OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Empire 4. kapitola

13.01.2013 (17:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 783×

V noci jsem skoro nespala a přemýšlela, jestli máme opravdu zabijáka ve středisku. Možná bych to měla říct tátovi, než odjede… Ne, radši ne. Třeba by se Erik vzepřel a všechny by pozabíjel, jako to udělal s vesnicí ve druhém světě. Můžu doufat, že se spletla a on to neudělal. Chtěla jsem, aby to byla lež, co říkala Vea. Protože stále dokola se mi v hlavě zobrazovala jeho dokonalá tvář, jeho výraz v očích, když se na mě díval, jeho dračí podstata, mohutné tělo… Plné rty…

U ucha mi zazvonil budík. Trhla jsem sebou a bouchla do něj. Přestal zvonit. Tady u nás začíná život brzy. Už kvůli všem bytostem. Musíme být v pozoru. Na chodbě jsem slyšela už někoho chodit. Skvělé. S otráveným vzdychem jsem vstala a protáhla se. Dala jsem si sprchu a jako každé ráno se upravila. Vypadala jsem jako přejetá válcem. Kruhy pod očima, rudé oči a ztuhlé svaly, jak jsem si nemohla najít žádnou polohu.

S otráveným vzdychem jsem se vydala do bufetu na snídani. Elis, naše kuchařka, už pro mě měla připravený čokoládový muffin a horkou čokoládu. Miluju ji. Báječná Elis. Zasedla jsem k nejbližšímu stolu a pustila se do jídla. Doufala jsem, že mě to aspoň trochu načerpá energií a já nebudu vypadat jako gorila.

„Dobré ráno,“ ozval se vedle mě hluboký sametově krásný hlas, a kdyby to nebyl Erik, okamžitě bych usnula. Ostražitě jsem se na něj koukla. Srdce mi párkrát divoce zabouchalo, ale ne z jeho oslňující krásy. Dobře, možná trochu. Ale hlavně jsem se na něj dívala trochu jinak. Otázka mi jasně svítila v mozku neonovým nápisem: Jsi zabiják nebo ne?

Poznal změnu v mém výrazu a sedl si naproti.

„Já neřekla, že se můžeš posadit,“ zamumlala jsem a ostražitě ho sledovala. Asi se draci nemají dráždit, co? Pro mě to není překážka. Určitě ne. Zaraženě se zamračil. Ale nenechal se odbít.

„Alex, co ti řekla?“ zeptal se.

„Moc dobře víš, co mi řekla.“ Vůbec jsem nebyla příjemná. Neměla jsem ani náladu se chovat příjemně, protože kvůli němu jsem nevyspalá a rozbolavělá. Povytáhl dokonalé obočí.

„Věř mi, že nevím. Rád bych to slyšel od tebe.“ Opřel se o stůl a nahnul se blíž ke mně, takže jsem ucítila jeho omamnou vůni. Alex, ne! Nahnula jsem se k němu a párkrát zamrkala, protože ať už jsem se snažila jakkoli, byl neodolatelný.

„Řekla mi, že jsi zabiják a nemáš slitování pro nikoho. To mi řekla.“ Přejel si mě pohledem. Jeho dračí oči museli vidět každé akné na mé tváři. Žádné tam nebylo, ale on ho viděl, určitě. Vzdychl si a natáhl ke mně ruku. Palcem mi jemně otřel koutek, kde jsem měla kousek z muffinu. Rychle jsem ucukla. Hezky se usmál, a kdybych stála, ležím na zemi.

„Rád bych si s ní znovu promluvil. Zařídila bys to?“

„Zbláznil ses? Nikdy!“ Založila jsem si ruce na prsa a opřela se o opěrátko.

„Vůbec tomu nerozumíš a ona taky ne. Nemůžu ti odpřisáhnout, že jsem nikoho nezabil, ale můžu ti slíbit jedno. Už dva roky jsem neublížil nikomu dobrému,“ obořil se na mě a udělal úplně stejnou pózu. Zamračila jsem se a napila se čokolády. Už byla studená.  Naštvaně jsem ji položila na stolek.

„Nevěřím ti.“

„Tak proč jsi za mnou pořád chodila do cely a kreslila si mě? Proč si se na mě usmívala? Ta vaše cela… Byla k ničemu. Mohl jsem skrz projít, ale jenom kvůli klidu jsem tak zůstal trčet. Neublížil jsem ti, tak proč bych to dělal teď a někomu jinému? Změnil jsem se,“ zamumlal a vzal mi hrníček do dlaní.

„Tys mohl celou tu dobu ven?“ vydechla jsem nevěřícně.

„Jo.“

„Co… jak to?“ Znovu na mě upřel své zlatožluté oči a lehce je přimhouřil.

„Nevíš skoro nic. A když něco víš, často to bývá špatně.“ Čokoláda v hrnku začala vařit, bublinky vzduchu se dostávaly na hladinu. Z čokolády se kouřilo. Ohromeně jsem to pozorovala. Myslela jsem, že draci v lidské podobě nedokáží mít nějaké schopnosti. Spokojeně hrnek postavil přede mě.

„Nepřemluvím ji. Je moc tvrdohlavá.“ I kdybych vážně moc chtěla, nikdy za ním nepůjde. Nikdy. Vea to prostě nedělá. Ona se ho bojí.

„Nemusíš ji přemlouvat, stačí mi, když mi řekneš, kde tráví nejvíc času,“ řekl a už to byl zase ten tvrdý hlas.

„Musíš mi slíbit, že kdyby se stalo cokoli, neublížíš jí ani okolí.“ Samozřejmě, nejsem hloupá. I když nevím, jak jsou na tom s ovládáním draci. Co když ji v hádce udeří tak silně, že…

„Přísahám.“ Natáhl ke mně ruku. Podala jsem mu svou a zjistila, že ta jeho hrozně pálí. Ucukla jsem.

„No, tak dobře. Často bývá u starého dubu za střediskem. Dostaneš se tam přes kuchyni. Tady. Na konci kuchyně jsou dveře. Klíč od nich má Elis a Vea. Víc ti asi nepomůžu. Ostatní si musíš zařídit sám,“ pokrčila jsem rameny a s chutí se zakousla do muffinu.

„Děkuju, Alex.“ Jeho úsměv mi zase zatemnil mozek a já se skoro udusila na kousku. Po chvíli boje mě praštil do zad s veselým smíchem. Jakmile jsem popadla dech, začala jsem ho mlátit do ramene. Všichni se na nás dívali, nikdo ani nemukl. Nikdo se asi nehnul. Proč jako jediná vidím v Erikovi něco dobrého?

-

Seděla jsem s Bryanem v čítárně. Já jsem hledala informace o dracích a on si vedle mě líně hrál se skákacím míčkem. On na tyhle věci nebyl. Byl na randění a zábavu. Já jsem vždycky byla ta více starostlivá, i když taky dost opovážlivá. Můj bratr akorát nepřemýšlel dopředu. Já ano.

„Už půjdeme ven?“ zeptal se unuděně.

„Nikdo tě nenudí být tu se mnou.“ Prstem jsem jezdila po písmenkách a rychle hledala slova, co by mi řekli něco nového. Ale četla jsem pořád to samé. Žádné novinky.

„Ale já chci aspoň hodinu denně strávit s tebou, sestrou.“ Jeho tón mi vadil. Byl tak znuděný a pomalý. Jako by už nemohl dál.

„Prosím tě. Kde máš Niru?“ Hloupá víla se teď hodila. Měla bych klid. Odfrkl si.

„Nira je ve vodě. Bohužel v tomhle počasí se mi tam nechce.“ To měl pravdu. Pršelo už druhý den. Veu jsem neviděla a Erika jsem jenom zahlédla na chodbě. Nevypadal, že by mě vyhledával. Možná jsem mu neměla povolovat mluvit s Veou. Možná to byla chyba…

„Jo, jasně,“ zamumlala jsem nepřítomně. Zavzdychal a vzal mi knihu z ruky. Zahodil ji někam na zem. Pár vlkodlaků se po něm zle podívalo.

„Co to vyvádíš?“ zasyčela jsem potichu.

„Nechci se nudit, chápeš. Půjdeme se najíst,“ řekl jistě a vstal.

„Ne! Já tu mám práci.“ Někdy svého bratra opravdu nesnáším. Zakoulel očima a vzal mě za ruku. Táhl mě z čítárny. Všichni se na nás dívali. Ohromeni. Super.

„Nech toho, Alexis. Půjdeme se najíst, mám hlad.“ On se smál?

„Bryane!“ Můj hlas nabral o oktávu výš. Pustil mi ruku a přehodil si mě přes rameno. Pěstičkami jsem mu bušila do zad, ale smála se. To je magor, vážně.

„Pěknej zadek, ségra,“ uznal a plácl mě po něm.

„Já tě zabiju!“

„To znám.“ Otevřel dveře do bufetu a pustil mě na zem.

„Tak dobře. Znáš. Co si dáme?“ usmívala jsem se a obrátila se. Ihned mě zarazil stůl v rohu. Seděl tam Erik s Veou. Bylo to zvláštní. A ještě víc zvláštní to bylo, protože on ji držel za ruce a dívali si do očí. Srdce mi poskočilo jistou žárlivostí. V té chvíli se na mě Erik podíval. Naštvaně jsem se na něj zamračila a odešla pryč.

Takže já mu řeknu, kde najde Veu a on si s ní něco začne? On s ní? Proč né se mnou? Nemůže něco mít s mojí nejlepší kamarádkou. To nejde… Uvědomila jsem si, jak bláznivě jsem zamilovaná.

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Empire 4. kapitola: