OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fire Story - 2. kapitola

29.10.2011 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1316×

Fire Story - 2. kapitola

I když jsem byla v zajetí dvou mužných paží, uvědomovala jsem si velmi dobře, kde jsem a co se asi tak bude dít. Ovšem nemohla jsem se s úžasem nepozastavit nad tím, jak nádherný hrad byl. Když nás táhli po mramorových schodech, s úctou a okouzlením jsem sledovala zlaté žilky, které se proplétaly v kamenech. Jako by hrad dýchal a skrze tyto zlaté šlahouny, které se táhly i po těch obrovských gotických sloupech, se propínal do celého hradu. Jak jsem měla možnost poznat, nemělo to sourodý styl. Bylo zde od každého něco, a přesto to do sebe zapadalo tak nádherným způsobem, že se mi přetáčely oči v důlkách.

„Tady je to tak krásný…“ vydechnu užasle.

„Do psí díry, děláš si srandu? My jdeme na popravu a ty tu budeš básnit o tom, jak je to tu krásný?!“ Gineho hlas byl podivně pištivý, jak se bál nastávajících chvil. „Měl bych tě naprášit a utíkat pryč, jenže ne… Já v tom jedu s tebou! Děkuju moc! Měl jsem tě raději nechat zabít se na té tvé motorce!“

„Neprskej, nebýt mě, tak by ses sem nikdy nepodíval. A vážně to tu stojí za padle…“ vydechnu v ohromení znovu a zadívám se na strop, který je propracován v úžasných bledých i kovově lesklých odstínech.

„Nikdy jsem sem nechtěl na exkurzi!“ prskne zarputile a to s námi strážci hodí na zem a donutí nás na podivně hřejivé podlaze pokleknout. Rozbolí mě kolena, a když chci zvednout hlavu, kdosi mě tupě zatlačí téměř až k zemi. „Bojím se!“ štká tiše Gine.

„Já taky,“ zajíknu se a nervózně si začnu kousat spodní ret. Když strážci proběhali celé město a samozřejmě nás našli, jak se krčíme pod mou postelí a dohadujeme se nad tím, čí že je to celé vlastně vina! Král si byl zcela jistý, že šlo o nějakou mládež a tak všichni mladí jsou bok po boku naskládaní vedle nás. Klečí na zemi a chvějí se strachy, zatímco mi do sebe žďucháme a nejraději bychom se samou láskou sežrali.

„Hlavně zase nezačni volat maminku!“ ozve se vedle mě jízlivě a já se pokusím toho malého šmejda nakopnout. Když se mi to téměř povede, ozve se ohlušující rána a já se svezu na zem.

„Co to bylo?“

„Královi bouchnul kotel.“ On nepřestane blbě kecat ani v tuhle šílenou chvíli, kdy z nás může zbýt jen šedá šmouha na podlaze. Když jsem si představovala, že se mi dostane náležitého dobrodružství, neměla jsem zrovna na mysli tohle… Stačila by mi klidně i projížďka na poníkovi!

„Ty si vůl,“ zakleju a vydrápu se zpátky na kolena. Přičemž mě srazí mohutné paže zpět a ozve se tiché křupnutí mých nohou.

„Do žluklýho vejce, nebuďte tak hrubí!“ vypískne a snad se mě Gine snaží zastat, čehož si neskutečně vážím, protože se nad ním zuřivě napíná dvoumetrový chlap, který má místo bicepsů kovové svaly.

„Gi, zatluče tě do země jako hřebík! Mlč, prosím tě!“ zaprosím zoufale a rázem se ocitnu na nohou, když mě čísi dlouhá pevná paže vytáhne a postaví naproti králi.

„Oh,“ vydechnu okouzleně a okamžitě se mi rozklepou kolena, takže mě strážce musí držet za límec, jinak bych se vyválela na zemi. Nelíbí se mi, že visím jak kabát na věšáku, ale cokoliv je v tuhle chvíli lepší, než vůně čerstvě sežehnutého nebožtíka.

„Podívej se mi do očí.“ Rozkaz tak autoritativní, že se mi sevře žaludek a já pevně zavřu víčka, aby mi nevytryskly slzy.

„Podívej se na mě!“ štěkne příkře ten chladný agresivní hlas. S nejistotou a strachem otevřu oči a a zadívám se mu do tváře. Ihned vyhledá můj pohled a … v jeho očích září naprostá radost a okouzlení. Užívá si každou vteřinu, kterou mu věnuju. Je to tak zvláštní, ale cítím, jako bych mu snad darovala víc než jen oříškovou čokoládu. Proplétáme se jako bychom k sobě patřili. Je to majetnické, ale cosi v něm mě nutí věřit, že je to správné. V těch černých duhovkách se téměř ztrácím a nacházím se jiná, nervózně odlišná od té, kterou jsem bývala. Mohla bych se do jeho očí dívat neustále. Nechávat se okouzlovat tím přílivem pocitů, které ve mně vzbuzuje. Opřádat se těmi pouty, krásou i strachem. Už teď bylo možné, že to trvá hodiny, dny, týdny. Jako by nic nemohlo pokazit okamžiky, které jsme si v tuhle chvíli nabízely.

„Odveďte ji do mučírny.“

Tak jsem se zase spletla. Tohle pokazilo nejen mou náladu, okamžik, ale skoro to postihlo i mé spodní prádlo. Zoufale jsem se na něj zadívala a nedokázala jsem ze sebe dostat nic než dávivý pláč a strach, kterým se mi sevřela tvář. A když už jsem podlehla panice, vymrštil se vedle mě ten maličký chorý chlapec, vrazil vší silou do stráže, která se ani nepohnula a začal na mě křičet:

„Uteč! Utíkej!“

Nechápavě jsem se po něm podívala. Zleva, zprava i zezadu mám kolem sebe strážce velké jako těhotná kráva. Přede mnou je samotný král! A to ještě musím počítat fakt, že visím za límec ve vzduchu jako nějaký chcíplý králík!

„Gine!“

„Utíkej!“ prsknul na posledy a pak ho strážce uchopil do náruče tak pevně, že vypadal jako dvouleté batole, které se maličko vzteká.

„S ním do žaláře a ji odveďte do té mučírny!“ Temně se mu blýsklo v očích a věnoval mi duchaplný nadšený úsměv. Vím, nač se těší a raději bych do úmoru loupala brambory, než bych se toho účastnila!

+++

Když mě vhodí do žaláře, tupě dopadnu na zem, div si nevyrazím zuby a ještě zasněně pozoruju Gina, jak mezi dveře strčil cosi jako krátkou železnou trubku. Podle všeho se tím zámek nedovře, ale to mi teď bylo úplně jedno. I kdyby mi na hlavu spadl meloun, oklepu se a kousek si zbaštím, protože … je mi fakt podivně.

„Ukaž se! Do hluchýho pudla, jsi celá? Mučil tě strašně dlouho! Měl jsem takovej strach!“ padne mi do náruče a snaží se vyzkoumat mé případné zranění.

„Nic mi není. On mě nemučil.“

„Ne?“ hlesne zamyšleně Gine a podrobně mě lustruje očima. „Co ti teda dělal? On tě znásilnil, že jo! Do prkýnka, on ti roztáhl nohy a…“

„Šmarjá, buď zticha! Začneš tu rozjíždět takový sprosťárny a nic nevíš!“ štěknu po něm nabubřele. „Připoutali mě ke křeslu. Hlavu mi dali do svěráku, abych mohla civět jen jedním směrem a než jsem si stačila vyřvat hlasivky, tak přišel král, sednul si naproti mně do koženýho křesla, pohodlně se opřel a díval se mi do očí.“

„A nic víc?“

„Jo, povídal mi. Povídal mi, jak cestoval a jaký byl svět před čtyřmi sty lety… Přišlo mi to celkem zajímavý. Nakonec jsem se uvolnila a s napětím poslouchala jeho vyprávění.“ Pokrčím rameny a usměju se. „Možná mě chtěl unudit k smrti nebo já nevím, ale mě to přišlo celkem dobrý…“

„Možná nějaký vymývání mozku…“ mumlá Gi a chodí po naší cele sem a tam. Na těch krátkých nožkách mu to chvíli trvá, přestože je to velké asi jako domeček pro panenky.

„Nevím, byl prostě… upovídanej a neustále se mi díval do očí a já měla takovej pocit…“

„Jakej?“ vydechne zděšeně a projede si krátké kudrnaté vlasy.

„Měla jsem pocit, že král je prostě fajn… Co se o něm vykládá, bude asi nějaká špatná kampaň…“ zavrtím hlavou a ani za tři sta hašlerek bych mu nepřiznala, že se mi to vlastně moc líbilo. Trávit s ním čas. Nořit se v jeho očích a nechávat se zlákat tím pocitem majetnosti a svazujícího vzrušení. Navíc má krásný melodický hlas a to, co mi vyprávěl, bylo vskutku zajímavé.

„Viděla jsi v té mučírně ty mučící věci a tak?“

„Jasně…“ přikývnu.

„A na co si myslíš, u sta slonů, že je má? Na ozdobu?!“ Gi si povyskočí a jednu mi plácne přes hlavu, abych se snad probrala. „On je strašně zlej! Masochickej a jestli odsud neutečeme, tak mě nejen bude bolet zadek z ústavičnýho znásilňování, ale ještě jako bonus můžu přijít o ruku, nohu, hlavu a další komponenty těla, který já k životu nutně potřebuju a miluju je!“

„Neříkám, že neutečeme… Jen říkám, že kdyby mi k tomu nabídnul něco ostřejšího, nějakou tu brambůrku, odvázal mě a pozval pár lidí, mohl být docela dobrý mejdan.“

„Ty umřeš,“ řekne Gine odhodlaně. „Jen nevím, jestli tě zabije král nebo já sám!“

Protivně se na něj ušklíbnu a raději pomalinku pootevřu dveře, abych se zadívala do prázdné a pusté chodby, která je před námi. „Kudy nás sem přinesli?“

„Netuším, je to labyrint… Tady by se ztratil člověk i s mapou a kompasem,“ prskne mi za zády a vecpe se přede mě, zatímco otevře dveře dokořán. „Půjdeme tudy… Cítím moře!“

„To je vskutku zajímavý, když jsme ve střední Evropě a moře široko daleko nikde,“ ušklíbnu se jeho instinktům mrtvého muže a jdu za ním, protože Gine je už zase velmi čilý, rychlý , mrštný a hlavně … neviditelný, jak zjistím po chvíli, když mi zmizí z očí!

„Gine!“ zaúpím a zastavím se na scestí několika uliček. Všechny mi připadají děsivé, zlověstné a moře necítím z žádné. Pach, který tu všude kolem vládne, bych nazvala čímkoliv hnusným, jen ne svěžím oceánským přílivem.

„Do psí díry, kde se couráš?!“ Chytí mě za ruku, div nevyjeknu a táhne mě do uličky vpravo, zatímco polohlasně mumlá nadávky svého stylu. „Do plechový ohrady… U všežravých slimáků… Do železný vrány… Objevil jsem dveře!“ zajásá a já protočím oči.

„Objev století! Nobelovku bys nechtěl?“

Zamračeně se na mě otočí a dveře, které jsou kupodivu otevřené, rozevře dokořán. Proč nebyly zamčené, mi dojde v tu ránu a raději bych se válela s krysami v kompostu, než tohle! „U smrdutý ponožky, on tady má vrčící psi, lačnící po naší krvi a vnitřnostech!“ vypískne Gine a pádí pryč.

„Myslel sis, že bude chovat křečky?!“ řvu za ním vztekle a snažím se uniknout zuřivým bestiím, které by se daly porovnávat s nějakým laciným trhákem o všežravých drsných psech, co sežerou všechno a nenechají nic.

„Čekal jsem spíš truhlu s pokladem, než tohle!“ prskne a zatáhne mě do další postraní chodbičky, kde jsem naštěstí dveře a jimi si zajistíme bezpečí.

„Truhlu s pokladem? V žaláři? Ty jsi při porodu spadnul na hlavičku, viď?!“ syknu na něj vztekle a začnu se prodírat pavučinami. Tahle evidentně nebude moc používaná. Je plná odporně zatuchlého vzduchu. Na zdech je lepkavá a chladná. Přímo děsivé místo pro dva vystrašené uprchlíky.

„Tady se to úží a o dost… Budeme se muset skrčit,“ zamumlá Gine a prohlíží si otvor, který se skutečně zmenšuje.

„Já se budu muset skrčit, pro tebe je to akorát!“ Ožene se po mně, ale nevěnuju tomu pozornost. Vedle těch zuřivých psů je tohle beránek. „Kam to vůbec vede?“

„Vím já?!“

„Určitě k truhle s pokladem, co?“ ušklíbnu se na něj a následuju ho do skuliny s děkováním bohu, že nemám klaustrofobii. „Je skvělé být majestátně malý, co?“ uculím se.

„Já jsem majestátně malý, ty jsi jenom obyčejně zakrslá.“

+++

Když se po dlouhé době, kdy jsme po kolenou prolezly snad celé podzemí, vyškrábeme na nohy a můžeme se rovně postavit, nadechnout čerstvého vzduchu a oklepat ze sebe pavučiny i s jejich majiteli, začneme se rozhlížet po místnosti, která je temná. Asi takhle si představuju skutečně hustou a strašidelnou tmu, kde si nevidím ani na špičku nosu.

„Musíme jít dál.“

„Kam dál?! Nic nevidím!“ prsknu a snažím se najít okraje místnosti, ale bude zřejmě velká, protože do stěny nenarazím a tak se vrátím zpět na své místo v případě, že bychom se raději chtěli vrátit do podzemí ke smečce těch zubatých oblud. Možná, kdybychom jim hodili párek, nebyli by ti psi tak ostří… Kéž bych si sebou vzala nějakou svačinu.

„Co to bylo?!“ zasípu, když se ozve tiché zašustění.

„Asi myš…“ Jeho slova protnuly kroky těžkých bot. Couvla jsem.

„Odkdy má myš boty?“

„Tohle bude asi velká myš…. Možná Mickey Mouse.“

„A ty budeš litovat, že jsi jí kdy zkřížil cestu!“ ozve se drsně a vedle Gineho.

„Mami!“ s výkřikem a vší silou, kterou v sobě objevím, vrazím do neznámého muže. Nehnu s ním ani o píď, ale on mě chytí do náruče a přitiskne k sobě, jako by se truchlivě loučil… Slyším jen svůj rychlý dech a Gineho naříkání. A pak klid. Tupě mě drží v náručí po několik minut, než mě pustí.

„Ty ses mě dotkla!“ A rozsvítí světlo. V tu ránu se mi div nepodlomí kolena, protože stojím před samotným králem! Jak mohl kdo vědět, že taková obludná cesta vede zrovna k tomu krásně urostlému vězniteli?! Jeho pohled je opět tak svazující, okouzlující a plný emocí, při kterých mi přechází mráz po zádech. „Ty ses mě dotkla…“ Samozřejmě, na krále se nečumí a nesahá, ale já při své největší pitomosti musím udělat všechno, co je zakázané! Znovu mě uchopí do náruče a v jeho obličeji září jakási naděje a snad toužebný mír. Drží mě tak pevně, že sotva dýchám, ale na protest se nevzmůžu.

„Tohle je konec!“ zašeptá uplakaně Gine, zatímco mě král chytí svými dlouhými prsty za tvář a zvedne mi mírně bradu, aby se mi mohl podívat s divokým úsměvem do tváře.

„Tohle je teprve začátek!“ hlesne a v očích se mu ďábelsky blýskne, jako by se na povrch draly všechny zvrácené touhy, které doposud držel na uzdě…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fire Story - 2. kapitola: