OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Helen - 6. Schůzka

22.11.2011 (17:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 856×

Potom, co jsem přežila rentgenový pohled bankovní úřednice a její trochu dotěrný dotaz, na co tolik peněz potřebuji, jsem hned vyrazila do obchodu s telefony a koupila si první mobil, co jsem viděla. Potřebovala jsem zavolat Patrikovi a sjednat si s ním schůzku. Byl to risk, ale co na plat, doklady potřebuji a on je jediný, kdo mi s tím může pomoct.

O tom chlápkovi jsem vlastně nic nevěděla, viděla jsem ho snad dvakrát v životě a jediné co o něm vím je jeho jméno a to, že když zrovna nebalancuj je na hraně zákona, tak je právník. Takže je vlastně pořád na hraně se zákonem. Jako jeden z mála věděl, že máma byla upír, ale určitě už neví, že je čtyři roky mrtvá. Doufala jsem, že to číslo, které mám v kapse je ještě funkční, a pomůže mi ke schůzce s ním. Posadila jsem se tedy do první kavárny, dala mobil s nabíječkou do zásuvky a konečně ho zprovoznila. Pak jsem nervózně vyťukala číslo a začala se v duchu modlit, ať mi štěstí přeje. Zazvonilo to jen dvakrát, když se na druhé straně ozval ženský hlas.

„Kancelář Patrika Whita, přejete si?“

„Dobré ráno, tady Kristen Monny, mohla byste mě přepojit k panu Whitovi?“ představila jsem se jménem svojí mámy a doufala, že to staré okouzlení k mojí matce v Patrikovi ještě dřímá.

„Ach! Zajisté, chvilinku strpení!“ ozvalo se z druhého konce a já konečně mohla začít znovu dýchat.

O patnáct minut později jsem si už v kapse hřála malý papírek s adresou, do Whitovi kanceláře. Jak jsem si myslela, byl z mojí mámy celý paf, takže není jasné, co s ním její vražda udělá. Snad se bude snažit mi co nejvíce pomoct. Jsem přeci její dcera a stará láska nezrezaví.

Do jeho kanceláře jsem dorazila o chvíli později. Stojí při mně snad všichni svatí i ti prokletí, jinak si to neumím vysvětlit. Nějaká vyšší síla si chce, abych ještě dnes žila. Postarší sekretářka, mě usadila do měkkého křesla a se slovy, že pan White za chvíli dorazí, vyšla z místnosti.

Nervózně jsem se rozhlížela po místnosti a nejraději bych to měla už za sebou. Tohle jsem si musela protrpět. Doufala jsem jen v to, že až mě uvidí, tak se hned neotočí na podpatku a nenechá mě vyvést z budovy. Když konečně cvakla klika a on s úsměvem a v novém saku vešel do místnosti, už jsem se loučila s nadějí. Jeho tvář rychle zbledla a on se na chvíli zastavil. Ale když si mě dobře prohlédl, tak nakonec vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře. Obezřetně přešel ke svému stolu a s pohledem upřeným na můj obličej se konečně posadil do svého křesla.

„Vy asi nebudete Kristen Moony, že?“ otázal se netečným hlasem. Mezitím se natáhl pro doutník na a zapálil si, pohled stále přišpendlený na mou postavu.

„Kristen nejsem, to máte pravdu, ale Moony v příjmení mám. Pokud vím, sám jste mi ho do papírů napsal,“ odpověděla jsem a na důkaz svých tvrzení jsem vytáhla svou občanku a podala mu ji. Chvíli na ni zíral a pak mu tváří projel záblesk poznání.

„Áááá, malá Helen, takže ty teď vyřizuješ záležitosti za mámu? A že jsi vyrostla do krásy, říkal jsem si, že ty rysy znám…“ mrmlal si pod fousem a spokojeně si mnul ruce. Samozřejmě tušil, kolik peněz mu taková prácička přinese.

„Dá se to tak nějak říct…“ řekla jsem tiše a váhala, jestli mu říct pravdu o mámě, nebo ji raději zatajit. Podle toho, jak se tváří tak asi nic netuší, myslí si, že máma nemá čas, ale byla to jen domněnka. Třeba jsem teď v jeho očích první podezřelá a on si se mnou jen hraje. Bude lepší vyložit karty na stůl a říct pravdu. „Máma je totiž mrtvá a ti co ji dostali, půjdou i po mně,“ šeptala jsem potichu a viděla, jak jeho tvář nabírá zelenější odstín.

„Holka nešťastná…“ dostal ze sebe a ještě víc se ztratil v křesle. Jako by ho ta zpráva zarazila do tmavého polstrování. „A víš, kdo to byl?“ zeptal se s nejistotou v hlase a já viděla, že se začíná bát. Jen jsem přikývla a on ještě více pobledl.

„Pomůžete mi?“ zeptala jsem se, a i když to asi nebyla nejlepší chvíle, bylo pro mne v sázce příliš mnoho. Teď se jednalo o mé přežití a on to moc dobře věděl.

Chvíli si mě měřil pohledem a pak s hlasitým zafuněním přikývl.

„Co všechno potřebuješ?“ začal a já se znovu narodila.

„Občanku, pas, prostě všechno, co mi můžete zařídit,“ vyjmenovala jsem a on jen znovu přikývnul.

„Víš, že to bude drahé?“ řekl nakonec a naposledy si mě zkoumavě změřil.

„Vím, ale o tohle se máma postarala už dávno,“ řekla jsem a on souhlasně přikývl.

„Dobře tedy, tak zítra se tu zastav s návrhem jména, fotkami a s hotovostí. Domluvíme detaily. Teď už budu muset za klientem, má za chvíli přijít.“ Souhlasně jsem přikyvovala a pomalu se zvedala k odchodu, ať už nepřekážím.

„Tak zítra!“ rozloučila se a šla ke dveřím.

„Jo, Helen,“ zavolal na mě, když už jsem šahala na kliku. „Zajdi si ke kadeřnici a udělej se sebou něco. Nechceš, aby tě tak rychle našli ne?“ usmál se a já mu musela dát za pravdu. Přesně, jestli mě hledají, tak ať si pořádně máknou.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Helen - 6. Schůzka: