OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Empire 7. kapitola

25.01.2013 (13:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 714×

Noc byla klidná, příšery spaly. Já taky, ale tím mým lehkým spánkem. Z lesa se ozývaly strašidelné zvuky, ale nic si nedovolilo vyjít ven a zaútočit. Takže jsem se vcelku vyspala. Oheň hořel až do ranních hodin. A celkově bylo i teplo. A měla jsem bundu. S tím, co jsem měla na sobě, jsem sice působila divně, ale nevšímaly si toho. To bylo fajn. A vůbec nepřemýšlely o tom, co jsem, a nepochybovaly o tom, že ovládám blesky. Naivní.

Když jsem se ráno probrala, jedna z příšer mě pozorovala. Netvářila se nebezpečně nebo naštvaně. Vlastně ony nebyly tak hrozné. Jenom neměly na výběr. Kdyby si mohly vybrat, třeba by zvolily stranu dobra. Nikdy jsem neodsuzovala podle vzhledu. Ale poznám na někom, jaký je. Aspoň z části. Dobrý nebo prostě zlý. Tahle příšera mi přišla jako obojí. Někdy byla zlá, smála se věcem, které jsem nechápala, ale jindy, jako teď, se mi zdála normální. Lehce jsem se usmála a ona se pokusila mi úsměv vrátit, ale zdeformovaná tvář jí to moc nedovolovala.

„Je nejvyšší čas vyrazit, veličenstvo,“ ozvala se jedna z nich. Přikývla jsem a vstala. Podívala jsem se k lesu. Byl stejně temný, a to bylo světlo. Zamračila jsem se. Věděla jsem, že to nebude snadné. Nikdo nechodí pouští. Měla jsem štěstí, že tyhle tudy zrovna procházely. Ale v lese jsou všichni. Čekají na někoho slabého, aby mohli zaútočit. A ten nejtěžší úkol mě teprve čeká. Musím najít Erika nebo Veu. Jinak tady nemám šanci a být s příšerami po celý můj život? To se mi nechce.

Pomalu jsme vyrazili. Snažila jsem se uklidňovat. Když jsem zvládla si ochočit tři příšery, není problém přejít přes Temný les. No ne? Byli jsme potichu. Všichni jsme se ohlíželi, příšery v rukách držely své zbraně. Jasně jsem viděla, že nás vidí. Někdo. Tam v korunách stromů. Viděla jsem proběhnout temné stíny za kmeny. Vždycky jsem se otřásla, ale stále jsem si nechala výraz panovníka.

Asi po dvou hodinách jsme došli k malému prostranství. Tráva na louce byla zežloutlá, seschlá. Byl to smutný pohled. Vyšli jsme přes, když se před nás postavila postava. Jakmile jsem zaostřila, poznala jsem upíra. Krásný, rudé oči. A hlavně hladový.

„Jdi z cesty,“ zabručel jeden z mých ochránců. Upír po nich hodil hladový a šílený pohled.

„Nechám vás být. Jen tuhle slečnu bych si rád odvedl,“ zašeptal nádherným hlasem. Cítila jsem se omámená. Ale rychle jsem se vzpamatovala.

„Odejdi nebo…“ Rychle jsem vztyčila ruku a zastavila příšeru. Olízla jsem si vztekle rty a naoko ztrápeně vzdychla. Mlaskla jsem a došla k upírovi. Příšery nesouhlasně zavrčely. Upír vykulil oči.

Vzala jsem jeho hlavu do dlaní, vůbec se nehýbal, ačkoli by mě mohl okamžitě rozdrtit. Normální člověk by utíkal, ale já ne. Prohlédla jsem si ho a pohlédla mu do očí.

„Opravdu jsi myslel vážně, že bys mě chtěl… vysát? Mě? Nechtěj mě rozzlobit, upírku,“ zašeptala jsem k němu. Užasle se usmál.

„Ty se mě vůbec nebojíš,“ konstatoval a jemně mi sundal ruce z jeho ledových tváří.

„Samozřejmě, že ne. Proč bych měla? Mám tu s sebou tři velké příšery, a když mi ublížíš, bude ublíženo i tobě. A myslím, že mnohem hůř,“ usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

„A co když si tě právě teď odnesu?“ Ano, upíři jsou velice rychlí.

„Tak ony si tě stejně najdou. Položily by za mě i život. Tak zůstaň nesmrtelný a najdi si někoho jiného,“ pokynula jsem hlavou k lesu. V podstatě jsem mu dávala na výběr.

„Rád jsem tě poznal.“ A najednou tam nebyl. Všechno mi vychází. Úžasné. A začíná mě to bavit. Otočila jsem se k příšerám. Udiveně se na mě dívaly.

„Jdeme?“

-

Konečně. Hory byly přede mnou, tyčily se a já si vzdychla. Teď už musím sama.

„Určitě to zvládnete, veličenstvo?“ Mile jsem se usmála a přikývla.

„Děkuju vám, že jste se mnou došly až sem. Díky vám se dokáži na svět dívat jinak. Teď jste volní, běžte,“ máchla jsem rukou do prostoru. Ony poklekly na koleno a poklonily se mi.

„Snad se ještě někdy uvidíme,“ prohodil ten, který se na mě pokoušel ráno usmát. Přikývla jsem.

„Myslím, že určitě.“ Pokývaly hlavou a pomalu odcházely. Jo, nebudou mi chybět. Jejich tváře na mě působily divným dojmem. Nechtěla jsem je znovu vidět. Bylo mi jich až líto.

Nezabývala jsem se, co bylo, a vyšla kupředu. Musím ho najít. Vím, že můj život bude ohrožen víc, než byl teď, ale jinak tady zůstanu a táta zešílí.

-

Po pár hodinách se ukázala moje fyzička na bodu mrazu. Byla jsem unavená, svaly jsem měla stažené. Bylo to hrozně unavující. Neměla jsem na to, abych vyšla pěšky až do hor. Byla jsem naivní, když jsem si to myslela, ale musela jsem jít. Zase bylo nepříjemně šero a já se už ani neohlížela, jestli mě někdo nesleduje.

Vysíleně jsem upadla na suchou zem. Měla jsem žízeň a hlad. Teď bych byla snadná kořist. Lehla jsem si na záda a sledovala oblohu. Třeba uvidím někoho proletět. Třeba to bude Erik a třeba mě uslyší… Ne, třeba ne. To bych měla už vážně štěstí a tolik ho já nemám.

Kdybych přeci jenom měla umřít tady, musela bych se pochválit, že jsem došla tak daleko. To by určitě nedokázal každý. Škoda, že tu není taky Bryan. Povahou je mi hodně podobný a určitě vydrží víc, než já. On by se o nás postaral.

Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, co se děje doma. Věděla jsem, že když začnu, umučí mě to. Neuměla jsem si představit tátův výraz, až mu někdo oznámí, že jsem zmizela. Spíš jsem si ho nechtěla představit, protože by mě to zničilo.

Se vzdychnutím jsem se obrátila na bok a najednou se dívala z očí do očí tomu stvoření, co bylo na louce. Usmíval se. Ani ne zle. Seděl tam a díval se na mě. Oči už neměl tak temně rudé. Byly světlejší, což znamenalo, že už jedl. Kdo asi přišel o život místo mě?

„Řekni mi, odkud ses tu vzala?“ zeptal se po chvíli. Byl opravdu krásný, jeho hlas byl omamující. Jako samet, jako by vás objal a mačkal. Po chvíli to bylo nepříjemné. Nejradši jsem měla Erikův hlas. Erik…

„To ti nemůžu říct,“ zavrtěla jsem hlavou a těžce se posadila. Stačilo by, aby do mě jemně šťouchnul a já bych se skutálela až dolů. Nebála jsem se. Zdál se mi přesně jiný.

„Já jenom… Ty sem nepatříš. Určitě ne. Taky nechápu, jak sis mohla ochočit ty tři. A vůbec nechápu, že ze mě nemáš strach.“ Frustrovaně se zasmál. Upíři jsou velice chytří. Mají věčnost na to, aby byli. Jsou krásní, takže nikdo neodolá. V našem světě jich je dost. Slyšela jsem i o některých, kteří žijí mezi lidmi.

„Já to taky nechápu. Ale já se často moc věcí nebojím,“ pokrčila jsem rameny a promnula si ztuhlá lýtka. Bože, už ani krok.

„Všiml jsem si. A mohu vědět, kam jdeš?“

„Snažím se jít do hor. Hledám tam… přátele, ale v podstatě vůbec nevím, kde jsou. Neznám to tady. Neptej se… Jsem prostě z jiného světa, dalo by se říct.“ Jeho výraz byl zaujatý. Byl zaujatý mnou.

„Ty jsi z lidského světa?“ Jasně, a je to venku. Teď mě sežere. Mlčela jsem a dívala se do země. „Řekni, jaké to tam je?“ To jsem nečekala… Zasmála jsem se.

„Je to tam… lidské. Nemáme tam žádné příšery. Nikdo není nepřemožitelný, všichni vypadáme v podstatě stejně. Máme obrovská moderní města, bavíme se hudbou, filmem. To vy tady nemáte. Já… dostala jsem se sem omylem. A objevila jsem se tady. Potřebuji najít mého přítele, jinak se nedožiju rána,“ ztrápeně jsem si vzdychla. Proč to vlastně říkám upírovi? Riskuji. On je na straně zla. Což znamená, že mě teď může vzít a odnést ke královně, která mě zabije.

„To máš pravdu. Ještě k tomu, když máš u sebe upíra. Je zvláštní, že nepochybuješ o tom, že tě nezabiju.“

„Nějak doufám, že to neuděláš. Neznám tě, ale nevypadáš… až tak zle. Všichni jste tu… jiní, než jsem si představovala. Představovala jsem si vážně příšery a zatím to není tak strašné.“

„Věř mi, že kdybys narazila na vílu smrti, zabila by tě, a to by jen máchla rukou. Ty smilování nemají. Ale proč bych měl zabíjet lidi? Ti nám nic neudělali.“

„A strana dobra vám něco udělala?“

„Ano! Nedala nám na výběr. Já nemůžu za to, co jsem. Narodil jsem se tak. Nezměním to. Ale oni nás nepřijali a od té doby jsme tady. V podstatě uvěznění. Musíme poslouchat Temnou královnu.“ Smutně se usmál a já měla chuť ho obejmout. Což by byla asi blbost. Nastalo ticho.

Po chvíli upír vstal a natáhl ke mně ruku.

„Co kdybych ti pomohl já?“ Jeho úsměv byl upřímný.

„Ty bys mě donesl do hor?“

„Jasně. Tak pojď.“ Lehce jsem mu podala ruku a najednou se ocitla na jeho zádech. „Kdyby se ti chtělo zvracet, řekni si.“ Se smíchem jsme vyrazili. Je to tu úžasné.

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Empire 7. kapitola: