OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fire and Ice : Another clan - Prolog

04.10.2011 (12:00) • Arkana • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1356×

Psal se rok 1663.
Ulici, která se již celá potápěla ve tmě, smáčel vytrvalý déšť a voda se po několikahodinovém lijáku valila po chodníku.
Dozněla ozvěna klapotu koňských kopyt, když kočár tažený dvěma herkami zatočil za roh. Velké hodiny na věži odbily půl dvanácté, ručičky sebou párkrát bezmocně škubly, jako by chtěly pokračovat ve své nekonečně cestě okolo ciferníku. Jedna, dva, tři. Dvanáct úderů.
A bylo ticho.
O třídu dál kráčela křehká, osamělá dívka, zabalená do tlustých šatů jako do pokrývky, ale přesto se třásla zimou. Ruka jí zajela pod lem šatů a vytáhla malé mosazné kapesní hodinky. Zkontrolovala čas a porovnala ho s tím, který právě zaslechla z kostelní věže.
Na okamžik zaváhala, když stanula na rozcestí. Potom ale pokrčila rameny, zhluboka se nadechla a vklouzla do temné uličky, kterou si chtěla zkrátit cestu.
Jakmile se dostala z dosahu pouličních lamp a zahalily ji noční stíny, začala být trochu nesvá. Znatelně zrychlila a co krok se ohlížela. Nikoho neviděla, tak pokračovala v cestě a oči i veškerou svou momentální naději upírala k místu, kde tušila konec ulice.
Nemohla si všimnout dvou lačných, krvavě rudých očí, které ji nedočkavě pozorovaly z úkrytu na střeše jednoho z domů. Nebyl to příliš důmyslný úkryt, ale tento tvor počítal s lidskou hloupostí, věděl, že jeho oběť ani nenapadne, by se dívala nahoru.
A také že to neudělala. Kráčela dál a v uších jí zněly první údery věžních hodin, které se zase hlásily o slovo. Jako by odpočítávaly poslední stahy jejího dávno ztraceného srdce.
Jedna.
Tvor na střeše se pohnul. Byl to pohyb tak plynulý a ladný, že pro dívku by nebyl ničím jiným, než pouhým stínem - kdyby se ovšem podívala nahoru.
Dívka se nervózně ošila, jako by zaznamenala výskyt temných sil, pro přemýšlení jí však nezbyl čas.
Dva.
Upír skočil.
Dívka byla náhle sražena čímsi k zemi. Bylo to tak rychlé, že se nestačila vzpamatovat. Něčí paže se pevně sevřely kolem jejího útlého pasu a vytáhly ji na nohy. Chtivé prsty jí přejížděly po bocích a dívka i přes vrstvu látky cítila ledový chlad, který čišel z jeho rukou. Otočila se, aby pohlédla muži do tváře.
Tři.
Byl mladý, mohlo mu být kolem pětadvaceti let. Byl hezký, měl jemnou zářivě bledou pokožku a hluboké oči, které dávno ztratily svou původní modř. Nyní byly sytě rudé.
Čím víc se na něj dívala, tím víc se oddávala jeho sevření. Už se nebála. Jeho pohled jako by měl zvláštní uklidňující moc.
Čtyři.
„Neboj se..," mumlal konejšivý hlas plný něhy, jemnější než samo hedvábí. Jednou paží pustil její pas a hřbetem ruky jí přejížděl po tváři, sledoval, jak se jí do líček vrhnula krev. Tak horká, tak sladká.
„Jsi tak krásná," pokračoval muž zastřeně. „Moc rád bych ti řekl, že ti nehodlám ublížit, ale to bych lhal. Mám takový hlad..."
Vzal její obličej do dlaně a naklonil ho na stranu. Sehnul hlavu, aby jazykem přejel po naběhlé krční tepně. Otevřel ústa a odhalil přitom prodloužené špičáky, chvíli to vypadalo, že ji chce políbit.
Zakousl se a dívka vyjekla nesnesitelnou bolestí.
Pět.
Jeho ústy koloval jed, tlačil se zuby přímo do rány  oběti a způsoboval jí ještě větší smrtelná muka, která jí nedovolovala utéct. Padala k zemi, vědomí se pomalu vytrácelo, ačkoli bolest nepolevovala.
Nedovolil jí klesnout. Veškerá něha byla ta tam. Vystřídala ji krutost a prudká vášeň.
Jednou rukou jí tvrdě strhl hlavu na stranu, jen aby odhalil větší část hrdla, div jí nezlomil vaz. Paže kolem pasu se sevřela tak pevně, že ji dusila a málem jí rozmačkala životně důležité orgány.
Přirazil ji ke stěně a strhl z ní kabát. Přitiskl se na její horké tělo a sál ještě horlivěji, oběma rukama jí drtil tělo, jak jím zmítala vášeň.
Šest.
Ze tmy se ozvalo strohé zavrčení a upír poznal, že již déle není sám. O pouhé tři vteřiny zpoza páchnoucích popelnic vyklouzlo štíhlé, ladné tělo.
Hbitá dívka, s pružným opáleným tělem pohodila střapatou hlavou a svaly po celém těle se napjaly k prasknutí.
Vypadala jako člověk, ale oči... mísila se v nich hrdost, vztek ale i vysoké napětí. Oči šelmy.
Sedm.
Dívka udělala krok dopředu a její křehké tělo v ten moment zmohutnělo. Oči se rozsvítily pronikavou jantarovou září a ona znovu zavrčela, tentokrát se ten zvuk podobal spíše zařvání raněného lva.
Na zem dopadl na všechny čtyři mohutné tlapy obrovský bílý vlk a odhalil tlamu plnou ostrých tesáků. Tělo bylo jako jeden velký sval.
Vlk se vrhl kupředu a obě mocné strany se střetly.
Osm.
Vlčí drápy se zaťaly do kamenného těla a servaly ho dolů z bezbranné dívky. Nezastavoval se, okamžitě útočil znovu, aniž by dal protivníkovi šanci sebrat se ze země.
Upír byl rychlý. Vykryl úder vlčími zuby, držel oběma rukama dokořán rozevřenou tlamu a odtahoval ji dál od svého hrdla. Vzápětí vyrazil také do útoku a zarazil své jedové zuby hluboko do protivníkova krku.
Devět.
Vlk zakňučel bolestí, zvrátil hlavu dozadu a prudce se vyškubl ze sevření upírových zubů. Z prokousnutého hrdla crčela jasně červená krev. Ale podobné zranění nemohlo vlkodlaka zastavit.
Odhodil svého soka několik metrů a ten prorazil díru do zděné zídky.
Dívka se pomalu sbírala ze země. Věděla, že ještě má šanci. Snažila se odplazit, přitom sveřepě sledovala světlo a nechala se jím vést. Světlo znamenalo život.
Deset.
Vlk a upír, stále zápasící v prachu a krvi, si ještě nevšimli unikající dívky. Nevšimli si o to spíš ani štíhlého mladíka v temně modrém plášti s kapucí, který se plynulým krokem přibližoval přímo k nim.
Vyhlížel nadmíru sebevědomě a nesnažil se nijak skrývat. Na tváři mu hrál pobavený úsměv.
Jedenáct.
Klekl si k ní a přelétl pohledem její zničené tělo. Rychle se ohlédl, aby zkontroloval boj, který probíhal pár metrů od něj. Soucitně se pousmál na umírající dívku.
Myslela, že jí chce pomoct a usmála se také. Snažila se dostat k němu.
Položil jí ruku přímo na prokousnutou tepnu. Zavřel oči a dívka cítila, jak z jejího těla odchází poslední zbytky síly, vůle a naděje.
Už neměla sílu bojovat.
Dvanáct.
Naposled se její tělo zachvělo a pak zcela ochablo. Elementál zavřel její oči a vstal. Z každého kousíčku těla zářilo uspokojení, když věnoval letmý pohled bojující dvojici pár vteřin předtím, než se obrátil k odchodu. Zdvihl ruku a pobaveně zasalutoval.
„Pánové."
Ustali v boji. Vlk se ztěžka sbíral ze země a jeho oči se podivně leskly. Z jeho tlamy zbrocené krví vyšlo zachrčení.
Upír, pološílený hladem po krvi přelétl uličku pohledem a jeho oči spočinuly na mrtvém těle dívky. Upír zasyčel a vzteky se celý třásl. Rozběhl se - tak rychle, že nebylo možné ten pohyb vůbec postřehnout.
Vlkodlak zůstal sám. Jeho oči byly smutné, když se ohlížel na bezduchou lidskou schránku.
Došel až k ní a zastavil se v louži čerstvé lidské krve. Sehnul čumák, aby se dotkl její chladnoucí tváře. Zvrátil hlavu dozadu a vyl.
Ručičky na věžních hodinách doběhly svou pouť a nadobro se zastavily.