OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Helen - 15. Pozvání

09.01.2012 (15:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 871×

Do haly recepce jsem málem nedoběhla, jelikož se schody ukázaly zrádnější, než by si normální smrtelník myslel. Na předposledním schodu jsem lehce zapackala a jen blízká přítomnost pevné a hlavně rovné podlahy mi zachránila život a důstojnost, protože mé nohy dostaly šanci vyrovnat nadcházející pád. Kdyby se mi podobná věc stala na začátku schodiště, pravděpodobně by moje další setkání s Danielem proběhlo na jeho pracovišti. Můj budoucí doprovod si mého balancování naštěstí nemohl všimnout, jelikož byl zrovna otočen zády ke schodišti a tak jsem k němu mohla dorazit klidným krokem.

„Můžeme?“ zeptal se mě hned, jak zjistil moji přítomnost. Souhlasně jsem přikývla a společně jsme vypluli na ulici. Tady mě konečně napadla otázka, kterou jsem určitě měla položit už dříve. Je pravdou, že bych se ani ptát nemusela, možná by to nakonec bylo nejlepší řešení, abych zase nevypadala jako bytost z jiné galaxie, ale mě to prostě nedalo a otázala jsem se.

„Kam vůbec jdeme?“ Dobře. Možná můj dotaz zněl trochu víc nejistě, než jsem si myslela, protože se na mě Daniel usmál a v očích mu šibalsky zajiskřilo.

„Nechej se překvapit…“ usmál se ještě zářivěji a šel ke svému autu. A já ho jako poslušná ovečka následovala, nechala si otevřít dveře a beze slova nasedla do vozu. To, že mě sžírá zvědavost, je už méně podstatné, jak se nyní přesvědčuji. Měla jsem se hold zeptat dřív, nebo se neptat vůbec, ale nad mou bystrostí se prostě nesmíte pozastavovat, jelikož podle všech indicií ani žádnou nevlastním.

V autě jsme si cestou povídali o spoustě věcí a nečekaně došla i řeč na moje hledání práce a bytu. Samozřejmě Daniel jako mávnutím kouzelného proudku věděl o super bytě na pronajmutí i a o skvělé práci, v malé restauraci a já se nestačila divit. Tenhle chlap je chodící štěstí, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Po půl hodině zastavil před domem z pálených cihel. Konkrétně to byl stejný dům, ve kterém jsem strávila poslední noc a kde jsem předváděla svoje elegantní striptérské vystoupení. Přitom zjištění mě polilo horko, a i kdybych chtěla cokoliv říct, nevypadla by ze mě ani hláska. Tohle mě dokonale zaskočilo, a vzalo mi vítr z plachet.

Daniel vypadal naprosto klidně a uvolněně, beze slova vystoupil z auta a počkal, až stejnou věc udělám i já. Potom jsme se společně vydali ke vchodu do budovy. V té době se moje mozková aktivita vyšplhala na maximální hodnoty, jak jsem se snažila přijít na to, co má ten chlap za lubem. To, že se to bude nejspíše odehrávat v jeho bytě, mi situaci nijak neulehčilo a mou myslí vířily nejrůznější hypotézy, mnohé daleko za hranicí slušného chování. Zkusila jsem se napomenout, že nemám na takové věci myslet, že Daniel by na mě nic nezkoušel, ale fakta hovořila jinak. Mladá žena bez doprovodu si to šine do bytu muže, kterého zná maximálně týden. Před sto lety bych byla považována za slečnu nevalné pověsti pracující na ulici a možná i v dnešní době bych takový názor našla.

Když jsme konečně dorazili do bytu, byla jsem už na hranici zdravého rozumu. Daniel však moji nervozitu nezpozoroval, jako nic rozsvítil světla a odložil si bundu. V té chvíli jsem se zmohla jen na hlasité polknutí a napodobení jeho chování.
„Fajn, máš raději pizzu nebo čínu,“ ozval se konečně a já se opět nestačila divit. Bez jediného zaváhání začal prohrabovat nějaké letáčky, ze kterých se nakonec vyklubaly jídelní lístky.

„Je mi to jedno, mám ráda obojí.“  Muselo to znít příšerně, protože se na mě Daniel zvídavě otočil a s nechápavým výrazem si mě prohlížel. Výsledek jeho rozboru jsem se už nedozvěděla, jelikož po chvíli pokrčil rameny, odložil jídelní lístky na stůl a šel si pro telefon, co měl na kuchyňské desce.

„Dobře, tak já vezmu od každého něco,“ pronesl, když si vytočil požadované číslo. „Ty zatím vyber, co to dnes bude.“ Přitom ukázal na televizi a hlavně papírovou krabici, která byla pod ní. Musím říct, že to mě dostalo úplně. Jako odsouzenec k smrti, jsem šla k televizi a vzala požadovanou krabici. Pak jsem se šla posadit na gauč a přitom horlivě přemýšlela, co v ní najdu. Při zvednutí víka jsem téměř nedýchala a o vteřinu později jsem si chtěla nafackovat. Sakra, já musím myslet nohama. Čekala bych tam všechno od latexu a chlupatých pout až k sekeře potřísněné krví se zbytky nějakého těla.

Ale to se samozřejmě nekonalo. V krabici si na úhledných hromádkách ležely obaly s filmy. Některé z nich jsem znala a měla jsem je i ráda, jiné tituly mi byly záhadou. Zmateně jsem na tu sbírku koukala a pak jsem se stejným pohledem vzhlédla k Danielovi.

„No, nikdy jsem je neviděl,“ snažil se mi objasnit, ale to bylo marné a tak naštěstí pokračoval. „Já se totiž neumím normálně koukat na filmy, buď se hned ze startu kouknu na konec a pak už mě to samozřejmě nebaví anebo po chvíli začnu převíjet film dopředu a pak to ztratí veškerou pointu. Musím se prostě koukat s někým,“ usmál se a já konečně pochopila, co po mně chce. Musím říct, že jeho vysvětlení mě docela uklidnilo a vsadím boty, že i on to poznal. Znovu se podívám na filmové obaly a zjistím, že jsou mezi nimi i docela známé počiny a jeden mě opravdu zarazí.

„Ty jsi nikdy neviděl Titanic?“ vyjeknu překvapeně a mým očím se naskytne dosud nevídaný obraz, který mi okamžitě vykouzlí úsměv na rtech. Obr vedle mě totiž lehce ztuhne a tváří mu projede nefalšované zděšení.

„No ještě ne,“ řekne vyděšeně a štítivě vezme obal do ruky. V tu chvíli vypadá naprosto roztomile a já se neubráním dalšímu úsměvu. „Chceš se na to dívat?“ zeptá se nakonec a jeho oči volají po záchraně, nebo rychlé smrti.

„Ne, už jsem to viděla a je to moc dlouhé,“ uklidním ho a on úlevně vydechne. „Ale nevím, na co se v tom případě budeme koukat, nic mě nezaujalo,“ upozorním ho nakonec.

„Tak něco vylosuj, já mezitím donesu nějak pití,“ oznámí a odejde znovu do kuchyně. Obal od Titanicu přitom položí daleko z mého dosahu, abych ho nemohla vylosovat. Musí mít z toho filmu opravdu strach, napadne mě, když zahrabávám ruku hluboko do krabice. Po chvilce přehrabování vytáhnu mě neznámý titul, který nese poetické jméno Raptor Island a v hlavních rolích je docela známý Lorenzo Lamas. Daniel mi jen kývnutím vítěze odsouhlasí a já ho jdu tedy vložit do DVD přehrávače.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Helen - 15. Pozvání :