OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Helen - 8. Poznaná

24.11.2011 (14:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1001×

Čisté zděšení. Jinak to ani popsat nejde. Jen velmi opatrně jsem se otočila, abych si prohlédla toho muže vedle mě. V tu chvíli jsem si tak moc přála, abych ho nepoznala a on se s omluvou, že si mě s někým spletl, vypařil, ale když jsem mu pohlédla do tváře, pochopila jsem, že ho i já odněkud znám. Netušila jsem odkud, mohl to klidně být bývalý soused, spolužák nebo zákazník z baru, ale také to mohl být dobrý známý od Viky a Corny. A to by v mém případě znamenalo rozsudek smrti.

Musela jsem se tvářit velmi výmluvně, protože se na mě upřel všeříkající pohled dvou obrovských hnědých očí, které nejspíše hledaly nějakou mozkovou aktivitu. A ani s věšteckou koulí by v mé hlavě nic nenašly. Bylo v ní prázdno, jen kdesi v koutku se krčil hlásek, který napovídal, že tento pohled už znám, ale jinak nic víc. V tu chvíli bych za to dala ruku do ohně.

Když jsme tak na sebe asi minutu civěli a já žhavila šedou kůru mozkovou doběla, konečně se neznámý chlap slitoval a zachránil mě.

„Jsem Daniel, potkali jsme se před pár dny na nádraží, když jsem tě omylem poslal k zemi,“ začal a mně se v hlavě rozsvítilo.

„Ach, ano, už vím! Moc se omlouvám… Tušila jsem, že tě znám, ale nemohla jsem si tě zařadit,“ spustila jsem a neuvěřitelně si oddechla. Jestli během dalšího týdne neumřu na infarkt, tak to bude čistý zázrak.

„To je v pohodě,“ mávl rukou. „Všiml jsem si tě, když jsi vcházela a taky mi chvíli trvalo, než jsem přišel na to, odkud tě znám. Mohl bych tě pozvat na kafe?“ otázal se nakonec a tím mě naprosto vykolejil.

„Na kafe?“ zopakovala jsem nevěřícně. Teď už si je určitě jistý, že nejsem při smyslech. Měl by utéct, ale to ho asi nenapadlo.

„Jo na kafe, chci nějak odčinit tu kolizi, co jsem zavinil,“ opakoval trpělivě a tím mě přesvědčil, že ani on není při smyslech.

xxx

Jsem si jistá, že svět se zbláznil. A já s ním, protože místo toho, abych se nějak vymluvila a odmítla ho, jsem jen souhlasně přikývla. Jasně, delší dobu jsem si to vyčítala, přisuzovala jsem to tomu, jak mě zaskočil, ale faktem je, že i já asi potřebovala rozptýlení od těch starostí, co se na mě valí a on se zdá jako milý společník. Za necelou hodinu jsem věděla, že Daniel je patolog, bydlí sám v malé garsonce jen s čtyřnohou kočkou, co si ho na ulici nekompromisně přivlastnila a okamžitě se mu nastěhovala do bytu a tenkrát na nádraží jel za dědou, který je velký čtenář a svou nemalou knihovnu rozšířil o další místnost a od vnuků potřeboval pomoct, takže tam společně s bratranci Joshem a Michaelem naběhli a den a půl stěhovali dva tisíce nových knih a seřazovali je podle čísel. Také se zmínil, že jako malý kluk chtěl být voják po tátovi, ale potom, co před pěti lety zemřel, kvůli chybě při manipulaci se zbraní, se dal na obor, který ho dnes živí. Jo a ještě měsíc a půl mu bude dvacet pět, takže mám super odhad.

A já byla celou tu dobu jako v nebi. Ze svého života, jsem mu řekla jen to, co bylo možné a on nebyl vlezlý, takže ani nepátral po detailech. Má story pro něj byla vlastně pravda osekaná o detaily. Zmínila jsem se, že mi umřela máma a já žila s opatrovnicemi a v Londýně jsem proto, abych vyřídila dědictví a postavila se na vlastní nohy. Bylo to sice krkolomné a průhledné jako igelitový pytlík, ale pokud to poznal, tak gentlemansky nedal nic najevo.

A když mě pak nakonec opouštěl se slovy, že kočka má už asi hlad a s velkou pravděpodobností se vrhla na dráhu zločinu a prodej drog, aby si na pochutiny vydělala, upřímně jsem se od srdce zasmála. Po dvou hodinách jsem se konečně vrátila k počítači a byla jsem naplněna směsicí rozporuplných pocitů. Na jednu stranu jsem byla velmi ráda, že onen milý chlap, je vlastně cizinec, který o mně nic neví a ani nic vědět nemusí a že naše setkání asi není dílem těch dvou krásek, ale na druhou stranu… Proč jsem dnes odpoledne běhala od čerta k ďáblu, tedy respektive od kadeřnice až ke kosmetičce, když mě hned pozná někdo, kdo mě viděl asi pět minut někde na nádraží?

Proto jsem přestala hledat jakékoliv informace o bankách, účtech, okolních městech a rovnou najela na videa s kurzy líčení. Protože ač jsem nechtěla, byla jsem pořád svým způsobem stejná a jen nějaký abstraktní obraz na mé tváři to mohl změnit. Pak už mě zachrání jen plastika. I když ani to ne.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Helen - 8. Poznaná: