OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Helen - 13. Snídaně

08.12.2011 (15:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1159×

No… Tak tady budu chodit na snídani častěji.  Je totiž lepší, než vypadala na stole a než po většině zbyly jen drobečky, které vyzobu jako slepice, až se můj hostitel otočí. Pokud se otočí. On totiž sedí naproti mně a se zájmem v očích mě pozoruje. Když teď nad tím tak přemýšlím, vypadá jako vědec, který pozoruje velmi zajímavý experiment. Možná v těch toastech byla nějaká nová droga a on jen čeká, kdy se naplno projeví, ale vzhledem k tomu, že téměř nahou už mě viděl, tak mě nic horšího nepotká.

Jo musí tam být nějaká tajná přísada, které z toho všedního jídla udělala božskou snídani. Nebylo by moc spravedlivé vůči ostatním ženám, kdyby hezký muž, uměl vařit, uklízet a byl ještě vtipný. Není to náhodou zakázané? Jistě o tom bude zmínka někde v precedentu či jiném zákoně. Je to sice ojedinělé, ale musí být nějaká obrana. Tahle slova mi rezonují v hlavě, dokud se na mě neusměje lehce schovaný za hrnkem a mě dojde ta krutá realita. Pro tebe už obrana neexistuje, jsi v háji milá zlatá.

Snažím se tedy moc nečervenat, což vlastně nejde a tak raději pátrám pohledem po místnosti a hledám záchranu v nějakém jiném bodě zájmu. A jaké mám štěstí. Vedle kuchyňské linky jsou na zemi položené dvě malé misky s vodou a granulemi pro kočku. Okamžitě si vzpomenu na mnou nikdy neviděnou kočku a hned mám novou otázku.

„Kde máš kočku?“ zeptám se rychle, než mě zase rozhodí jedním ze svých lehce schovaných úsměvů.

„Myslíš Šelmu? Nevím, asi u sousedky pod námi.“ Pohledem přitom rentgenuje místnost a kontroluje, jestli tu někde není.

„Jak se dostane k sousedce?“ vypálím bez přemýšlení.

„Po požárním schodišti,“ řekne nevzrušeně, jako by mi to mělo dát větší smysl. Bohužel nedalo.

„Takže tvoje kočka je na návštěvě u sousedky?“ opakuji pomalu a on klidně přikývne a usrkne z hrnku. A pak se zase usměje a já jsem zase v háji. Zapomenu na kočku, zapomenu na sousedku a jen koukám před sebe a silou vůle přemlouvám své tváře, aby se nečervenaly.

Je ovšem zatraceně těžké soustředit se na cokoliv jiného. Z mého rozjímání nad osobou, která sedí přede mnou, mě vyruší až zvonění mobilu, který mám v kabelce. Divím se, že jsem nepřevrátila celý stůl a že jsem si nezlomila nohu na schodech, protože jsem k němu vystartovala s nebývalým elánem. Měla jsem pádný důvod. Dneska mi má Patrik dodat slíbené doklady a já se nemohu dočkat. Ještě s jistotou nevím, jestli tady zůstanu, po včerejším zážitku v temné uličce mám chuť posbírat všechny věci a rychle vypadnout, ale zase na druhou stranu, jedna osoba s milým úsměvem by mě mohla donutit se ještě na chvíli zdržet ve městě. S Patrikem se domluvím na schůzku v jedenáct hodin. Mám tedy asi hodinu čas, i když myslím, že ji nebudu potřebovat. Jsme teď docela blízko centra, tak bych to měla stihnout. Když se však Daniela pro jistotu zeptám, jak dlouho mi to bude autobusem trvat a málem sednu na zadek. Jeho odpověď zní hodinu. Podle toho, jak mi vysvětluje cestu, už bych měla dávno sedět v autobuse, abych tam byla včas. Takže když nakonec nabídne, že mě odveze autem, ráda souhlasím. Získám dobrých dvacet minut k dobru.

Do Patrikovy kanceláře, díky mého zdržování dorazíme přesně. Daniel se mi nabídl, že mě potom ještě odveze do mého hotelu, kde mám nyní věci. Sice jsem se mu to snažila rozmluvit, ale někdo tu bude paličatý jako mezek. Zanechám ho tedy u postarší sekretářky a sama vstoupím do kanceláře. Patrik už se na mě mile usmívá.

„Helen,“ zvolá a vstane od stolu „Nebo bych měl říci Anno?“

„Zůstaneme u Helen,“ řeknu s úsměvem a posadím se do nabízeného křesla. Budu se muset po stejném podívat i do svého nového bytu, je opravdu velmi pohodlné.

„Tak jak to jde s prací?“ vyzvídá a mezitím šáhne do šuplíku od stolu. Vytáhne velkou krémovou obálku a položí ji na stůl.

„Dobře,“ zalžu a raději nemyslím na včerejší večer. Pohledem hypnotizuji stůl s obálkou a nemohu se dočkat výsledku. Tohle bude moje nová identita, můj nový život. Bez tohohle, i kdybych chtěla, práci nedostanu, nepodepíšu ani nájemní smlouvu.

Patrik si samozřejmě všimne mého pohledu a jemně popostrčí obálku přede mě. Netrpělivě se po ní natáhnu a rychle roztrhnu pečlivě zalepený okraj. A pak před sebe vysypu všechno. Občanku, pas, řidičák, ale i rodný list. Ten jediný jsem nečekala, takže ho vezmu do rukou a detailně si ho prohlížím. Při pohledu na jméno matky cítím slzy v očích. Je tam její pravé jméno, a všechny údaje. Musel ho dělat podle originálu. Když se znovu podívám na Patrika, vidím mu na rtech jemný úsměv, ale v očích žal. I jemu chybí.

„Na listu jsme se nedomluvili, ale budu jej chtít,“ řeknu nakonec pomalu. „Kolik mě bude stát?“

„Nic maličká,“ odpoví zjihle a vstane od stolu. Pomalu přejde k oknům kanceláře. „To máš jako pozornost, musíš začít od začátku. Je to jediná věc, kterou pro ni mohu udělat,“ zašeptá nakonec a otočí se ke mně.

„Děkuji, moc by si toho cenila.“ Tekoucí slzy už neskrývám.

Patrik mi nakonec dal ještě pár dobrých tipu na zaměstnání a poradil, kde kouknout po bytě. Nebylo to nic moc, pár z těch nabídek už jsem měla prozkoumaných, ale alespoň mi zbyl čas dát se trochu dohromady. Z kanceláře jsem nakonec vyšla klidná a po slzách už nebyla ani památka. Za to Daniel vypadal, že se za moment rozbrečí, jak malé dítě. Chudák trpělivě poslouchal postarší sekretářku, která mu dávala spousty rad do života. Nevím jakou má náturu na „dobrotivé“ stařenky, ale být na jeho místě, chtěla bych se s nimi stýkat jenom v jeho práci. Byl to alespoň malý trest za jeho paličatost, vůbec tu nemusel být. Jenže když nasednu do jeho auta a vyjedeme směr hotel, dojde mi, že se přihlouple usmívá.

„Co je?“ nechápu a tuším za tím úsměvem zradu.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Helen - 13. Snídaně: