Helen - 3. Setkání s tankem • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak je tady. Další kapitola o uprchlici Helen. Snad se bude líbi tak please komety a kritiku.

11.09.2009 (12:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1164×

Helen - 3.Setkání s tankem

Vlak se konečně rozjel. Jako vždy, když jsem cestovala, jsem si sedla k okénku a pozorovala krajinu kolem sebe. Tedy krajinu jsem neviděla, jen rozmazané šmouhy a pár světel vzdálených domů. Normálně bych asi poslouchala hudbu, napadlo mě po chvíli, ale to teď nešlo. Z mého hudebního aparátu, tedy mobilu s přehrávačem, mi zbyly jen sluchátka. I když, co to plácám?? Normálně bych určitě necestovala.

V kupé jsem seděla ještě s další paní, která nyní slaboučce zachrápala. Byl to titěrný zvuk, ale zaujal mě. Tolik jsem jí záviděla. Já spát nemohla. Ne, že bych nebyl unavená, ale nemůžu usnout v dopravních prostředcích. Mám to po matce. Ta to měla stejné. Jednou si dokonce před cestou ve vlaku dala prášek na spaní. Celou cestu prý byla jako omámená, ale neusnula a když vystoupila z vlaku, omdlela na kamarádku. Já nic podobného raději zkoušet nebudu už jenom proto, že nemám na koho omdlít.

Poslouchání cizího chrápání mě brzy omrzelo a tak jsem dál koukala z okna. Ještě hodina a půl cesty na mě čeká. Na hlavní nádraží bych měla dojet před šestou.

Londýnské nádraží bylo obrovské a i přes brzké ranní hodiny bylo nacpáno lidmi. Prodírala jsem se tím davem a snažila se nepřijít o žádnou z mých končetin. Tedy nejvíce jsem se bála o ruku. Nikdy bych nevěřila, že jedna taška plná oblečení a peněz bude tak těžká. A to nebylo to nejhorší. Únava z probdělé noci, stres a hlad mi taky postup vpřed neulehčily. Prostě jsem se musela na chvíli zastavit a stát, aby si mé tělo odpočinulo. Zavřela jsem oči a nechala dav lidí narážet do mého těla. Bylo to jako by mě kolébaly vlny. Čas se vytratil. Jenom bzukot lidského hovoru.

A pak jsem ucítila náraz. Bylo to jako setkání s tankem. Ztratila jsem rovnováhu a dopadla na tvrdou podlahu v nádražní hale. Ale teprve až bolest mého otlučeného zadku, mě donutila otevřít oči. Tedy lépe řečeno vytřeštit. Zmateně jsem se rozhlížela kolem a neviděla nic kromě stovek páru lidských nohou, které kolem mě procházely a jednoho páru, který stál přímo přede mnou. Chvíli mi trvalo, než jsem zpracovala všechny informace a uvědomila si, že sedím a že by bylo moudré podívat se co se děje nade mnou. Upřela jsem tedy svůj zrak na nohy a pomalu se podívala nahoru.

Muž přede mnou, měl v očích omluvný výraz, natahoval ke mně svojí ruku a při tom něco říkal. Počkat?! Mluvil na mě??

Konečně mě napadlo použít i ostatní smysly, kterými mě Bůh obdařil.

,,Co prosím??´´ zeptala jsem se dosti zmateně a snažila se poslouchat.

,, No moc se to omlouvám…´´ zahučel příjemný mužský hlas ,, …já jsem tě opravdu neviděl…,, pokračoval a já uznala, že jsem o nic zásadního nepřišla. Zaměřila jsem se tedy na to, že stále sedím, což bylo nepříjemné a určitě velmi nápadné a to jsem ve své situaci nechtěla. Začala jsem si tedy sbírat věci a postavy přede mnou jsem si vůbec nevšímala. Tedy až do té chvíle než se ke mně sehnul a s ustrašeným výrazem mi hleděl do očí. A samozřejmě znovu na mě mluvil.

,,Jsi v pořádku??´´ podle toho jak to řekl se již asi ptal. Znovu jsem nahodila mozek a snažila se smysluplně odpovědět, ale nic jiného než klasické ,,Jo jasně, nic mi není…´´ ze mě nevypadlo. Byla jsem až příliš zaměstnaná jeho vzhledem. Mohlo mu být kolem pětadvaceti, měl hnědé oči velikosti golfových míčku, asi světle hnědé vlasy, i když tím jsem si jistá nebyla, protože vlasy měli délku jen pět milimetru a světlé vousy, které jemně rašily na bradě. Nepřipadal mi vysoký, ale možná se mi to jen zdálo. Co se mi, ale určitě nezdálo, byly jeho svaly a mohutná postava. Opravdu jako tank. Někoho mi připomínal. Mojí analýzu přerušila až jeho otázka.

,,Jsi si jista??´´ zeptal se. Určitě jsme vypadala hrozně.

,, Jo, jo jsem…´´ vykoktala jsem.

,, No nevím…´´ zahučel. Moje odpověď se mu asi nelíbila a zkoumal mě tmavohnědým pohledem. Ten pohled byl divný, jako bych ho už znala. Byl mi nepříjemně příjemný. Tedy jestli chápete co tím myslím. Chvíli jsem na něj jen tak němě zírala a uvažovala, co mi to připomíná a určitě bych v tom pokračovala, kdyby se jeho výraz nezměnil. Nyní byl zmatený, trochu pobavený, ale hlavně nedočkavý. V té chvíli mi to docvaklo. Neodpověděla jsem mu. Zase. Zapnula jsem mozek na plné obrátky a snažila se rozpomenout, na co posledního se mě ptal.

,, Jsem naprosto v pořádku…´´ začala jsem klidným tónem ,,… jsem jen krapet nevyspalá, ale za to ty nemůžeš. Opravdu se nic nestalo. Neměj starost.´´ dokončila jsem proslov a doufala, že mu uvěří. K mému velkému překvapení to zabralo. Jeho výraz zjihl a přeměnil se na oslňující úsměv. Pak vyskočil na nohy a natáhl ke mně svou ruku, aby mi pomohl vstát. Nebyl vyšší než já.

Konečně jsem stála zase na nohách a začala počítat škody na svém těle a oblečení. Kromě pár modřin, které budu mít na zadku, mi nic nebylo, ale to oblečení. Byla jsem celá od prachu. Volnou rukou jsem začala ometat špínu ze svých kalhot, které to odnesly nejvíc. Z mé nové zábavy mě opět vyrušil jeho pobavený hlas.

,,Já bych ti pomohl, kdybys mě pořád nedržela…´´

Až v té chvíli jsem si to uvědomila. Pořád ho držím za ruku!! Rychle jsem povolila své sevření a ruku jsem schovala za záda, jak malé dítě, když něco provede. Moje gesto ho samozřejmě pobavilo ještě víc.

,,Omlouvám se , jsem vážně mimo.´´ začala jsem.

,, To nic….´´ zahučel a usmál se na mě ještě zářivěji. A pak dodal: ,, Jinak já jsem Daniel a ty jsi…´´

,, Helen.´´ doplnila jsem automaticky a hned litovala. Sakra mám tu být inkognito, nadávala jsem si v duchu.

,,Helen…´´ zopakoval a jeho výraz prozradil, že se chystá na další salvu otázek.

Pomalu jsem si chystala nějakou výmluvu k odchodu, abych při své šikovnosti nevyzradila ještě více věcí o sobě, ale bylo to zbytečné. Než se stačil zeptat , oznámil příjemný ženský hlas vycházející z reproduktoru nad námi, že rychlík do Crawley odjíždí za 3 minuty. Daniel jen tiše zaklel, smutně se na mě podíval a omlouval se, že bude muset běžet a pak vyrazil směr ke kolejím. Chvíli jsem sledovala černou bundu, než zmizí v davu a pak jsem se konečně dala do pohybu. Musela jsem pokračovat, už tak jsem se tu zdržela s tím zajímavým chlápkem.

Vyšla jsem z hlavního nádraží na rušnou ulici a hledala taxík, který by mě odvezl do nějakého motelu. Měla jsem totiž pocit, že všechny moje myšlenky směřují jenom ke spánku.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování