Empire 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Alex se odhodlala navšítit věznici a poděkovat svému zachránci, který se přeměnil do lidské podoby. Jak zareaguje na někoho, kdo vypadá jako člověk, ale vlastně to člověk ani zdaleka není? A jak se její elfí nejlepší kamarádka vyrovná s vypuštěním draka do střediska?

10.01.2013 (18:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 751×

Byla jsem hrozně nervózní. Šla jsem známou chodbou k mohutným dveřím věznice. Šla jsem… sama. Protože Vea se nedala přemluvit. Prostě nedala. A já nemám moc času. Nechci přijít o tu chvíli, kdy ho uvidím. Přitiskla jsem ruku na zámek a dveře se otevřely. Držela jsem v ruce elektrický paralyzátor a tiše doufala, že mě ochrání. Musela jsem vypadat směšně. Šla jsem přesně uprostřed a nahlas dýchala. Opravdu už nejsem tak bezstarostná jako dřív. Nějaký troll se zasmál a mě polil ledový strach. Myslím, že jsem už utíkala. Věznice byla nebývale dlouhá. Konečně jsem si stoupla před tu celu a zadívala se dovnitř. Za zády jsem uslyšela divný šumot, tak jsem se ohlédla. V cele pro upíra na mě koukal další. Nasucho jsem polkla.

„Já…“ Pomalu jsem se obrátila zpátky. Stál asi dva metry od mříží, zlaté nebo žluté? oči si mě prohlížely, jako by mě viděl poprvé. Byl vysoký a… absolutně božský. V životě jsem neviděla někoho hezčího. Co víly! Tohle! Černé rozcuchané vlasy, tmavé obočí, tmavá bezchybná pleť a ty rty! Růžové a úžasně dokonalé. Chvíli mi trvalo, než jsem se probrala ze svého záseku. Pod upnutým trikem jsem viděla rýsovat svaly. Teď jsem si připadala hodně hloupě a hodně škaredá. Měla jsem chuť odejít a už se nevrátit.

Radši jsem sklopila oči pod jeho přímým pohledem. Podruhé jsem nasucho polkla a měla chuť běžet k tomu upírovi. Byla jsem… zbabělá.

„Já… Přišla jsem se omluvit… Teda! Poděkovat. Já…“ Cítila jsem, jak rudnu. S povzdechem jsem svěsila ramena. „Měla bych jít.“ Kousla jsem se do rtu a znovu se na něj podívala. Neušlo mi pobavení v jeho tváři.

„Spíš já bych se měl omluvit.“ Jeho hlas zazněl a já se v něm topila. Byl hluboký a… strašně sexy. „… nemám pravdu?“

„Och, promiň, neposlouchala jsem tě.“ Teče mi slina? „Počkej chvilku,“ zastavila jsem ho ukazováčkem. Otočila jsem se zády k němu a začala zhluboka dýchat. Jak někdo může být tak dokonalý? Tohle byl Bůh!

Zase jsem se otočila, protože jsem si uvědomila, jak se chovám hloupě.

„Takže, co jsi říkal?“ Ten Bůh popošel blíž. Přišlo mi to jako ve zpomaleném filmu, kdy nějakému sexy herci vlají vlasy a jeho tvář je neuvěřitelné božská. Ano, ale tohle se dělo právě přede mnou a trochu zrychleně a bez těch vlasů.

„Nic. Jsem Erik,“ představil se krátce. Zasmála jsem se právě? Och, ne…

„Alexis… Ale říkají mi Alex,“ řekla jsem rychle a odpustila si uchechtnutí. Přikývl přesně ve chvíli, kdy se hlasitě otevřely dveře. Dva vlkodlaci šli přesně k nám. Teď mě vyhodí. Znejistěla jsem a udělala krok zpátky. Podívala jsem se rychle na Erika. Pousmál se. Nebyl to nějaký zlý úsměv. Mně z něj lítali motýlci v břiše. Akorát bonus, ten úsměv nepatřil mně. Usmál se pro sebe. Koukal na zámek.

Vlkodlak přišel k cele a přiložil na zámek ruku. Viděla jsem, jak z klece spadl proud a s kvílením se klec otevřela. Počkat… Ono se to… to? Ne! Ano! Vlkodlaci se otočili a zase odcházeli. Zůstala jsem stát tvář v tváří Erikovi.

„Ukážeš mi středisko?“ zeptal se trochu napjatě. Jak to, že ho pustili ven? Tázavě se na mě podíval, když jsem neodpovídala.

„Jak to, že tě pustili ven?“ vydechla jsem překvapeně.

„Tvůj otec je… velice hodný člověk. Nechtěl se se mnou rozcházet ve zlém. Nabídl mi tři noci tady, potom mě pustí domů,“ vysvětlil krátce a šel po chodbě ke dveřím. Cupitala jsem za ním. Byla jsem překvapená, že to udělal, ale asi to bylo správné.

„Počkat, neříkal týden?“ Jasně, že říkal týden! Ten dokonalý muž tu má být týden! On klidně přikývl.

„Ano. Ale mám své… důvody, proč se vrátit.“ Jeho hlas byl najednou tvrdý a nechtěl se se mnou podělit o jeho důvody k návratu. To bylo jasné. Radši jsem nic neříkala a zaměřila se na jeho pozadí.

Šli jsme chodbou, když jsme uviděli Veu. Nevšimla si nás, napisovala něco do bloku. Hned mě napadlo, jestli by se Erik neměl schovat, ale bylo příliš pozdě. Zvedla hlavu od poznámek a okamžitě se zastavila. Ve tváři se jí vyměnilo hned několik emocí. Překvapení, smutek a naštvání. Taky jsem zastavila a donutila i Erika. Nechápal situaci. Každý se tady na něj díval vyděšeně nebo naštvaně. Neměl důvod. Erik byl příjemný a měl smysl pro humor.

„Alex? Co tu dělá?“ Viděla jsem, jak couvla dozadu. Uši jí jemně zakmitaly. Není to náhodou znak, že je připravena k boji? Jenom jsem o tom četla, ale prý to tak je.

„Táta ho ubytoval mimo věznici. Jen na pár dní,“ řekla jsem rychle a stoupla si před Erika. Samozřejmě. Neochráním ho, i kdybych chtěla, a myslím, že celkově to byl špatný tah. Vea našpulila rty a přimhouřila oči. A kruci.

„Jak mohl pustit ven takové zvíře?!“ zakřičela a dupla do podlahy. Cítila jsem jemné zatřesení pod nohama.

„Nic jsem nikomu neudělal,“ namítl Erik a odstrčil mě stranou. Málem jsem se skácela k zemi pod jeho něžným dotykem. Ale to později, teď musím být ve střehu.

„Zabil jsi mi rodiče!“ zasyčela nenávistně a já vykulila oči. Erik se pohrdavě zasmál a rozmáchl se rukama. Potom zvážněl.

„A na to si přišla jak?“ zavrčel náhle. Jeho hlas nebyl tak příjemný jako předtím. Slyšela jsem v něm něco nového. Něco mu hlas zvýraznilo, docela jsem se bála. Ale Vea neustoupila.

„Viděla jsem tě v horách. Máš na noze stejný znak.“ Nevím, co se teď bude dít, ale když Erika naštve, zabije ji.

„Nikoho jsem nezabil! Žádnou vílu, žádnýho elfa, nikoho dobrého!“ zakřičel a jeho hlas se rozezněl chodbou. Něco mi říkalo, ať uteču pryč, ale nechtěla jsem, aby si oba udělali potíže. Zase se potvrdilo, že nemám pud sebezáchovy. Vzala jsem Erika za zápěstí a čekala, že mi ho utrhne. Přivřela jsem oči a jemně ho zatahala. Vea chtěla něco říct, ale ztichla, když mě viděla.

„Veo, jdi pryč,“ zamumlala jsem a stále čekala bolestivé trhnutí. Zatím nic. Okamžitě poslechla a rychlým krokem odcházela dlouhou chodbou, až nebyla vidět. Erik se mi ihned vytrhl a ostražitě si mě měřil.

„Mohl jsem ti ublížit,“ zasyčel. Hlas se mu nezměnil, pořád byl podbarvený určitou autoritou a děsivostí. Určitě to nebyl lidský hlas. On celý nebyl určitě lidský, ale právě proto mě tak lákal.

„Buď bys ublížil mně, nebo více bytostem. Jsem přijatelnější,“ zabručela jsem a ustoupila o krok dále. Nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Takhle už nikdy neriskuj.“ Otočil se a dlouhými kroky se ode mě vzdaloval. Nevěděla jsem, kam jde, ale nechala jsem ho jít. Jen doufám, že se nepotká s Veou. To by byl konec tohohle ústavu a vlastně úplně všeho. Druhou šanci si dávat nebudou. Vlastně, měla bych za ní jít. Musím zjistit, co se to stalo.

Venku pršelo a bylo celkem chladno. Vea seděla v mokré trávě a byla zády ke mně. Nejistě jsem k ní přišla. Elfové jsou sice veselí a hodní, ale nikdy si nemůžete být jistí.

„Veo?“ Byla jsem opatrná. Ale ona zvedla jen ubrečené oči. Nezdála se, že by byla nebezpečná, jak do mě hustili na přednáškách. Rychle jsem si k ní sedla. „Veo, řekni mi, co se stalo.“ Snažila jsem se nemít naléhavý hlas. Myslím, že to ale stejně poznala. Z hrdla se jí vydral bolestný vzlyk. Chtěla jsem ji utěšit, ale to elfové nemají rádi. Seděla jsem tam a čekala, dokud nepromluvila.

„Zabil mi rodiče. Poznám to. Určitě je to on!“ naléhala vzlykavě. „Byla jsem ještě malá a oni přišli do naší vesnice a všechno spálili, všechny zabili. A on tam byl. Matka vyčarovala na poslední chvíli přesouvací kouzlo a to mě dopravilo sem… Já… Určitě to byl on, Alex. Je nebezpečný. Nechci, aby ses s ním stýkala.“ Setřela si slzy do rukávu a pozorně se na mě podívala, protože jsem nic neřekla. Nemůžu ho přestat vídat. Nejde to. Mám jen tři dny, abych za celý můj život poznala draka, a nechci to propásnout.

„Slib mi to,“ dožadovala se a už mi věnovala plnou pozornost. „Alex, slib mi to!“ Její šedé oči se přimhouřily. Zatřásla mnou. „Prosím. Nechci přijít i o tebe.“

V tuhle chvíli jsem nemohla moc co dělat. Nechtěla jsem ji vidět ještě smutnější. Pro Veu. Těžce jsem přikývla.

„Dobře. Budu se mu vyhýbat,“ slíbila jsem a jazyk jsem měla ztěžklý, jak jsem se tomu bránila. Viděla jsem ulevení v její tváři. Vydechla a padla do trávy.

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování