OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Helen - 14. Srdce v krku

02.01.2012 (14:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 889×

„Nic, nic…“ zněla jeho překvapivá odpověď. Bylo na něm poznat, že něco plánuje a že se mu ten plán líbí, ale podle toho, jak se po mojí otázce zatvářil, pochybuji, že mi to sdělí. Já vím, měla jsem z něj tu odpověď vypáčit, použít násilí nebo mu skočit do řízení, ale já místo toho pokrčila rameny a snažila se dělat, jako by nic.  Koukala jsem na cestu a klidně ho nechala dumat nad svým tajným plánem. Když pak zastavil před hotelem, nastalo něco, s čím jsem nepočítala. Konkrétně ticho. Takové to trapné, kdy nevíte na, co ten druhý myslí a jak byste se měli zachovat. Hlavou se mi v tu chvíli honilo milión myšlenek, některé nabádaly, abych s poděkováním rychle vystoupila a pádila směr hotel, druhé zase radily, abych mu vlepila přátelskou pusu, jako velké poděkování. Jenže kterou z nich poslechnout? V mém případě to byla remíza pro všech milión nápadů, a jestli Daniel myslel na podobné věci jako já, šlo z jeho tváře vyčíst, že jeho skóre je stejné.

Takže jsme na sebe mlčky koukali a jako malé děti a nikdo z nás se neměl k prvnímu kroku. Už to vypadalo, že se můj společník rozhodl, neboť jeho tvář změnila výraz a pomalu se nadechoval, aby všechno, co má na srdci vyklopil, když se ozval ten příšerný zvuk. Dlouhý ječivý zvuk klaksonu z auta, které stálo za námi a které jistě vezlo velmi netrpělivého řidiče, nás nakopl a my s Danielem unisono nadskočili a blíže se seznámili se střechou vozu. A ať chtěl můj společník cokoliv říct, už nedostal možnost. S potupným „ahoj a dík“ jsem vystřelila z vozu, jak kdyby za mnou byl upír s bičem a zastavila se až v recepci mého hotelu. Pravidelnými výdechy jsem se snažila uklidit svůj zběsilý tep a v hlavě si nadala do všech rohatých zvířat, kterými se lze titulovat. Pak jsem si vzala z recepce klíče a noviny a šla do svého pokoje přemýšlet o tom, co mohlo být a nebude.

xxx

Musím uznat, že to přemýšlení mi šlo docela dobře, ale nic jsem si z něho neodnesla, jelikož netrvalo ani pět minut. První moje kroky v pokoji totiž mířily do sprchy, kde jsem se pěkně vyhřívala a kde se už jenom z úcty k tomu požitku na starosti nemyslí. Když jsem pak surově zastavila vodu, zabalila se do hotelových osušek a z vlasů pomalu vymačkávala, přesně podle dobrých rad, moje myšlenky už se k předchozím událostem nevracely. Ostatně měla jsem nové problémy. Moje nové vlasy, měly drobnou vadu, především v tom, že trochu pouštěly barvu. Odnesl to původně sněhově bílý ručník, který jsem zabarvila na modrou. Na recepci ze mě nebudou mít radost, takže jsem přemýšlela, jak tu krásu schovám. Když jsem po chvíli uznala, že tu jistě měli i horší případy, přesunula jsem se do ložnice, kde jsem k topení položila dva polštáře z postele a pohodlně se opřela. Chyběl mi fén a mně tudíž nezbylo nic jiného, než vlasy sušit tímto způsobem. Jednou rukou jsem je lehce prohrabovala a druhou jsem obracela stránky ukořistěných novin a hledala zmínku o super práci a nádherném bytě, které by čekali na mou osobu.

Byla jsem někde u bytových jednotek, s cenou, která je přijatelná pro filmové hvězdy, když se ozvalo klepání na dveře mého hotelového pokoje. V té chvíli by se ve mně krve nedořezali, což možná za chvíli někdo zkusí. Nebyl totiž nikdo, kdo by věděl, že obývám zrovna tento pokoj, takže má návštěva je buď neškodná obsluha recepce, nebo krvelačná poloupírka, která si mě prostě vyčmuchala a chce si popovídat o tom, jak je lehké mě najít. Výsledkem bylo, že jsem se ani nepohnula, jen seděla a uvažovala nad tím, čím v případě potřeby rychle a kvalitně zatarasím dveře a jak si zavolám pomoc. Třeba by ji nenapadlo za bílého dne rozpárat dveře a osobu za nimi se skrývající, ale kdo ví, kolik je v okolí svědků. Klepání se ozvalo znova a mně se sevřelo hrdlo.

„Helen, jsi tam?“ ozval se hlas za dveřmi a já chtěla mlátit hlavou o stůl.

„Jo počkej chvíli,“ zahulákala jsem a rychle se natáhla po dlouhém triku a spodním prádle. Musela jsem vypadat jako šílenec, protože jsem se ke dveřím hnala, jako velká voda, takže jsem se stihla přerazit i o malý stolek i o postel. Hopkajíc jsem otevřela dveře a koukala na vysmátého patologa, který by měl být spíše detektivem. Což mě dovedlo samozřejmě k otázce.

„Jak jsi mě našel?“ vypálila jsem na něj bez přemýšlení. Jeho tvář zářila jako slunce nad saharou a moje otázka mu evidentně nevzala vítr z plachet.

„No, tušila jsi, že v tomto líbezném hotelu jsi jediný host?“ objasnil mi. Chtěla jsem zavýt jako postřelený kojot. To se může stát jenom mě, že si zakotvím v hotelu, kde není ani živáčka. Kdyby za dveřmi nestál Daniel ale třeba Viky, klidně jsem si mohla dát do pusy jablko a lehnout si na postel, který by jistě obstojně zastoupil funkci zlatého podnosu. Zmohla jsem se jen na zmožený povzdech.

„Jinak, promiň, že tě takhle přepadám, ale našel jsem v autě tvůj mobil,“ který v zápětí vytáhnul z kapsy a podal mi ho.

„Děkuji, ty jsi můj anděl strážný, opravdu to máš u mě,“ špitla jsem a ještě překvapeně si mobil vzala. Ani jsem netušila, že ho nemám.

„Mám to u tebe?“ zopakoval zamyšleně Daniel a jemně si rukou promnul bradu „a mohu si to už dneska vybrat?“

Trošku zaskočeně jsem na něj vyvalila oči a najednou nevěděla co říct. Myslela jsem to s tou vděčností vážně, ale že se tak rychle chytne, jsem nepředpokládala. Takže když jsem konečně zavřela pusu a těžce polkla, zmohla jsem se jen na souhlasné přikývnutí. Daniel se rozzářil ještě více a jeho nadšení bylo málem hmatatelné. Vypadal jako dítě u vánočního stromečku.

„No a myslíš, že bychom mohli vyrazit už teď?“

„Jo určitě,“ přikývla jsem spěšně. „Jen se obleču a vezmu si kabelku.“

„Fajn, tak já počkám dole na recepci,“ mrknul na mě a měl se ke klidnému odchodu. Za to já se šla znovu přerazit o malý stolek a postel, když jsem na sebe zběsile házela kusy oblečení a s panikou česala téměř suché vlasy. Nakonec jsem byla hotová do deseti minut a dokonce jsem si stihla dát na oči trochu řasenky. A když jsem běžela po schodišti, uvědomila jsem si, že se na toho chlapa vlastně těším.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Helen - 14. Srdce v krku: