Empire 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Oddechová kapitola, kde se konečně projeví city ze strany Erika.

05.02.2013 (16:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 701×

Ráno jsem se probudila a jakmile jsem otevřela oči, moje tvář byla od Erikovy asi deset centimetrů. Spal, jen hlavu měl položenou na mé posteli. Vypadal roztomile, musela jsem se usmát. Stále mi držel ruku a nevypadalo to, že by mi ji chtěl pustit. Volnou rukou jsem ho pohladila po tváři.

„Vstávej,“ začala jsem jemně. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec otevřel oči a zmateně se začal rozhlížet. Trochu se narovnal a předvedl bolestnou grimasu. Musel být pořádně ztuhlý. Vesele jsem se zasmála a posadila se. Moje žebra byla překvapivě ještě líp srostlá, než včera. Normálně bych je přeci nosila obvázané několik týdnů. Ale tady se to rychle hojilo. Zajímavé.

„Usnul jsem,“ konstatoval po chvíli pořád zmateně.

„Ano.“ Chtěla jsem ho pohladit po tváři, ale nakonec jsem ucukla. To by bylo moc osobní gesto a my takový kamarádi ještě nejsme. Jen se usmál a postavil se. On je vážně vysoký. Protáhl se a já si mohla pustit slinu. Byl dokonalý.

Došla jsem ke stolku a vzala si „jablko“ chutnající jako švestka a meruňka dohromady. Zatím moje nejoblíbenější. Jemně mi položil ruku na kříž a natáhl se přese mě pro jídlo. Černé vlasy mu trochu narostly, ale pořád mu to slušelo. Jemu by to slušelo, i kdyby si dal na hlavu pytel.

„Kdy přijde Ezra?“ zeptala jsem se a posadila se.

„To je hezký, když říkáš, že přijde,“ zasmál se. „Nevím. Možná až večer, až se setmí, nebo teď. My přes den moc nelítáme.“

„A proč?“

„Všichni se bojí, když vidí velký stín a… lovci draky rádi chytají pro Temnou královnu. Takže proto. V noci nejsme vidět. Nebo aspoň já určitě,“ pokrčil rameny a zakousl se do ovoce.

„Aha.“

„Půjdeme se potom projít? Venku je hezky,“ poznamenala jsem, když jsem viděla sluneční paprsky na zemi v jeskyni. Přikývl.

Z dálky už jsem slyšela vodopád. Šli jsme vedle sebe a já si pořádně prohlížela to místo. Bylo to úžasné. Nic jiného jsem na to říct nemohla. Vypadalo to úplně jinak než příroda na Zemi, ale přeci jenom to tu bylo stejné. Rostliny tu byly stejné. Mechy, stromy i nějaké květiny. Sice ovoce tu je úplně jiné, ale květiny se mi zdály hodně podobné. Všechno ale rostlo jinak. Připadalo mi, že to roste odshora dolů. Jako by všechno bylo obráceně. Kromě stromů, ty rostly, jak měly.

„Je zajímavé, že tu nikdo není,“ poznamenala jsem. Neslyšela jsem už ty ptáčky už pěkné dva dny. Přikývl.

„To protože jsme tu my. Všichni se nás bojí. Jsme tu v bezpečí. A na tohle místo nemůže vkročit žádná bytost od Temné královny.“ Vzpomněla jsem si na upíra, jak musel rychle pryč.

„Takže všichni utečou, když tě uvidí?“ Přišlo mi to divné. Já jsem mu chtěla být úplně nejblíž, dotýkat se ho. Nechtěla jsem pomyslet, že by byl jinde.

„Jo. Nějak tak. Až na tebe, samozřejmě. Ty se mě držíš jako klíště,“ vzdychl si naoko nešťastně. Přátelsky jsem ho praštila do ramene, na což on mě chytil a nesl k vodě. Smála jsem se a křičela, ať mě tam nehází, že mám jenom jedny šaty. Jenže jemu to nevadilo.

Donesl mě doprostřed jezírka a pomalu mě ponořil dovnitř. Zabolelo mě v žebrech a já zaskučela. Jenže on se mi smál. Voda nám byla asi do pasu. Víc hluboko tam nebylo. A všude příjemný písek. Svým smíchem si řekl o vodní válku. Cákali jsme na sebe vodu a on samozřejmě vyhrával. Neměla jsem dost síly na to, aby to na něj vůbec dostříklo.

„Ty seš silák!“ smál se a já i přes vodou nasáklé těžké šaty se k němu rozeběhla a strčila do něj. Spadl so vody a byl celý mokrý. Tak jako já.

„Ty mrško.“ Vynořil se a já mu samozřejmě musela utéct. Ačkoli to bylo nereálné, ale za pokus to stálo. Ucítila jsem jeho ruce na bocích.

„Ne, prosím ne. Žebra,“ zaskučela jsem, protože jsem čekala něco hrozně podlého, ale jen si mě obrátil k sobě.

„Neboj. Vždyť já to vím,“ usmál se. Ulevila jsem si a zahákla se za jeho ruce, protože proud vody a těžké šaty mě tahaly dolů. „Pomůžu ti, musí se to usušit.“ Vytáhl mě z vody a šaty na mně přilnuly jako kůže. Ach bože… Po chvíli zápasení jsem spadla do trávy a doufala, že sluníčko mě usuší rychle. Erik si lehl vedle mě na břicho a podepřel si hlavu rukama. Zavřela jsem oči a užívala si tohle sluníčko, které doma nemáme.

Po chvíli mi na tvář začalo něco padat. Šimralo to a já otevřela oči. Erik měl ve dlani utrženou trávu a sypal ji na mě. Asi ho to bavilo.

„Fuj, mám to v puse,“ zasmála jsem se a vytáhla kousek trávy z jazyka.

„Mm-hm. Ukaž.“ Naklonil se ke mně tak nebezpečně blízko, až se mi zastavil dech. Hezky se usmál a palcem mě pohladil po tváři. Ještě víc se ke mně naklonil a moje srdíčko začalo zase bubnovat jako na poplach. Díval se mi do očí a já mu snad v té chvíli viděla až do nitra duše. Těžce jsem polkla a přivřela víčka. Jemně otřel rty o mé, jako by se bál. Trochu se odtáhl a já se mu znovu podívala do očí. Už se tvářil vážně. Jeho velká ruka spočinula na mé tváři. Palcem mě pohladil pod víčkem a konečně mě políbil. Vůbec to nebylo takové, jaké jsem si představovala. Bylo to ještě lepší! Něžně se vpíjel do mých rtů, jako by to byl poklad. Cítila jsem kapičky vody z jeho vlasů, jak na mě padají. Vnímala jsem jen jeho. Protože právě tuhle chvíli jsem si chtěla zapamatovat jako tu nejlepší chvíli. Jeho teplé a měkké rty na mých. Jeho jemnost vlasů, když jsem do nich zajela rukou. Jeho úžasná kůže, která není ani trochu lidská, a hlavně jeho oči, když se po chvíli odtáhl. Jeho pohled, žlutozlaté oči. Můj Erik.

„Alex,“ usmál se něžně a svůj nos otřel o můj. Srdíčko mi pořád bušilo. Možná jsem ho i slyšela, jako by chtělo vyskočit. A on to ještě k tomu slyší. Rukou mi sjel z tváře, přejel mi přes krk a zastavil se na místě, kde mám srdíčko. Musel i pod dlaní cítit, jak buší.

„Hlavně mi tu neomdli,“ dodal schválně a zašklebil se.

„Ty jeden…!“ Obrátila jsem se a udeřila ho do prsou. Zasmál se a chytil mi ruce, že jsem se nemohla hnout. Znovu mě políbil, ale já ho za trest kousla do rtu. Zaskučel a já byla šťastná, že aspoň něco ho zabolelo.

„Tys mě kousla!“ vydechl nevěřícně.

„Jo. A udělám to klidně znovu.“ Přikývla jsem a najednou jsem byla zavalena jeho tělem. Teda, podpíral se rukama, aby mi neublížil, ale přeci jenom.

„Tak, teď tě kousnu já.“ Naklonil se k mému krku a jemně se do něj zakousl. Zakřičela jsem a zasmála se. A on to udělal znovu a znovu. Snažila jsem se ho ze sebe shodit, ale jaksi draka prostě neshodíte. Po chvíli mě přestal kousat a místo toho mi rty jezdil po krku, a mně se udělala husí kůže. Políbil mě na každém místě, kde mě kousl, až nakonec se odklonil.

„Já jsem na rozdíl od někoho jemný,“ zašklebil se.

„Hm.“ Začervenala jsem se, protože se mi to líbilo. Najednou se podíval nahoru a zpozorněl.

„Ezra,“ řekl a slezl ze mě. Nic jsem neslyšela.

„Co?“

„Jde sem,“ upozornil mě a lehl si spokojeně do trávy. Přikývla jsem a lehla si taky. Asi by nebylo fajn, kdyby nás takhle viděla.

A měl pravdu. Asi za minutu přišla.

„Já vás hledám a vy se tu opalujete!“ obvinila nás a Erik zavrtěl hlavou.

„My se šli koupat,“ opravil ji a vstal. „Chceš si dát taky koupel?“ Než stačila něco říct, vzal ji do náručí a prostě ji tam hodil. Ezra nejprve nadávala, ale potom se začala smát.

Chtěla bych všem poděkovat, že pro mě hlasovali o nejlepší povídku ledna. Umístila jsem se na třetím místě. Moc děkuju.

A děkuju holkám, co pravidělně přidávají komentáře ke kapitolám. Jste nejlepší!! Díky. :)

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování