Empire 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tentokrát půjde Alexis o život. Hladový upír a nepozornost organizace jí na chvíli dost znepříjemní život. Ale přeci jenom ji někdo zachrání. Protože to, co víme o dracích, nemusí být pravda.

07.01.2013 (18:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 708×

Uběhl týden ode dne, kdy sem dali toho draka. Každý den jsem se na něj tajně chodila dívat. Kreslila jsem si ho zpovzdálí. Netvářil se moc nadšeně a po pár minutách se otočil zády ke mně. Jsou tedy opravdu samotáři. Za ten týden se jídla skoro nedotkl, ačkoli já před ním jedla skoro pořád.

Byla středa a já šla jako vždycky zkontrolovat nové vězně. S tím, že tam zase zůstanu. Byla to v podstatě moje práce. Měla jsem sluchátka a cestou jsem si poskakovala. Vězně jsem zapisovala do předem připravených papírů. Hlavně číslo označení. Můj táta to tu totiž vedl. A jinou práci mi nebyl ochoten dát. Byl tu nový upír. Měl celu naproti drakovi. Sundala jsem si sluchátka.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj. Upír ke mně zvedl své rudé oči a oblízl si horní ret. Ladně vstal.

„Ahoj, holčičko,“ pronesl krásným hlasem. Viděla jsem, jak mu oči blikají k drakovi, ale stále si všímal mě. „Pusť mě ven.“

Pohrdavě jsem se usmála.

„Zapomeň.“ Nakoukla jsem do papírů. „Zabil jsi, vysál jsi deset lidí. Deset let tady budeš hnít a potom půjdeš pěkně domů,“ vrátila jsem mu ten sladký tón a otočila se k drakovi. Se zájmem se na nás díval. Zamávala jsem mu a sedla si na zem. Vložila jsem si na desky čistý papír a čmárala si jako obvykle. Nepřemýšlela jsem nad tím, co je za mnou. Začala jsem nad tím přemýšlet, když jsem se začala hýbat. Kousek po kousku jsem se posouvala zády k upírovi. Úplně mi nedošlo, že upíři mají schopností. A nedošlo mi, že někdo mu mohl vyměnit celu za elektrickou, která zastaví trolla nebo někoho bez schopností. Vyjekla jsem a vstala. Otočila jsem se a byla jsem asi pět metrů od elektrického proudu, který jasně hned ukončí můj život.

„Nech toho!“ štěkla jsem a snažila se jít na opačnou stranu. Začala jsem utíkat, ale jako by mi neviditelná síla podkopla nohy. Silně jsem dopadla na podlahu a bouchla se do hlavy. Rychle jsem se šoupala po podlaze k cele. Naštěstí jsem se vzpamatovala včas a začala bojovat o svůj život. Začala jsem se opravdu bát, protože tu nebylo nic na zachytnutí. Začala jsem křičet tím nejvíc pištivým a hlučným tónem, co jsem uměla. Nehty jsem zaryla do linolea tak hluboce, že jsem viděla rýhy. Sápala jsem se dopředu, bojovala jsem, křičela jsem. Ohlédla jsem se k upírovi. Dva metry a je po mně. Ve mně nastala opravdová panika. Srdce mi bušilo. Zkoušela jsem se odškrábat na stranu, ale nešlo to… Bylo to moc silné. Nikdo mi tu nemohl pomoct.

Pořád jsem se bránila, když se ozval řev, který jsem v životě neslyšela. Cítila jsem, jako by to byla tlaková vlna. Posunula mě ještě blíž, ale potom jsem zůstala ležet na zemi. Neposouvala jsem se. Ruce jsem měla silně přitisklé na uších, brečela jsem, protože to neustávalo. Trhalo mi to uší. Bylo to… jako by někdo lámal železné skály na kousíčky. Jako by bylo zemětřesení a pištivý vítr v jednom.

A najednou… ticho. Rychle jsem se odsunula stranou. Musela jsem pryč z dosahu upíra. Všimla jsem si, že jsem si uloupla celý nehet na ruce. Až teď to začalo bolet. Ale strašně bolet. Pod nehty jsem cítila linoleum, prsty jsem měla rozbolavělé. Dýchala jsem tak prudce, že jsem se nemohla ani postavit. Vím, že to byla jenom chvíle, než vlkodlaci vrhli dovnitř. Ale jasně jsem viděla žluté oči. Díval se na mě, byl skoro u mříží.

„Děkuju,“ naznačila jsem rty. Kdyby to neudělal, už bych byla mrtvá. Během chvilky jsem na sobě cítila ruce. Omámeně jsem vzhlédla. Cítila jsem, jak se celá třesu. Byl to nepopsatelný pocit, žít. Z dálky jsem slyšela moje jméno. Volali ho všichni. Někdo mě popadl do náruče a utíkal se mnou na ošetřovnu.

Věděla jsem, že ve vězení jsou kamery, takže by snad drakovi nemělo být ublíženo. Doufám, že ten upír tu bude tisíc let. Né deset. Kvůli němu jsem přišla o nehet a opravdu dost to bolí. Nemůžu ani psát, protože to mám zavázané. Ale prý to poroste rychle. Tak doufám… že ano. Poslední tři dny jsem prospala. Brečela jsem, že jsem byla tak hloupá, že si to neprověřila, jaká to byla klec. Kdybych to věděla… Nemusela bych… Ale to je jedno.

Myslela jsem na toho draka, musela jsem mu poděkovat. I když jsem byla skoro hluchá, zachránil mi život. Takže určitě nebude tak zlý, jak všichni straší. Ale problém je… že se bojím jít zpátky. Chtělo by to, aby šel se mnou někdo.

Vea přišla odpoledne. Věděla, že něco budu chtít a že to bude těžce splnitelné, ale doufám, že to vyjde. Klidně si sedla na postel vedle mě.

„Chci mu poděkovat,“ zabručela jsem potichu a dívala se na obvaz na ruce. „Ale nechci tam jít sama,“ poznamenala jsem hned. Podívala jsem se na ni. A samozřejmě. Její výraz jasně nesouhlasil.

„Promiň, Alex. To neudělám,“ řekla okamžitě. Pokrčila jsem rameny.

„Dobře. Tak půjde Bryan. Stejně se na to třese. Myslela jsem, že když si moje nejlepší kamarádka…“

„Prosím tě! Nehraj na city. Jasně jsem řekla, že tam nevkročím. To, že ti zachránil život, neznamená, že mu padnu k nohám. Nikdy! Nikdy!“ zakřičela a vyběhla z pokoje. No, tak to bylo stručné. Se vzdychem jsem vstala, ale hned se zarazila. Ve dveřích stál táta. Táta! Neviděla jsem ho už tak měsíc! Vesele jsem se zasmála a skočila mu do nastavené náruče.

„Alex. Moc jsi mi chyběla.“ Táta jezdí po světě a chytá všechny bytosti, co sem nepatří nebo co dělají moc velkou paseku. Takže skoro vůbec nebývá v ústavu. Maximálně na Vánoce nebo moje narozeniny, a to je co říct. Posílá mi pravidelně dárky z různých zemí, ale nikdy se to nevyrovná mému tátovi. Táta je táta.

„Taky jsi mi chyběl,“ fňukla jsem a odtáhla se. V očích jsem měla slzy štěstí. Nikdo mi nikdy nechyběl víc než on.

„Slyšel jsem, že ses zase prala?“ nadhodil vesele.

„No, sama se sebou. Jsem hrozně slabá, tati.“ Byla to pravda. Aspoň trochu silný člověk by utekl od toho upíra. Ten upír byl hladový, neměl takovou sílu, ale já byla moc slabá a on to vycítil. Táta vzdychl a pohladil mě po vlasech.

„Holčičko… Ten upír už je v jiném středisku. Tam se o něj postarají,“ slíbil jemně. „Pojď, zvu tě na něco dobrého.“

V našem bufetu jsem si objednala hranolky a pořádný americký hamburger. Dlouho jsem neochutnala takové jídlo. A měla jsem hrozný hlad.

„Proč jsi přijel?“ zeptala jsem se zaujatě. Tajemně se usmál.

„Chci taky někdy vidět moji malou holčičku. A mám tu nějakou práci,“ zamluvil to rychle a napil se koly. Jasně… Nikdy mi nic neřekne. „Ale jedno ti říct můžu, ten drak... Přinutili jsme ho, aby se proměnil do lidské podoby. Můžeš ho jít navštívit.“ Nejdřív jsem se rozzářila, že uvidím draka v lidské podobě, ale v hlavě mi vyskočila myšlenka, jak je to tam nebezpečné.

„Sama tam nejdu.“ Moje nálada byla zase na bodu mrazu, protože jsem chtěla tak moc!

„Rozmysli si to dobře, pustíme ho domů. Asi za týden. Až se mu plně zahojí rána,“ upozornil mě a servírka přede mě postavila talíř obložený mastným jídlem.

„Budu o tom přemýšlet.“ Ale teď mám hlad. Potřebuju nabrat sílu, abych dokázala lépe myslet.

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování