OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Helen - 12. Noční neklid

04.12.2011 (19:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 970×

Daniel mi předvedl elegantní zápas s klíči a zámkem.  Jeho byt měl asi něco proti nečekané návštěvě mojí osoby, nebo jak vyrozuměla z jeho tichého nadávání, se tam zabarikádovala jeho kočka a má tam mejdan. Nakonec se mu podařilo dveře otevřít, i když to spíše připomínalo profesionální vstup útvaru rychlého nasazení. Vidět to někdo od nich, tak Daniela už nepustí, narvou na něj taktiku a do ruky mu dají beranidlo. Jo hold někdo je talent na vše.

Když jsem vstoupila do bytu, trochu jsem se zarazila. Viděla jsem moc dobře, že dům je obložen červenou cihlou, ale že bude i uvnitř mě nenapadlo. Taky mě nenapadlo, že garsonka může vypadat i takhle.

Byla rozdělená na dvě patra, ale z vrchního byste mohli klidně seskočit dolů. Bylo to jako jeviště v divadle, s tím, že v horním patře byla kuchyň a něco jako jídelna. Dolní patro byl asi obývací pokoj a ložnice, tedy když se uklidí rozložený gauč a halda oblečení. Teď to byla Hirošima po srpnu 1945.

Daniel si samozřejmě všiml, na co a kam koukám a jako tajfun se pustil do uklízení. Bylo to roztomilé, ale zbytečné, já v bytě mívala větší nepořádek. Chvíli jsem jej pozorovala a pak se mi ho zželelo.

„Danieli…“ oslovila jsem ho a počkala, až se ke mně otočí. „Je to sice chaos, ale když ho zlikviduješ, už tu nebude tak útulno. Nech to prosím tě tak.“

Chvíli na mě nevěřícně koukal a pak s úsměvem upustil haldu oblečení, kterou zrovna držel a lehkým nakopnutím ji poslal pod postel. Pak netrpělivě přešlápl a upřel na mě pohled.

„Ehm… Dáš si něco?“ zeptal se nervózně a vypadal jako by měl ze mě strach.

„Cokoliv mi nabídneš,“ odpověděla jsem šalamounky a šla se posadit na uklizené křeslo, kde jsem se pohodlně rozvalila. Byla to asi chyba, protože Daniel ještě ani nedošel do kuchyně a mě už se klížila víčka únavou. Byla to velká chyba, protože už mi nestačil cokoliv přinést…

xxx

Ráno jsem se s příjemným pocitem válela v obrovské posteli, muchlala kolem sebe příjemně vonící přikrývku a mozek nechávala v režimu offline. A válela bych se tak ještě hodně dlouho, kdybych neotevřela oči a nedívala se do police s knihami. Ani rána z děla, by mě nevyděsila více. Tohle byl ten pravý budíček pro můj spící mozek, který se okamžitě rozjel a začal horlivě uvažovat, co, kde, kdy a jak se stalo. I když to závitům chvíli trvalo, nakonec vydolovaly všechny vzpomínky a já se na krátký moment uvolnila. Bohužel na moc krátký. Můj mozek sice fungoval pochybně, ale nenašel žádnou odezvu vysvětlující, proč ležím v posteli, což mě donutilo k další kontrole. A ta stála za to. Po ní jsem totiž zjistila, že mi něco chybí, tedy konkrétně to bylo oblečení.

Okamžitě jsem zalezla pod zmuchlanou přikrývku, která odhalovala více, než by slušné dívce bylo milé a zuřivě jsem hledala svoje oblečení. Měla jsem na sobě jen spodní prádlo a svým ranním válením jsem se dokonale vyhrabala z pod vše skrývající přikrývky. Pohledem jsem rentgenovala podivně uklizený byt a málem bych si nevšimla muže, který pohodlně seděl za stolem a evidentně se dobře bavil. Když jsem ho konečně zmerčila, propukl v nekontrolovatelný smích, který v sobě musel dusit už notnou chvíli. Vyděšeně jsem se na něj dívala a čekala vysvětlení.

„Promiň,“ hekal mezi vlnami smíchu „… ale tohle jsem si nemohl nechat ujít. Oblečení máš vedle postele. A neřekla jsi mi, že se živíš jako striptérka.“

„Cože? Jak, jako striptérka!“ vypadlo ze mě přiškrceně a oblečení mě najednou přestalo zajímat. O čem to sakra mluvil?

„No striptérka, jinak si tvé ranní počínání nedokážu vysvětlit,“ uchechtl se a vstal od stolu, aby odnesl nějaký hrnek na linku. Pak se otočil, opřel se o desku a začal:

„Včera večer jsem ani nestihl zapnout konvici na čaj a ty už jsi byla v říši snů. Tak jsem tě oblečenou donesl na postel a přikryl tě. Sám jsem si ustlal na tom křesle,“ hlavou při tom kývl k malému křeslu naproti konferenčního stolu. „Nic víc, nic míň. Ale asi tak ve dvě ráno, jsi sebou začala podivně mlátit, což mě probudilo. A pak jsem nevěřil vlastním očím,“ jeho koutky sebou při té vzpomínce zaškubaly v uličnickém úsměvu. „Začala ses svlékat takovým způsobem, že jsem měl strach, ať si neublížíš, ale máš v tom evidentně velkou praxi. Určitě jsi spala, protože jsem na tebe mluvil, ale ty jsi neodpovídala. No a ráno jsem to jen posbíral a složil vedle postele, ale tvoje tričko jsem nenašel, asi bude ještě někde v posteli.“ Jeho úsměv tu chvíli dosáhl horní hranice.

Za to já zcela zvadla a získala barvu sovětské vlajky. Tohle totiž bylo přesně moje chování. Muselo mi být horko pod peřinou a tak jsem instinktivně shodila vše, co hřálo. Noční svlékání byla moje specialita pro letní noci, takže by mě nenapadlo, že bych se těchto nepřístojností dopouštěla i teď uprostřed podzimu. Daniel si musel všimnout mé barvy a rozhodl se pro tuto chvíli obrátit list.

„Co si dáš na snídani?“ zeptal se nečekaně a tím mě vytrhl z mého hloubání a studu.

„Cokoliv.“ Zase odpověď za všechny drobné.

„Tak já vytvořím tousty… Jo a může být k tomu čaj? Kafe tu zrovna nemám… Jo a ještě, toaleta je za rohem,“ oznamoval a přitom ukázal přibližný směr.

„Jo, díky…“ špitla jsem a začala hledat ztracené tričko. Našla jsem ho nakrčené u paty postele, takže jsem jej popadala a s pohledem upřeným na mého hostitele jsem se nenápadně začala oblékat. Pak jsem šáhla pro věci složené vedle nočního stolku a už méně nápadně jsem si nazula ponožky a snažila se nasoukat do kalhot. Pak jsem popadla kabelku a letěla na zmíněnou toaletu.

Po půl hodině jsem z ní konečně vylezla. Byla totiž spojena i s koupelnou a já při mytí rukou zjistila, že můj včerejší make-up ze mě udělal cirkusového klauna, takže jsem to musela upravit. V té době na mě doléhala dotěrná myšlenka, že se ráno nesmál, jenom vzpomínce na můj noční „striptýz“.

Když jsem konečně vyšla z koupelny jako tvor připomínající člověka, málem jsem se při pohledu na jídelní stůl proměnila v ohaře. Jestli to jídlo chutná stejně tak, jak vypadá, tak se zastavím na snídani mnohem častěji.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Helen - 12. Noční neklid: