OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Helen - 9. Od začátku

27.11.2011 (16:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 835×

Říkejte mi Jack Sparrow. Nebo mi najděte jinou pirátskou přezdívku, neboť brzy přijdu o oko, ne-li o obě. To pak budu Esmeralda, to je mi jasné. A proč? Protože se včerejší noc odehrávala v duchu kosmetických orgii, kdy jsem se snažila podle internetového návodu na svých očích vykouzlit líbivou kamufláž a zvětšit jo do gigantických rozměrů. Následky to má docela tragické. O jedno oko jsem mále přišla, druhé už nepříjemně svědí a já pořád vypadám jak indián na válečné stezce. Je pravda, že s tímto maskováním by mě Viky ani Corny nenašly a pokud ano, asi by s hrůzným křikem utekly, ale to samé by platilo i o většině obyvatel Londýna. Takže by mě nakonec stejně zastřelili za terorismus.

Ono na tom internetu to vypadá docela jednoduše, říkala jsem si, že to velký problém nebude, ale jak vidím, nemám zatím ty správné malířské geny. Už dvě hodiny s tím zápasím a pořád nic. Můj poslední pokus vypadal už docela slibně, ale stejně si na zítřek nedělám moc velké iluze. To ty fotky budou vypadat.

Raději jsem zamířila do koupelny a extra vodičkou jsem si smyla novou tvář. Pak jsem to podle rad slečny z drogerie ještě umyla pomocí nějaké pěny a nakonec jsem zalezla pod sprchu. Přitom jsem si dávala pozor, abych si nenamočila nové vlasy. Měly by ještě zítra vypadat hezky, když už to má tvář nezachrání. Po ní už jen zuby a konečně jsem se mohla vrhnout do lůžkovin a po chvíli usnout.

Xxx

Ráno byste mě ani dělem nedostali z postele. Ne proto, že bylo ukrutně brzo, na to už jsem si zvykla, ale protože jsem v noci vůbec nespala. Má mysl mi připravila úžasnou podívanou v podobě snů. A že to byla jízda.

První sen byl zcela pochopitelný. Stála jsem na ulici, dva bloky od mého starého bytu a vyděšeně jsem k němu utíkala. Něco za mnou bylo, samozřejmě jsem to neviděla, ale já si tím byla jistá. Pořád jsem se vyplašeně otáčela a nemohla jsem nohy přinutit k rychlejšímu kroku. Jako by mi nepatřily. A pak, když už jsem stála u vchodu od domu, tak mi nešly otevřít dveře a ta „věc“ mi pekelně dýchala na záda.

Díky bohu jsem se v tu chvíli probudila, protože pokračování by moje srdce neuneslo.

No, a když už se mi podařilo usnout podruhé, nebylo to o nic lepší. I když. Teď jsem pro změnu byla v prázdném obchodním středisku s nábytkem, ve kterém jsem něco hledala. A jak si tak chodím, najednou zjistím, že jsem vlastně nahá! V tu chvíli jsem se snažila ukrýt, ale nešlo to, obchod se zaplnil a každý se na mě díval. No a nakonec se tam objevil i Daniel a šel rovnou ke mně a já se mu nebránila a… Vyznáte se ve snech? Já ne, ale pravdou je, že jsem se dvakrát za noc pekelně zpotila a pokaždé pro jiný důvod.

Takže bylo na mobilu šest hodin a já nemohla spát. Ještě chvíli jsem se válela v peřinách, abych to nakonec vzdala a šla do koupelny. Tam u zrcadla ležely mé včerejší mučící nástroje a já s povzdechem uznala, že tohle je jediná činnost, u které se trochu zabavím a přijdu na jiné myšlenky. Odevzdaně jsem si tedy umyla tvář a pomalu na ní nanášela příslušné vrstvy líčidel. Když jsem o půl hodinu později koukala do zrcadla, byla jsem docela v šoku. Ono to totiž nevypadalo tak děsně, jak jsem si myslela. Je to černé, docela hezky namalované a pěkně to zvýraznilo oči. A zbytek byl taky dobrý.

Toto malé vítězství mi zlepšilo náladu o tři sta procent. Rázem jsem zapomněla na všechny divoké sny a s chutí jsem si upravila vlasy, sbalila věci a vyrazila na snídani, kde jsem se náležitě nacpala a po dlouhé době se bez cizího přičinění, usmála na svět.

Cesta k fotografovi trvala déle, než bych čekala, ale asi za to mohla má extra loudavá chůze. Dnes svítilo slunce a to je prý v Londýně ojedinělé. U fotografa jsem nafotila pět fotek a na každé jsem jiná. Jednou mám vlasy rozpuštěné, podruhé sepnutou ofinu a pak culík. To mě naučila máma. Spousta lidí má na dokladech rozdílné fotky a tak i ona je tak pořizovala. Fotograf se sice divil, ale nejspíše mé prosby přisoudil marnivé povaze mladých žen.

Pak už jsem jen vybrala trochu peněz ze skříňky na nádraží a mířila za Patrikem. Stihla jsem to jen o fous a hned ve dveřích jsem se střetla s nechápavým a rozčarovaným pohledem stařičké sekretářky.

„Dobrý den slečno! Máte objednanou schůzku na jedenáctou hodinu? Teď totiž pan White bude mít jinou záležitost,“ řekla příkře a šlo vidět, že mě nepoznala.

Už jsem přemýšlela, jak to té ženské vysvětlím, když se otevřely dveře a v nich stál Patrik.

„Helen, zdravím vás!“ zvolal a sekretářce v tu chvíli málem vypadla protéza, jak mocně otevřela své ústa v němém úžasu. Ne opravdu mě nepoznala.

„Dobré dopoledne, Patriku,“ usmála jsem se a vešla do kanceláře, jak mi zrovna pokynul. Na sekretářku jsem se už raději ani nepodívala.

V kanceláři mě znovu usadil do měkkého křesla a sám si sedl za stůl.

„Vypadáš úžasně,“ pochválil mě a nespouštěl ze mě oči. „Přesně takhle jsem si tu změnu představoval, jsi k nepoznání.“

„Děkuji, to byl účel,“ zašeptala jsem a rovnou jsem z kabelky vytáhla obálku s fotkami, hotovostí a s malým papírkem, který udával mé nové osobní údaje. Patrik se pro ně okamžitě natáhl a nejprve zkontroloval peníze.  Pak se zaměřil na nové osobní údaje.

„Takže Anna Helen Trace, jo? To zní zajímavě. Narozena 14. srpna,“ pokyvoval zamyšleně hlavou.

„Helen bylo skutečné jméno mojí matky, to víš,“ objasnila jsem mu. „Nechci se ho vzdát.“

„No jak myslíš, změna to určitě je, všichni koukaj jen na první jméno.“

„A kdy budou ty doklady?“ Na tohle jsem se nemohla nezeptat.

„Viděl bych to tak za tři dny, dřív to nepůjde.“ Pak se zamyslel. „A co potom? Odjedeš?“

„Asi ano, vědí, že jsem v Londýně, je logické jít o dům dál.“

„A nepřemýšlela jsi, že tady nějakou dobu zůstaneš? Víš, bylo by to nečekané a oni s tím určitě nepočítají.“

Měl vlastně pravdu, to se musí nechat. Budou očekávat, že z Londýna vypadnu co nejdříve.

„A co by si mi tedy poradil,“ zeptala jsem se a čekala, co mi nabídne.

„Tak zaprvé nech odcestovat svoji kreditní kartu. Nech mi ji tady i s doklady a pinem, já se už o to postarám. Pak si najdi nějaký byt a práci a klidně se usaď. Půjdou po dokladech a ty se projedou po světě a ty začneš na chvíli od začátku. Konkrétně jako Anna Helen Trace.“

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Helen - 9. Od začátku :