Empire 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Alex se uzdravuje a usmíří se s Erikem. Ale co se jí bude zdát za divný sen?

01.02.2013 (07:00) • ameri96ca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 684×

Seděla jsem kousek od jeskyně na mechu a promýšlela, co udělat dál. Asi hlavní bod mého plánu byl dostat se domů. Udělám cokoliv, aby se tak stalo. Musím tak udělat. Božského Erika tu musím nechat. Má svých problémů dost, a jak to vypadá, shání ho Temná královna, která mu chce podříznout krk. Tudíž není bezpečné tu být. Zeptám se ho, jak se dostat domů. Měl by to vědět. Vždyť mě sem taky dostal, no ne?

Uslyšela jsem za sebou kroky. Ohlédla jsem se za rameno a viděla jeho postavu. Super, hádat se znovu nemusím. Jednou to už stačilo. Postavil se přede mě a podíval mi „jablko“. Usmíval se. Že bychom se usmířili?

„Můžu si k tobě přisednout?“ zeptal se jemně a já pokrčila rameny. Zakousla jsem se do jablka a stále dokola žasla, jak je dobré. Nevnímala jsem, že vedle mě sedí on. Byla jsem stále trochu naštvaná, že mi to zatajili a já mám kvůli nim rozdrcené žebro.

Seděli jsme mlčky, než jsem dojedla a zahodila ohryzek. Utřela jsem si ústa a lehla si na měkkou zem. Stmívalo se a měsíc se začal ukazovat. Počkat, oni mají dva měsíce? Úžasné. Škoda, že s sebou nemám telefon. Mohla bych to vyfotit.

„Podívej, omlouvám se. Nevěděl jsem, že bys to přijala dobře. Myslel jsem, že když jsi tam tak sama, že nebudeš chtít přijít o jedinou kamarádku,“ zabručel a podíval se na mě. Zamračila jsem se.

„To není vhodná omluva v podstatě říkat, že nemám kamarády.“ Ano, už to mě štvalo. Už z důvodu, že má možná pravdu. Vzdychl a zakoulel očima.

„Dobře. Takže, omlouvám se,“ zkusil to znovu. Ale nedávala jsem tomu tolik pozornosti, protože jsem přemýšlela o tom, koho tam vážně mám. Bryan… Tátu vidím jednou do měsíce, a jinak? Ehm, jinak asi nikoho.

„Určitě mám kamarády…“ zabručela jsem si pro sebe a přemýšlela, jak nejvíc to šlo. Víly nejsou moc kamarádské a ostatní elfové se se mnou nebaví.

„Máš Veu a mě.“ Jeho hlas zazněl a já si všimla, že tam pořád je.

„Ale ani jeden tam nejste,“ připomněla jsem mu a sedla si.

„To máš pravdu. Každý patříme jinam, Alex. Ty patříš domů a my sem. Začni žít. Začni cestovat. Tebe si zamiluje každý, to mi věř.“

„Právě naopak. Nikoho nezajímám,“ máchla jsem rukama a skoro mu dala facku. Jemně mi chytil ruku a nepustil ji.

„To není pravda. Byl jsem tam úplně sám a ty jediná jsi za mnou chodila, protože jsi chtěla. Ani vězni se na mě nechtěli podívat. Tomu se říká být sám a že nikoho nezajímám.“ Zasmála jsem se.

„To by ses divil. Myslím, že vězni z tebe nemohli usnout. A já taky ne. Ale z jiného důvodu. Hrozně mě to fascinuje, víš,“ usmála jsem se.

„Jako já tě fascinuju?“ Začervenala jsem se.

„Tak trochu.“

„To děkuju. Nejsem nic zvláštního,“ pokrčil rameny.

„Nejsi? To bych netvrdila…“ Kruci, to jsem neměla říkat. Ihned se na mě podíval.

„Jak to myslíš?“

„No… Jsi drak. Pro člověka, jako já, jsi jedinečný,“ lhala jsem. Samozřejmě, to byla pravda, ale myslela jsem to tak, že je zvláštní, protože ho kvůli něčemu chce Temná královna. Trochu se zamračil, ale přikývl.

Erik odešel pro nějaké jídlo na zítřek a já zůstala s Ezrou sama. Moc často jsem s ní nemluvila. Spíš se mi vyhýbala, ale nezdála se mi nějak divoká, veselá nebo hravá. Byla… normální.

Sedla jsem si ke stolu k ní a usmála se.

„Takže… Jak dlouho se s ním znáš?“ zeptala se. Netušila jsem, jestli ví, že byl pryč, a já jsem z jiného světa.

„Asi měsíc. A ty?“

„My spolu vyrůstali ve vesnici. Ještě s elfy. Erik je vychovaný, není zlý…“

„Já vím,“ přikývla jsem a napila se toho čaje, co mi Ezra tak často dělávala a co mi pomáhat na to žebro. Den ode dne to bylo lepší.

„Ale je zvláštní, že co jsi přišla, vidím se Erika zase smát. Předtím to bylo jiné. On zmizel a zase se vrátil, ale byl už jiný. Byl smutný a moc nemluvil. A teď? Je jako vyměněný. Dokonce mě objal, rošťák jeden,“ zasmála se. On ji objal? Po těle se mi přehnala vlna žárlivosti, kterou jsem rychle potlačila. Erik byl šťastný kvůli mně.

„To je hezké. Jsem ráda, že je mu lépe.“ Opřela jsem se pomalu o opěradlo židle. „Mohla bych mít otázku?“

„Jistě.“

„Elfové žijí všichni pohromadě nebo zvlášť?“ Potřebovala jsem vědět, jestli Veu hledat na jednom místě nebo všude po téhle zemi.

„Myslím, že zvlášť. Proč?“

„Hledám kamarádku. A nevím, kde přesně je. Je to lesní elf.“

„Hm, ty určitě nejsou na jednom místě, Alex. Lesní elfové jsou vzácní a Temná královna je ráda mučí, takže se pořád stěhují, aby je nechytla,“ prozradila mi. Přikývla jsem a cítila, že tu zůstanu navždy. Zeptám se ještě Erika. Třeba ví víc.

„Už je tady,“ obrátila jsem se ke dveřím a dovnitř vstoupil statný muž. Můj Erik. Teda, ne můj, ale jako sen je to moc hezký sen. Snažila jsem se neusmívat jako idiot. Radši jsem sklopila oči.

„Ezro, opravdu půjdeš?“ zeptal se jí ještě ve dveřích. „Protože je nejvyšší čas.“ Ezra přikývla a vstala.

„Vrátím se ráno. Dobrou noc,“ usmála se a zmizela ve dveřích.

„Kam jde?“ nechápala jsem.

„Letí za svojí rodinou. Přes noc nejsme moc vidět, takže může jít,“ řekl a položil mísu s ovocem přede mě. „Máš hlad?“

„Trochu. Děkuju.“

V noci se mi zdál strašný sen. Viděla jsem temnou krajinu, všude byli démoni a víly smrti. Uprostřed stál Erik jako drak a byl na zem připoutaný obrovskými řetězy, které držela veliká monstra. Ta byla veliká jako budovy. Chvíli se nic nedělo, jen Erik ležel a z očí mu sálala beznaděj. Rozhlédla jsem se po všem, kdo tam byl. Vílám z očí koukala smrt, jejich otrhaná křídla se třepotala v jemném ledovém větru.

Najednou nastal rozruch a na jedné straně se všichni rozstoupili. Jakoby odnikud vyšla vysoká přenádherná žena se zrzavými vlasy. Na sobě měla jen to nejdůležitější. Rudou látku zahalující její poprsí a úzkou sukni. Za sebou se táhl její rudý plášť připomínající krev. Její výraz byl krutý. Dívala se na Erika. Její chůze byla zvláštní. Chodila pomalu a několik centimetrů nad zemí. Vznášela se. Nezapomněla se krutě usmát. Došla k Erikovi a dlouhými prsty mu přejela po čumáku. Cukl sebou.

„Tak se zase setkáváme,“ promluvila a její hlas mě zaskočil. Zněla hrozně mile. Kdybych ji neviděla, řekla bych, že je jí čtrnáct a že má na hlavě culíčky s růžovými gumičkami. Absolutně se ten hlas k ní nehodil.

„A myslím, že už úplně naposledy,“ zašeptala tajemně a popadla kopí jedné z příšer. Rozmáchla se a kopí projelo skrz na skrz jeho tlamou. Vykřikla jsem v hrůze.

Otevřela jsem oči a stále křičela. Uvědomila jsem si, že to byl jenom sen. Sen… Erik seděl naproti mně a zamračeně se na mě díval. Pomalu jsem dýchala a snažila se uklidnit z toho hrozného snu. Erik je tady, nic mu není…

Podívala jsem se na něj. Řekla bych až zoufale. Se vzdychem se zvedl a klekl si přede mě. Odhrnul mi vlasy z obličeje a pokusil se usmát.

„Asi mi nechceš říct, co se ti zdálo, viď?“ zašeptal do ticha a já ihned zavrtěla hlavou.

„Zkus ještě usnout.“ Chytla jsem ho za ruku, nechtěla jsem, aby odešel. Jen se usmál a nahnul se ke mně. Políbil mě na čelo, jako to udělal minule. Zavřela jsem oči a užívala si to. Byl u mě a byl to jenom sen.

„Neboj se. Jsem u tebe,“ zašeptal něžně a palcem mi přejel přes hřbet ruky. Srdíčko mi pořád bušilo, ale už to bylo lepší. Zhluboka jsem dýchala a snažila se usnout. Byl tu pořád se mnou, pořád mě hladil po ruce. Bylo to dobré…

Autor: ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování