlý hlas, který jako by předčítal nějaká slova, možná z latiny.

„Jaký hlas, Lucko?" dožadovala se Erika vysvětlení. „Já nic neslyším!"

„Ne! Ne! Pomoc!" volala Lucka stále dokola a místost se s ní točila. Erika stále zběsile tahala za kliku, jak se snažila ty dveře otevřít. Nedařilo se. A pak najednou pípání a křik utichl.

Mezitím v jiné chatce 

„Když nás nachytají, bude průšvih," chichotala se Helena a znovu si přiložila hadičku k ústům. Byla skoro půlnoc a oni nespali. Jeden z hochů donesl z domu od sourozence vodní dýmku a všichni kouřili a hráli karty.

„A Eriko?" ozvala se Natálka. Celou noc jí to dělalo starosti, takže se musela zeptat. „A to s tou Lili, myslela jsi to vážně?"

„Jo," kývla Erika a převzala druhou hadici od Michala. „To se stalo."

„Tak to je síla," vydechl Adam a hodil na hromádku srdcovou dvojku.

„Hm," zamumlala Erika a vydechla kouř. „Ale my se nemáme čeho bát, nikdo tu iniciály L.S. nemá."

„Lucka," špitla Natálka. „Lucka má příjmení Stránská." Všichni na sebe pohlédli, a najednou světlo zablikalo a zhaslo.

„Panebože, Lucka!" vyjekla Erika a vyběhla z chatky. Ani se nestihla obout, prostě jen v malých šortkách, děravém tričku a bosá vyběhla ven. „Lucko!"

Skočila na dveře a zavolala:

„Lucko?" 

„Riko!" zavolala Lucie zoufale.

„Co se děje, Luci?" ptala se Erika dál a zoufale tahala za kliku. Dveře nešly otevřít.

„Pomoc!" volala Lucie. „Někdo tu je! Pomoc! Prosím, pomozte mi!"

„Hned tam budu, Lucko!" ječela Erika. „Nezavírej oči a neboj se, rozumíš?"

„Co to je za hlas?" ječela Lucka. Místností se nesl totiž tichý, temný a zlý hlas, který jako by předčítal nějaká slova, možná z latiny.

„Jaký hlas, Lucko?" dožadovala se Erika vysvětlení. „Já nic neslyším!"

„Ne! Ne! Pomoc!" volala Lucka stále dokola a místost se s ní točila. Erika stále zběsile tahala za kliku, jak se snažila ty dveře otevřít. Nedařilo se. A pak najednou pípání a křik utichl.

Erika přestala lomcovat dveřmi. Zkusila ještě jednou zmáčknout kliku a tentokrát se dveře otevřely jen z malým vrznutím.

„Lucko?" zeptala se a hlas se jí třásl. To už tam doběhli ostatní a zůstali stát před dveřmi. Erika stiskla vypínač a všichni vykřikli. Na zemi ležela Lucka, bez pohybu, a vedle ní, na modrém koberci, ležela jedna černá orchidej.

Všichni vyběhli a srazili se s vedoucím Honzou.

„Co se děje?" ptal se. Všichni křičeli jeden přes druhého, a tak se obrátil ke ztichlé černovlásce. „Eriko?"

„Dávali jste do její chatky nějaké květiny?" zeptala se.

„Ne," odpověděl zmateně vedoucí.

„Lucka, ona je..." nedokázala do říct Erika.

„O můj bože," vydechl Honza a rozběhl se do chatky a Erika těsně za ním. Honza vběhl dovnitř a snažil se Lucce nahmatat pulz. Erika znovu vykřikla. Všichni přeci viděli vedle Lucky ležet tu černou orchidej. Ale vedle Lucky teď neleželo nic.

Tak co říkáte? Mám pokračovat s těmihle povídkami? Prosím o každý váš postřech, o každou připomínku a každý názor :-)

Autor: MynameisElis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Horror stories 1. kapitola - L. S.: