Gryphonova dcera 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola a zároveň ďábelské finále... Další kus Maleniny životní cesty. Zachrání ji někdo i tentokrát? Nebo bude tahle kapitola ve znamení špatných konců?

01.09.2013 (16:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1187×

Probouzím se a venku je ještě noc, a tak jdu ještě spát. Najednou mi ale dochází, že tady táta není, je tu tma jak v ranci a příšerná zima. Chci zavolat tátu, ale něco mě předhoní.

„Maleni...“ někdo slizce zasyčí mé jméno. Nejsem sama. Srdce se mi zastaví, krev tuhne v žilách... Tohle ještě neskončilo...

***

Chci křičet, ale mám pocit, jako by mi něco ucpalo rty, jako bych byla němá... Chci utíkat, ale jsem tu jako vězeň, není kam utíkat... Jsem ztracená...

V ruce má obrovský pytel, už chápu, od čeho je to tak, že se čerti berou jako šeredná temná stvoření s pytlem a berou zlobivé dětičky... Jenom nemůžu přijít na to, co jsem udělala tak strašného, že teď za to skončím v pekle, ale pak se rozpomenu...

Lhala jasem mamince, podvedla své předsvěčení a hlavně tatínka, šla se samotným ďáblem do horoucích pekel... Hříchů je víc než dost...

Napřahuje pytel a ďábelsky se úsmívá. Zavírám oči, tohle je můj konec... Slyším máchání křídel, že by byl táta! „Tati! Tati! Tati!“ křičím z plných plic a přede mnou se opravdu zjevuje a nejenom on... Celá armáda gryphonů!

Mám co dělat, aby mi pusa nevypadla z pantů. Ten slizoun je dost navztekaný, něco nenávistně zasyčí a pak už chce lusknout prsty a zmizet. Jenže to na něj dřív vlítne táta a potom i ostatní. Myslím, že teď už stoprocentně jeho trenky čisté nejsou.

Cítím se hrozně osvobozeně, tolik tvorů mi teď pomohlo. Možná bych dokázala říct, že už je všechno v pořádku? Mohla bych se uvolnit a říct, že už to je za námi? Myslím, že konec znamená začátek, a já myslím, že život by bez toho bojování ani neměl smysl. Bez toho bych nepoznala tatínka, nezjistila, čím ve skutečnsti jsem, nebyla svá. No, co bude dál, je jen a jen ve hvězdách... Nebo v nás? Kdo ví...

„Je dokonáno...“ ozve se nějaký hluboký hlas, čiší z něj autorita. Tatínek se na mě podívá a v tom pohledu vidím jenom tu lásku. Je mi nádherně. Pak ve stínu zahlédnu postavu. Nebojím se jí, ten tvar poznávám.

„Mami!“ vypísku a nadšeně se ji ženu obejmout. Přijde sem i táta a já se bojím, co se bude dít dál, ale on nás obě zahalí do svých mohutných křídel, objímá nás. Rodiče jsou smíření! Všechno bude v pořádku, a tentokrát jsem si tím absolutně jistá! Konečně jsem opravdu celá.

A pak si uvědomím, že moje ruce jsou pokryty jemným chmýřím, ale jsem to pořád „já“. Polekaně se na maminku podívám a ucouvnu. Zároveň jí položím otázku, která mě tíží ze všecho nejvíc... „Maminko, vadí ti, co jsem teď?“ Bojím se odpovědi, i když mi cosi našeptává, že je to hloupé. Maminka se na mě kouzelně usměje.

„Maleni, ty jsi přeci moje holčička a já tě budu milovat až do konce našich dní, za každých okolností, navždy...“

Znáte ten pocit, když vyfouknete bublinu, je jako kulatá a průzračná duha, všechno je přes ní nádherné, krásnější. Tak takový mám pocit... Zavřu oči a po tváři se mi sklouzne maličká stříbrná slza štěstí. Když je znovu otevřu, jsem zase gryphonkou, roztáhnu křídla...

„Maleni...“ vyruší mě ten hluboký hlas, pokyne mi, ať se s nimi proletím. Nejspíš mi chtějí něco říct. Maminka se pousměje, ať letím, a tatínek letí také. Letíme nad celou Griffinií a připádám si doma. Ten autoritivní hlas je zdejší vůdce a ochránce a ke všemu můj stejda Aurusir. No, dozvídám se, že moje rodina je dost rozrostlá a ten rod sahá až samotnému Začátku.

Probírají se mnou velice důležité věci, že to ani nejde popsat. Srdce se mi chvěje vzrušením, jen co na to pomyslím. Maminka na nás čeká a já na ni všechno vychrlím... Nestačí zírat, že já jsem od teďka vzaná do komunity gryphonů ve vší platnosti, že jsem teď jejich posel.

Je další západ slunce a já mu radostně vylétám vstříc. Já někam patřím! No není to úžasné? Teď jsem to teprve já! Jsem teď Maleni, poselkyně gryphonů! To zní skvěle, ne?

Překlad písničky...

(všicni přečíst! - pokud si to tedy nejste schopni přeložit sami)

Všechny obrázky: Maleni se svojí maminkou Alanetou, Maleni v ztracená v dýmu, Maleni gryphonkou, Maleni jako malá, Gryphons love..., Malenin táta

A je tu konec. Doufám, že se vám Gryphonova dcera líbila, protože psaní mě moc bavilo. Chtěla bych říct, že nic není ztraceno a možná napíšu i pokráčko... Děkuji všem, co s Maleni došli až k happy endu a nevzadali to!

« Předchozí díl

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gryphonova dcera 7. kapitola:

4. ElisR1 přispěvatel

01.02.2014 [16:29]

Takže docela ironie, že na Maleni musel mít obrovský pytel :D nebo byl obrovský jen z jejího pohledu? No to je jedno :D. Ale happy end :D. Škoda, že to byla tak krátká povídka. Musím říct, že nápad to byl skvělý, jenom škoda, že celé se to odehrálo tak strašně rychle.
Ale jsem zvědavá, co budeš psát dál, ale to už víš, takže šup sem něco přidej :D.
Emoticon