OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Fantom noci - 3. kapitola

25.12.2010 (16:00) • DaisukeHideki • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 709×

Prolog

1. kapitola

2. kapitola

3. kapitola

Zatímco jsem se na ni díval, otupělost v mém těle celkově odeznívala. Nohy mi přestaly brnět, mohl jsem mluvit. Sharon se opírala o rám dveří a čekala. Nyní jsem si už byl schopen prohlédnout zařízení místnosti - žádná okna, trochu to tam páchlo zatuchlinou. Po obvodu tmavých zdí se táhly stojany se svíčkami a vrhaly na zem strašidelné stíny. Jinak  tam nebylo nic, než stará matrace, na které jsem ležel, a vedle mě na mém kabátě vyrovnané všechny zbraně, co jsem měl u sebe: kuše, několik otrávených šípů, stříbrná dýka a revolver, naplněný stříbrnými kulkami.

,,Kde to...?''

,,Jsi?'' doplnila mě. ,,U nás. Jesse sice hlasoval pro to vás tam nechat, ale většina byla proti.''

,,To je milý.''

Zasmála se a zatímco jsem se prohraboval ve svých zbraních, popošoupla ke mně otlučený podnos s miskou plnou polévky. Silně zaváněla kořením, které jsem necítil už několik let - kmín, majoránka, šafrán. Po kupách rozmarýnu to byla velmi vítaná změna. Hladově jsem se do ní pustil, nemyslel jsem ani na možnost, že do ní Sharon dala  jed nebo hůř, projímadlo nebo podobné svinstvo. Nejedl jsem už dva dny před výpravou, došly nám zásoby. To byl hlavní důvod, proč jsme s Ethanem vylezli ven. Mezi pálivými sousty jsem si na něj vzpomněl. Málem jsem se zadusil pórkem. Bylo mi líto vykašlat tolik té teplé tekutiny, zaručeně nejlepšího jídla, které jsem za tolik let jedl.

,,Nechutná ti to?'' zeptala se. Prudce jsem zavrtěl hlavou a ukázal na ni vztyčený palec. Spolkl jsem sousto a otřel si slzy z očí.

,,Byl se mnou... Velkej černej ňouma. Skoro dva metry,'' začal jsem jí ho za velké pomoci gestikulace popisovat. Podle jejího výrazu jsem se dovtípil, že pochopila něco ve smyslu, že hledám obrovitého horského trola v pruhovaných trenýrkách (což se až zas tak nelišilo od reality, ale nikdy to před Ethanem neříkejte. Hrozně si zakládá na své image).

,,Nemyslíš náhodou Ethana?''

Pusa mi zůstala ochable viset v ironickém 'Eh'.

,,Jak víš, jak se jmenuje?''

,,Probudil se tři hodiny před tebou, Fantome, a nebyl tak... Nesdílný. Aspoň mi řek' - narozdíl od někoho - jak se jmenuje. Neboj se, je naprosto v pořádku. Jen mu moc nesednul ten plyn... Stará se o něj Vincent.''

Spadl mi ze srdce kámen velikosti menšího obelisku. Víte, nechápejte to špatně, ale Ethan byl po několik let moje jediná společnost. Parťák, jediný možný přítel široko daleko. Dost jsem si na něj zvykl, a s menšími obtížemi i na to jeho 'šéfiku' a černošský slang. Nemůžete nemít rádi někoho, kdo vám šestkrát zachránil kejhák.

,,Takže je v pořádku.''

,,Jo.''

,,Tak to je fajn. Můžu ho vidět?''

Změřila si mě dosti úsečným pohledem, z kterého by zamrazilo i silnější nátury. Nasadil jsem výraz 'já nic', jemuž jsem vděčil za odproštění od úkolů na prvním stupni. Vážně jsem nevěděl, co jsem jí udělal - čert aby se v těch dnešních holkách vyznal. Obyčejnej kluk je pak v takových situacích naprosto dezorientovaný a ztracený (smutný pohled).

Kluk. Je pravda, že jsem utekl jako kluk. Bylo mi slabých sedmnáct, dlouhý vlasy, krátký rozum a naleštěný steely. Na živu mě udržela nejspíš jen divná shoda šťastných náhod. Teď, o plus mínus sedm let později... Jasně, moje tělo by mě asi nenominovalo na cenu nejlepšího spravovatele. Často hladovíme a k tomu dost posilujeme, jako nějaké zvrhlé anorektické modelky. Najít jídlo začalo být těžké asi tak dva roky po ovládnutí světa mutanty-upíry. Oni ho nepotřebovali, žádné se nevyrábělo, a většina byla zničena...

,,Nehodláš mi říct, jak se jmenuješ?'' zasyčela a tím mě vytrhla z přemýšlení.

,,Alvar.''

,,Těší mě''

,,Jo, mě taky,'' zamumlal jsem a dosrkal již vychladlou polévku.

Chodby byly temné a spletité. Všechny stěny mi připadaly na chlup stejné, potáhlé vrstvou slizu a chladné. Monotóní. Nešlo mi do hlavy, že by se tu mohl někdo orientovat. Sharon to zřejmě nedělalo potíže. Pohybovala se rychle, rozhodně a já následoval jen mihotající se světlo louče, které mi každou chvílí mizelo. Několikrát jsem jej musel dobíhat, vždy když jsem se zastavil, abych si něco prohlédl - podezřelou hromádku bůhvíčeho, několik rýh v kameni, pohyb v rohu. Cestou mě napadlo pět nechutných, třináct bolestných, tři na úklid náročné a šestadvacet rychlých způsobů, jak někoho (mě) v téhle spleti uliček odstranit. Ani čas tu neubíhal tak, jak bych si myslel. Šli jsme dlouho, ale Sharon mě ubezpečila, že nejsme na cestě ani dvacet minut. Konečně se terén změnil. Podlaha byla méně drsná, uviděl jsem několik prohlubní, zakrytých koberci, lepenkovou krabicí nebo - cože jsem nepochopil - na sebe navršenými plakáty Justina Biebera. Zastavila se u jedněch z mála, které byly vyplněné celé a vstoupili jsme dovnitř.

Všeobecně tam vládla dobrá nálada. Ethan seděl uprostřed jakéhosi kroužku a zaujatě něco líčil těm dvěma malým, přičemž naznačoval dlouhé vlasy, plášť a nějakou zbraň. Všichni se zalíkali smíchy až na blonďáka v rohu. Pevně svíral plamenomet, až se mu odkrvovaly klouby a se semknutými rty to celé pozoroval. V tom mě Ethan zbystřil.

,,Jé, šéfiku! Fakt děsně rád tě zase vidím - chvíli jsem myslel, žes natáhnul bačkory. I když mě tady Vinc a André přemlouvali, že né jako. Sem si fakt myslel, že je po tobě... Hej, tak se hnedka nečil, né?''

Zatímco Ethan zvolil taktický ústup (což od něho bylo velmi chytré - učil se od nejlepších), pokoušel jsem se mu vrazit pérko do nosu (to byla moje jediná postradatelná zbraň. Pokud si stěžujete na ekonomickou krizi, zkuste si teprve toto). Vincent a André nás sborově podporovali. Sharon se smála. Jen Jesse nesdílel všeobecné veselí a výhružně na nás zamířil.

,,Tak dost!'' zahřímal. ,,To by stačilo! Okamžitě nechte toho šaškaření!''

Unisono jsme s Ethanem dali ruce za záda a sklonili hlavy.

,,Zlehčujete tuhle situaci?'' (Ethan vážně zavrtěl hlavou) ,,Nevíte snad, co se děje tam venku?'' (dost špatná otázka)

Dobrá, tak tohle bylo přesně to téma, na které jsem čekal. Ne, fakt. Celkem jsem si chtěl s nimi o tom promluvit a jelikož se zdálo, že tomu celému velí právě tenhle Jesse, rozhodl jsem se zapřést, jako přirozený vůdce našeho malého klanu, rozhovor právě s ním.

,,Myslím, že tohle je úžasná příležitost...'' začal jsem. ,,Existují další skupiny, jako je ta vaše? Můžeme se spojit, přemoci je. Můžeme opět nastolit lidskou vládu, bojovat a vyhrát. Nebudeme se muset dál skrývat, nestačilo to už snad? Bože...''

,,Ne.''

Otočil jsem se na Jesseho, ale tentokrát to neřekl on. Byla to Sharon, opřená zády o zeď. V tváři měla velmi konzervativní výraz.

,,Proč? Kdyby se nás dalo dohromady víc, zvládli by jsme je!''

,,Ne,'' zopakovala. Jesse si povzdechl.

,,Fantome...''

,,Alvar.''

,,Fajn, Alvare. Je vidět, že jste dlouho nebyli tam nahoře za denního světla. Možná by vám to rozjasnilo pohled. Nezjistili jste, co se tam děje. Neviděli jste to. Nemáme proti nim šanci. Existují celé domy, kde shromažďují poslední jedince našeho druhu a zkoumají je, jako zvířata.,' odplivl si. ,,Odtamtud jsme dostali Sharon. Šlo nás pro ně přes dvacet. Vrátil jsem se jen já a ona. Ostatní tam zahynuli jako pokusní králící nebo oběd. Mají zásoby, ledničky. To, co vídáte na ulicích, je jen slabý odvar toho, co se doopravdy děje. A já nehodlám riskovat, že zničí ještě někoho dalšího.''

,,To není možný... Žijí další a my jim nepo...''

,,Podívej se kolem, Fan... Alvare. Nežijeme si špatně. Proč na tom něco měnit? Já jsem takhle spokojený. Nehodlám riskovat život nikoho ze své rodiny.''

,,To je ale vopravdu srabácký, todlencto. Vy víte, že maj další, a takovou dobu nic neděláte, jen dřepíte v tejhle... V tomdle tadynctom a vaříte si skvělou polívku?'' Vložil se do toho Ethan. Sharon se smutně usmála.

,,Tohle je život. Teda, byl. My nechceme bojovat. Cestujeme jen ve dne, kdy jsou slabí, zranitelní a netroufají si na nás. Je mi moc líto, pokud jsme vás nějak zklamali, ale my bojovat nebudeme.''

Srdce mi zakolísalo pod sejmutou vahou nové naděje. Ta opadla rychleji, než vlasy pod náporem nástavce číslo 5. Vystřídala ji pouhá beznaděj, taková, kterou jsem nepocítil již dlouho. Vlastně... Od té doby, co jsem se vyhraboval ze zbytků našeho domu a marně volal Ewino jméno.

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Fantom noci - 3. kapitola: