OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Empire 8. kapitola

27.01.2013 (18:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 669×

Běželi jsme po skalách a on ani jednou nezaváhal. Radši jsem zavřela oči. Nebyl to příjemný pohled a opravdu, za chvíli bych zvracela. Byli jsme hrozně vysoko, a když jsem si uvědomila, že bych to musela jít sama, dělalo se mi ještě hůř. Foukal silný vítr a já měla chvílemi co dělat, abych se udržela. Upír se ani jednou neunavil a nechtěl zastavit. Letěli jsme vzduchem. Skoro doslova. Na chvíli jsem chtěla být upír. Být volný, rychle se pohybovat, vidět svět jinak. Ale na druhou stranu se mi nechtělo vysávat lidi nebo cokoli jiného.

Z ničeho nic rána. Strašná rána a my tvrdě dopadli na skálu. Zakřičela jsem, ale on pro mě sáhl a obrátil si mě, abych byla v bezpečí. Zorientovala jsem se a viděla, jak nás drží jednou rukou na kusu skály. Pod námi byla velká propast. Na pevné zemi stála krásná žena. Upírka. Oči měla černé jako noc, hladové. Polekaně jsem sebou cukla, ale on mě nepustil ani o milimetr.

„Dej mi ji,“ zasyčela ta žena. Její hlas byl slabý a skřehotavý. Jeho hrudník začal vibrovat. Cítila jsem to pod sebou. Šlo to hrdlem a z úst se mu ozval hrdelní temný zvuk. Vrčel hlasitě na upíra. Upírka se nezalekla a lezla nad námi. Cítila jsem, jak mi po ruce něco teče. Krev. A kruci. On si toho ale nevšímal a pozoroval tu ženu, která si toho ovšem všimla. V dlani jsem měla hlubokou tržnou ránu, jak se snažila chytit skály, když jsme padali. A možná ještě na noze. Tam jsem cítila tupou bolest.

„Teď tě pustím dolů, neboj se. Chytím tě, ano?“ zašeptal ke mně a já ztuhla. Očkem jsem se podívala do propasti. Co? Ne! Vystrašeně jsem začala vrtět hlavou. Upírka se zle zasmála a už skoro byla u nás. A… já letěla. Letěla jsem vzduchem a hlasitě ječela. Máchala jsem rukama do prostoru, ale nemohla jsem se chytit ničeho.

Cítila jsem slzy na tváři. Rychle jsem se podívala k zemi. Byla sice daleko, ale přesto jsem se rychle blížila. A najednou jsem do ničeho prudce narazila, vyrazilo mi to dech a cítila jsem, jak se mi zlomilo žebro. Upír mě zachytil, ale já jenom lapala po dechu a hlasitě brečela. Neviděla jsem mu do tváře, ale viděla jsem, jak se vzdaluju od země. Jakmile našel místo na sezení, položil mě na zem a sáhl mi do úst. Dusil mě ještě víc a já cítila, jak během chvíle ztratím vědomí.

Když vytáhl ruku, prudce jsem se nadechla. Myslím, že mi zapadl jazyk, jak jsem křičela. Měla jsem křeče u žeber. Stočila jsem se do klubíčka.

„Můžeš vstát? Odnesu tě ještě kousek, ale potom budeš muset jít sama. Už ví, kde jsi. A ještě té krve… Budu tě krýt, slibuju.“ Přikývla jsem a nechala se zvednout. Začal šplhat po skále nahoru. Byli jsme už blízko. Blízko vrcholků.

-

Asi po hodině jsem uviděla zelenou zdravou trávu. Myslím, že jsem slyšela i nějaké zvířata. Posadil mě do trávy. Zajímavé bylo, že tu nefoukal vítr a celkově to tu bylo jiné. Krásné. Všude barvy, hustá zelená tráva a kousek ode mě voda. Křišťálově čistá.

„Teď musíš sama. Oni by mě ucítili.“ Ohlédl se po oblacích a starostlivě nakrabatil čelo.

„Děkuju,“ zachraptěla jsem. Pohladil mě po vlasech a zmizel. Viděla jsem čmouhu, jak mizí dolů. Co teď? Sotva se postavím. Skoro po čtyřech jsem se doplazila k vodě a konečně se napila. Tak den jsem se nenapila vody. Přímo jsem hltala a nevnímala pichlavou bolest v žebrech.

Umyla jsem si obličej a očistila si dlaň. Bolelo to strašně, ale musela jsem to vydržet. Jinak by se mi tam dostala infekce a já bych onemocněla. A to opravdu nepotřebuji. Volnou rukou a zuby jsem si utrhla kousek trika a zavázala si dlaň. Byla jsem hrozně špinavá, bundu jsem už dávno zahodila. Byla mi k ničemu.

Pomalu jsem se postavila. Bylo to těžké a musela jsem chodit přikrčená, ale šlo to. Rozhlídla jsem se. Co teď? Viděla jsem malý lesík, ale jinak malou travinou louku. Nevím, jestli je dobrý nápad, abych šla do lesa… I když tenhle vypadal jinak. Nepřipadal mi nebezpečný. Takže jako jediná možnost jsem tam vyrazila.

Všechno bylo porostlé mechem, země byla měkká a příjemná. Nikde nikdo nebyl. Bylo to tam úplně prázdné. Kromě pár ptáčků. Zpívali. Po cestě jsem našla nějaký klacek, kterým jsem se podpírala. Nebylo to potom tak těžké chodit. Připadala jsem si jako ztroskotanec. Nevěděla jsem, co mám dělat, kam šlapu, co se za chvíli stane a co mám očekávat.

Nějak mi došlo, že se něco stalo, když ptáci přestali zpívat. Bylo to asi hodinu po tom, co jsem vešla do lesa. Dostala jsem se před takovou jeskyni. Kousek od ní byl prudký sráz dolů a nebyli tu žádné stromy. Chtěla jsem se jít podívat dovnitř. Skoro jsem vcházela dovnitř, když mě pokryl obrovský stín. Tak to není dobré. Otočila jsem a v hrůze spatřila ohnivého draka. Byl menší, než byl Erik, ale přeci jenom takových sedm metrů měl. Tiše jsem zaklela.

Drak zařval, ale tohle se opravdu dalo vydržet. Jenom mi naskočila husí kůže z toho, že mě právě sežere. Jí draci lidi? Vlastně, to nevím. Ucouvla jsem a zakopla. Spadla jsem na zem a zaskučela, protože to hrozně bolelo. Drak se pomalu přibližoval. Otevřel tlamu a já mu viděla snad až do žaludku. Viděla jsem, jak se mu tam tvoří kouř a stoupá z jeho ohromné tlamy ven. Bože, on mě spálí!

Přivřela jsem oči a čekala hodně horka. Neměla jsem šanci. Ani chodit jsem skoro nemohla. Nemohla jsem mu utéct mezi stromy.  Z dálky se k nám přibližoval další. Ohnivý drak se otočil a zavrčel. Panebože! Černý drak… Je se mnou amen. Vyděšeně jsem se schoulila do klubíčka a čekala, co se bude dít. Drak přiletěl a přistál s dunivou ránou na zemi. Podívala jsem se na něj, co jeho žlutých očí a zarazila se. Erik?

„Eriku?“ vydechla jsem překvapeně. Jasně si ho pamatuji. Podle toho znamínka na noze. To je on! Drak překvapeně zabručel. Ohnivý drak se najednou začal zmenšovat, až jsem viděla nádhernou dívku s ohnivými vlasy a červenými oči. Upír ale nebyla. Ona byla ten drak. Byla nahá, ale mně to nějak nevadilo. Dívala jsem se na obrovského draka, koukali jsme na sebe. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho našla.

„To ho znáš?“ vyštěkla na mě ta dívka. Zmateně jsem přikývla. „Eriku? Co s ní?“ Drak kývl k jeskyni a zavrčel. Přikývla a přišla ke mně.

„Pojď. Uvařím ti čaj,“ vzdychla a pomohla mi na nohy.

„Děkuju.“ Byla jsem hrozně zmatená. Opravdu jsem ho našla!

Vevnitř to bylo docela útulné. Kuchyňka ze dřeva, židle se stolem a dvě postele. Vypadalo to sice úplně jinak než u mě doma, ale dalo se to. Bylo to prostě všechno, co dala příroda. Posadila mě na židli a postavila přede mě dřevěný hrnek bez tvarů s nějakým nápojem.

„Posílí tě to. Pij,“ řekla a usmála se. Páni, byla opravdu krásná. Trochu jsem se napila. Bylo to hořké. Něco jako heřmánkový čaj.

„Alex! Co tu děláš?“ uslyšela jsem za sebou a prudce se otočila. Měl na sobě jenom kalhoty. Och, bože… To tělo. Nejdřív jsem nevěděla, co říct. Začala jsem plakat. Rychle ke mně došel a odhrnul mi vlasy z tváře. „Řekni mi něco. Jak ses sem dostala?!“ Trochu zvýšil hlas. Byl naléhavý.

„Já… Vea měla nějaký prsten a já šla v noci za ní a… Ono mě to vcuclo dovnitř. Objevila jsem se uprostřed nějaké pouště. Všude to bylo suché, bez života. Eriku, já už tam nechci,“ plakala jsem. Uvědomila jsem si, jak moc mě to prostředí změnilo. Bláznila jsem. Možná proto jsem mluvila s tím upírem tak normálně. Už jsem se zbláznila.

Erik se podíval na tu dívku zmateným pohledem.

„Ty ses dostala odtamtud až sem?“ vydechl a já přikývla.

„Byli tam příšery a oni mě vzali až k horám. Prý ztratili svého pána, protože nějaký drak zabil půlku královniny armády. A oni byli hrozně hloupí… A potom ten upír. Vzal mě nahoru a cestou nás srazila nějaká hladová upírka a já mám rozdrcené žebro, protože jsem padala a on mě chytil a… bolí to.“ Vlastně jsem nevěděla, co říkám. Ale on jen užasle koukal. Můj Erik je zpátky.

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Empire 8. kapitola: