Fire Story - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po delší době přináším pokračování příběhu FIRESTORY! Fire neusnula na vavřínech a stále se pachtí v dobrodružných průšvizích. Nyní je o to zábavnější pozorovat, jak se spolu s komickým Ginem snaží prokousat podivným světem, který jim dává pořádně zabrat. Dějí se jim takové legrační věci, které by nikdo z nich neočekával. Přeji hezkou zábavu na jejich účet a pěkný relax ,o)

28.02.2012 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1036×

Ahoj, snad Ti udělala kapitola Fire Story radost a bude se Ti dobře číst. ,o)

A teď malý dotaz... Chyběla Ti Fire a její majestátně drobný kamarád Gine? ,o)

Přeji krásnou četbu.

Děkuji :o)

Nechápavě zírám na podivné stvoření se zelenými dlouhými vlasy, které má ruce v bok a v počasí, které se tak podivuhodně změnilo v krásně slunečné, nám dává pořádný kapky! Její hlas už není tak vyzývavý, je tichý a přesto plný autority, jako by jí bylo mnohem víc, než jen čtrnáct, na kterých vypadá.

Stojíme před ní jako zplihlý slepice a všude nám kape voda, zatímco ona je z nenadání suchá a vypadá, jako ze žurnálu.

Takovéhle ponížení jsem ještě nezažila. Jistě, občas mě našli s motorkou v poli mezi kukuřicemi. Dokonce už mě objevili i v prasečím chlívku na hromadě bobků, to když se mi nepovedlo jedno moje dobrodružství. Ale nikdy mě nesjeli tak, jak tohle zelený bůhvíco, který je s tou obrovskou chobotnicí kamarádka!

„Vy neumíte číst nebo co?!“ prskne znovu, zatím co nechápavě mrkám. „Na tabuli stálo – Pozor, nevstupovat a vy si sem jen tak přijdete, rozzlobíte Oregona a ještě způsobíte takový nečas!“

„Vždyť nás to oregáno málem sežralo!“ houknu mírně naštvaně a dám si ruce v bok, aby snad nedošlo k mýlce. Přece mi nebude prášit peříčka, jak nějakému nezvedenci! Jedná s námi jako s neposlušnými školáčky a já to skutečně nechápu. Copak ona neví, že náš samozvaný král by jí mohl v tu ránu připálit ten její zelený zadek?

„Jablko, nutně jsem potřeboval do Vašeho, jinak bych Vás takto neohrožoval,“ ozve se drsným hlasem můj pán a zářivě se na ni usměje, jako na starou známou.

„Ohnivče?“ vyvalí na něj oči a pak mu k mému dalšímu údivu skočí kolem krku, jako by spolu pásli krávy, husy a jiný domácí zvířectvo!

„Ohnivec?“ prskne naježeně Gine a nechápavě povytáhne obočí, zatím co si stále mačká župánek a snaží se z něj dostat přebytečnou vodu, protože ho to zřejmě táhne k zemi.

Zamračím se. Tak ona se s ním zná! Tyká si s ním!

„Připálení její zelený prdelky asi nehrozí, co?“ nakloním se ke Ginemu.

Můj drobný kamarád jenom odfrkne a zamračí se stejně jako já.

„Staří známí… To nás mohlo napadnout.“

„Divím se, že když se jí může dotýkat, že se dávno nevyspal s ní… To bylo keců, jak čekal jenom na mě,“ odfrknu žárlivě a dám si ruce v bok. „Pěkně mě štve,“ zavrčím a projedu si mokré vlasy, abych vedle ní vypadala taky trochu hezky a ne jako ošklivá požíračka melounů.

„Mně zase štve to její koření…“

„Jaký koření?“ povytáhnu obočí a zadívám se na Gineho. „Jo, ty myslíš to oregáno…“ hlesnu pobaveně a udělám hrůzostrašný obličej. Kdyby mu nešlo o život, bylo by komické pozorovat, jak se topí. „Mně spíš zaujalo, že tady ta moje alergie na vodu neplatí…“ zamyslím se a mnu si bradu.

„Jistě, protože to je jenom psychosomatický. Je vidět, že ta tvá demence se projevuje jenom, když seš při smyslech a nikoliv v ohrožení života.“

Chci mu na to něco peprnýho odpovědět, ale ta dívenka se jménem Jablko konečně hbitě vyskočí z královy náruče a zvolá k obrovské skále s vchodem přímo k nám. „Pane Boto! Ohnivec přišel!“

Zvědavě se zadívám na vysokého muže, který po chvíli vyjde. Má krátké černé vlasy, černé oči a vypadá jako normální mužský, až na to, že nemá boty… Je docela hezký a zdraví nás s velkým úsměvem na rtech, zatímco za ruku si vede ženu s mírně zarudlou pokožkou. Její vlasy bych přirovnala k ostré žluté, jako sláma nebo jako… moč. Ovšem vypadá stejně sympaticky, jako on.

„Ahoj ohnivče,“ zdraví se už z dáli a když přijdou, stisknou si dlaně.

Mhouřím oči a čekám na rudé plameny, žár a nabídku špekáčků, ale nic se neděje. Nikdo opět nevzplane. Ačkoliv je to podivné, cítím se mírně iritovaná, protože zdejší zákonitosti jsou prostě… proti realitě!

„Dobrý den, pane Boto… Rád bych Vás představil… Tohle je Gine…“ poukáže na mého malého kamaráda, ke kterému pan Bota s úsměvem natáhne dlaň k podání.

„Ty budeš jistě šnek, těší mne.“

Při této větě se mi pobavením rozšíří oči a já se pobaveně uchechtnu, zatím co Gine zrudne a odfrkne cosi jako: „No, do psího výkalu!“

„V našem světě ti určitě bude dovoleno proměnit se tak, jak cítíš…“ pokračuje pan Bota a já ani nemám čas přemýšlet nad jeho zajímavými slovy, protože se smíchem pozoruju, jak Gine mění barvy.

„Tohle je Fire… Nejsme si jisti jejím původem a tak musíme hledat po dimenzích. Jste první dimenze, kterou jsme navštívili. Fire má v našem světě problémy se studenou vodou… Má z ní popáleniny a náš lékař zjistil, že není člověk. Začíná dospívat a já nutně potřebuji zjistit, co ke svému životu potřebuje, aby nezahynula.“

Nezahynula? Tak moment! Nikdo nic neříkal o uhynutí! Copak jsem nějaká chráněná kytka, abych mohla uhynout? Ne, já chci žít! Já musím! Úmrtí se nepřipouští, protože… sakra, alespoň milovníky melounů by mohli nechat žít věčně!

„Těší mě Fire… Pomůžeme ti, jak jen budeme moct.“ Podá mi ruku, zatím co se nejspíš netvářím nijak moc inteligentně, protože se natočí ke své ženě a dost slyšitelně jí říká: „Nejspíš bychom měli její původ hledat spíše mezi tvory na nižší úrovni, než u nás měňavců…“

„Ale já jsem…“

„Máte pravdu. Trpí krutou psychickou chorobou…“ přikývne Gine, který rázem získá lepší náladu.

„Jakou?“ vytřeští král oči.

„Stoprocentní demencí!“ zazubí se můj drobně majestátný kamarád a já bych ho nejraději předhodila zpátky před “koření“, aby ho oregáno sežralo!

„Idiote!“ usyknu, zatímco se pan Bota poťouchle usmívá.

„Tohle je má žena… Ledvina,“ poukáže a ona se na nás mile usměje a pozdraví nás trochu zdrženlivě.

„Kámen tu není?“ ozve se náš král a pomalu vyjde k jeskyni.

„Právě měňošínuje torpilu.“

„To je nebezpečné!“

„U dračích bobků, co je to torpila?“ zavrčí Gine a zapne si župánek, zatímco je tiše následujeme a já s nelibostí pozoruju, že se baví jako staří známí!

+++

Sedíme na zemi a necháváme kolem nás skákat růžové žáby s červenými flíčky. Je to trochu jako, by byly nějak skřížené s klauny. Zatímco pan Bota, Jablko, Ledvina, náš král a Kámen, to je ten chlap s nezdravě šedivou kůží a hlavou jako koleno, sedí a přátelsky se s nimi mazlí.

„Růžový žáby…“ hlesne Gine nechápavě a jednu se snaží pohladit.

„S červenými puntíky,“ dodám já a zamračím se. „Divný co?“

„Jo, je to divnější, než tvoje líbací techniky…“

„Vždyť moje líbací techniky neznáš!“ zahučím naštvaně a mírně od sebe popoženu to malé růžové a skákající cosi.

„Ale znám. Jsou děsivé! Náš král se jich leknul!“

„Keci!“ prsknu naštvaně a ohlédnu se, když náš vládce řekne mé jméno.

„Fire, rádi bychom věděli, k čemu máš nejblíže… Co za věc, ovoce či zelenina je ti nejbližší?“ řekne a mírně se usměje, zatímco kolem sebe nechává proudit tu temnou auru a jako ohnivec a obr pyroman je z nich samozřejmě nejvýhružnější, i když tady to jeho “postižení“ naštěstí nefunguje.

Zamyslím se. Co je mi nejblíže? „Meloun,“ řeknu upřímně. „Mám hrozně ráda melouny.“

„Je to požíračka melounů,“ protočí oči Gine a prohrábne se zelenkavou trávou. Je podivné, že ač jsme v jeskyni, tak tu všechno krásně roste, kvete a… podivně smrdí.

„Meloun… Zajímavé,“ prohlédne si mne pan Bota svérázným pohledem a opět se otočí ke své skupince a už si mě dál nevšímají.

„Cítíš tu divnou vůni?“ otočím se ke Ginemu, který okamžitě začuchá do vzduchu a podrbe se v kudrnatých vlasech. „Hlavně mi neříkej, že cejtíš moře!“

Drze se ušklíbne. „Cítím to… Smrdíš!“

„Ale prd!“ zavrčím naštvaně.

„No právě…“ uchechtne se a já se zatvářím jako vrah. Jsme v tak prekérní situaci s puntíkatýma žábama, chlapem bez bot, šedým plešounem, zelenou holčinou, co mi jede po mým fajráku a on bude mít blbý keci!

„Ale tady fakt něco podivně páchne…“ řekne po chvíli přemýšlení Gine. „Jako by se něco pálilo,“ zamyslí se a podrbe se na hlavě.

Táhle si povzdychnu a teprve, když mi na hlavu hodí polštář plný peří a začne mě s ním mlátit, vyjeknu a bráním se žabám, které se na mě vrhly!

„Meloun v ohrožení!“ zařvu a snažím se Gineho zastavit, protože mě stále mlátí poštářem po hlavě.

„Proboha, pan Vankúš!“ vykřikne zděšeně Jablko a vytrhne mu polštář, ze kterého létají pírka.

„Nechte ji. Tory ji uhasí…“ řekne poklidně pan Bota a já se zhroutím na zem.

S úlekem se zadívám na žáby, které se naproti mně seřadily do dvojstupů a začaly na mě plivat!

„U svatýho oře, to je ale krásnej pohled…“ chechtá se mi za zády Gine, když mě uhasí.

Ano, evidentně mi z ničeho nic chytla hlava. Podivné ale je, že mě nic nebolí… Nepálí, akorát u toho podivně smrdím… Asi jako hodně sežehnuté prase. Haha!

Jablko na nás výhružně dívá a hrozí nám prstem, jako bych snad já za něco mohla!

„Nikdy! Už nikdy se nedotýkejte pana Vankúše! Je to náš kolega z jiné země a vy… Proboha, máte tak nespolečenské a tyranské chování!“ vynadá nám div ne plačtivě a položí pochroumaný polštářek na zem.

Padne mi čelist, když se před námi začne polštářek měnit v menšího obtloustlého muže, který je celý od peří a prská:

„No, toto som nikdy nezažil! Nie som hasiací prístroj! Ja som človek! Čo ste úplne hlúpi?! Na takéto správanie nie som zvyknutý! Taká potupa! Bol som ponížený na obyčajnú vec!“

„Velmi se Vám omlouváme, pane Vankúš… Oni jsou tu noví. Neznají naše zvyky a náš svět… Prosím, odpusťte nám, už se to nestane!“ Klidní situaci pan Bota, zatímco já se celá poplivaná zvedám a z vlasů mi stoupá obláček dýmu.

„P-promiňte!“ kvíká s vytřeštěnými tykadélky Gine a celý se klepe.

„Tak sa na mňa pozrite! Úplne ma rozhodili pierka! Dúfam, že sa to už nestane. Nerád by som platil za vypchávanie perím. Mením ho iba na jar! Navyše teraz páchnem ako ohorená sliepka!“

„Mě to vážně mrzí… Mně to obvykle až takhle nezapaluje…“ usyknu bezmocně a tahám si z vlasů peříčka. Předávám je naštvanému obtloustlému pánovi a vlastně se ani nedivím, že… z toho zásahu pelichá.

„Toto som vážne eště nezažil! Zbohom priatelia, musím si ísť vypchať povlak,“ řekne a ukloní se nám, zatímco zmizí v jedné ze skalních místností.

Všichni se na nás otáčejí se zamračenými a zlobnými pohledy, zatím co já se toužím schovat mezi ty žáby a zflekatit.

„Tohle bylo naposledy! Ještě jeden nedovolený požár a… hašení a…!“ pohrozí nám a já se omluvně usměju a skloním doutnající hlavu.

Jasně, když už hořím, tak nehasit... A hlavně nepoužívat k hašení hosty!

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování