OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Helen - 11. Boj o přežití

03.12.2011 (10:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 845×

Objala mě tma a neskutečný zápach. Můj adrenalin vyletěl takovou rychlostí, že mi měl vymačkat mozek z hlavy, přesto jsem prvních pár sekund nebyla schopna žádného pohybu. Když jsem sebou začala konečně škubat a bránit se, tlak zesílil a pojistil si i mé ruce, tak abych byla více bezbranná. Jedinou jistotou bylo to, že se nejednalo o upíra, ale to bylo vše. Zabít, mě chtěl tak či tak, je jedno jestli odpraví vaší tělesnou schránku či zařízne psychiku a důstojnost.

Má snaha se osvobodit sílila s mým strachem a adrenalinem. Tenhle koktejl se mi vléval do svalů a dával jim nadlidskou sílu. Jenže stejným dopingem byl obdařen i ten hajzl za mnou. Ale vzdát jsem to nehodlala, mé zmítání nebralo konce, a jestli mě chce zabít, tak si pěkně mákne. Jeho smradlavá ruka konečně opustila moje ústa, aby mi o chvíli později nasadila kravatu a začala mě škrtit. I ta malá chvíle mi stačila, abych ze sebe vydala šílený řev. Tohle musel někdo slyšet. Moji naději chtěl zahasit až odporný hlas.

„Jen křič, holčičko! Tady vzadu tě nikdo neuslyší…“ chrčel. „A i kdyby, nikdy nepřijdou, proč by se obtěžovali.“

Vzduch se teď ke mně dostával jen v malých doušcích a to znemožnilo mé další hlasové projevy, přesto víc než to, mě vyděsilo jeho další počínání. Cítila jsem, jak jeho druhá ruka, která zatím svírala moje paže, začala pomalu šmátrat po mém těle, aniž by uvolnila sevření. Můj žaludek zaprotestoval a chtěl vypudit vše, co obsahoval. Přemohla jsem chuť zvracet a využila toho, že se začíná zajímat o mé tělo. Trhla jsem levou rukou a snažila se loktem trefit jeho žebra, což se podařilo. Prase za mnou překvapeně heklo a lehce uvolnilo své sevření, jak kolem krku, tak i hrudníku. Využila jsem toho a hodlala mu zasadit nejtvrdší ránu tak, jak vždy říkala máma. Jdi jim po očích, ty jsou nejvíce citlivé. Pravou rukou jsem máchla po jeho obličeji a zasáhla svůj cíl, zbytkem těla jsem udělala klesající otočku a tak se vyvlékla ze sevření, které po mém útoku zcela ztratilo svou sílu. Mé nohy reagovaly okamžitě a jako napnuté pružiny vyrazily kupředu.

Ve svém zběsilém útěku jsem nevnímala nic, můj cíl byl jasný a já se k němu přibližovala každým odrazem mých chodidel. Kýžený konec proklaté uličky jsem minula v zápětí, ale chvátat jsem nepřestala. Netuším, jakým směrem jsem zabočila, prostě jsem běžela a nekoukala se po okolí a opět narazila do něčí postavy. Převalila jsem se přes ni jako vlna a chvátala bych dál, kdyby mě dotyčný nezadržel. Můj obraný reflex nezklamal a já se snažila vyškubnout, ale bylo to marné. Nevnímala jsem nic, dokud se mě nedotkly další dlaně, které se mnou lehce škubly a přitáhly mou pozornost. Krev mi hučela v uších a já odmítala cokoliv slyšet, než se mi do zorného pole dostala známá tvář a něčí ruce se mnou opět nezatřásly.

„Danieli…“ svezla jsem se vysíleně a konečně dala dohromady sluch, který ke mně nesl spoustu zmatených otázek.

„Helen… Co tu k čertu děláš? Co… Co se stalo?“ ptal se rozzuřeně a opět se mnou zatřásl. Nebyla jsem schopna odpovědi, i když ústa chtěly. Ruce jeho společníka mě konečně pustily a nechaly mě padnout do Danielovy náruče. Mé tělo okamžitě reagovalo na bezpečí, které mu bylo nabídnuto a já se přitiskla, k tomu vlastně neznámému muži s takovou důvěrou, že jsem si mohla koledovat o další průšvih. Ale bylo mi to jedno. Povýšila jsem ho na můj bezpečný přístav a na nic jiného jsem nechtěla myslet.

Nad mou hlavou se vedl rozhovor, který jsem nevnímala, když ho přerušil odporný rachotivý zvuk, vyvracející se popelnice a těžkých kroků, které se rychle přibližovaly. Mému mozku to docvaklo jen o vteřinu později. To byl on. To smrduté monstrum si pro mě šlo. Můj dech se zadrhl a svaly se napjaly, jako struny. Danielovo tělo provedlo to samé a než jsem stačila vzhlédnout a zjistit příčinu toho chování, muž stojící vedle nás vypálil jako střela a hnal se k temné uličce, z níž se v zápětí ozval chraplavý výkřik. Daniel v tu chvíli otočil naše těla a přinutil mě k rychlému kroku, nesoucího nás od toho děsivého místa.

Mé tělo se uvolnilo teprve v autě. Můj útěk od těch dvou mi dal asi pořádné školení ohledně psychiky a já cítila, jak se dávám postupně dohromady. Když mě konečně přesel třas, vzhlédla jsem k podivně zamlčenému Danielovi a tiše poděkovala. Překvapeně sebou škubl a krátce si mě prohlédl.

„Není zač,“ zašeptal po chvíli a pak dodal: „Jak se cítíš?“

„Už lépe,“ zmohla jsem se na chabou odpověď a v hlavě si převalila otázku. „Kam teď jedeme?“

„Do hotelu, musíš si v klidu odpočinout,“ řekl s mírným úsměvem. „Nedělej si s ničím starosti.“

Poslechla jsem ho a pohodlněji se opřela o sedadlo v autě a sledovala noční Londýn. Jeho tvář se měnila s každým metrem. Nyní se zdál být více živý, čistější a také bezpečnější. Ta představa mě uklidňovala a já cítila pod víčky přicházející únavu. Když vozidlo konečně zastavilo, ocitla jsem se před starým cihlovým domem, který však určitě nebyl hotelem. Zmateně jsem se podívala na svého zachránce s otázkou v očích a ten se jen zářivěji usmál.

„No, vystupovat slečno, vítám Vás v hotelu Daniel,“ a s těmi slovy vystoupil a šel mi otevřít dveře od spolujezdce. Byla jsem tak šokovaná a vysílená, že jsem se nezmohla na žádný odpor, jen jsem se těžce vysoukala z auta a následovala ho ke vchodu.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Helen - 11. Boj o přežití: