OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše v zemi - 25. kapitola



Duše v zemi - 25. kapitolaPro čtenáře nad 15 let!

Vítám Tě ve třetím pokračování Upířích Živlů. Prošla sis prvním dílem - Hra s ohněm. I druhým, neméně divokým, Světem bez krve. Nyní nastupuje Duše v zemi s tvými oblíbenými hrdiny. Jsou nostalgičtí, přátelští, krvelační a násilní. Plní elánu i touhy, která nemá obdoby. Užij si Duši v zemi a prožívej to nadšení i hrůzu společně s nimi.(Předělávka základní spolupráce s Wish)

Kdykoliv si myslím, že vítězím... prohrávám. Chester si je Diinou láskou jistý, protože ona ho nemůže přestat milovat. To je nemožné...

EDIT:Článek neprošel korekcí.

25. kapitola - „Můžeš jít….“

 

Diana

S křikem se proberu a zadívám se kolem sebe. Kde to proboha jsem?! Dech mám jako po maratonu. Rychle si sáhnu na hrudník. Nic. Ani bolest, ani rána. Rozhlédnu se. Jsem v tmavé místnosti. Postel je měkká a prostorná, ale podle hnědého rámu poznávám, že nejsem u nás doma. Chester má vše situované do černé. Seberu se a vyhlédnu z okna. Moc vysoko! Stále neumím létat? Vzpomenu si na ten pocit při letu, který se mi vryl do těla ze snu. Zavrtím hlavou a znovu se vyděšeně posadím na postel. Co se mnou teď proboha bude?! Kde je Chester? Divím se, že mě už dávno nezabil!

Když se po chvíli otevřou dveře, prudce sebou trhnu a vystrašeně se zadívám na příchozího. Je to Chester. Je celý od krve! Oblečení má potřísněné krví, stejně jako tvář. Vyděšeně se namáčknu na záda postele a zalapám po dechu.

Jen se ušklíbne a přistoupí k posteli. „Něco ti nesu." Přistrčím mi k obličeji skleničku. Celá se rozklepu. „Vypij to," poručí mi, když na něj jen hypnotizovaně zírám a div, že mi zuby necvakají strachem o sebe.

Bez řečí seberu sklenku. Ani se neptám, co to je. Poslušně plním jeho rozkaz. Chutná to jako lidská krev. Vypiju to až do dna a podám mu ji zpět se sklopeným pohledem, zatímco se snažím udržet klidnou ruku. Stále se děsivě bojím. Přehnala jsem to. Vůbec nevím, co od něj můžu očekávat. Je to snad ještě horší, než když mě na začátku vzal k sobě jako kořist.

Rukou mi sjede na podbřišek, aby zkontroloval dítě. Leknu se tak moc, až se praštím o čelo postele a bolestně usyknu. Jen se poušklíbne, ale nekomentuje to. Když se přesvědčí o tom, že je jeho následovník v pořádku, hlesne tlumeným hlasem do ticha:

„Stále přemýšlím, jak tě potrestat, aby sis konečně zapamatovala určité věci."

Se zrychleným dechem ho poslouchám a z očí mi stékají slzy. Nevím, jestli si vůbec můžu dovolit mluvit. Ale stejně to zkusím. „Já už nic takovýho neudělám. Omlouvám se," zašeptám roztřeseným hlasem, ještě se přitom zalykám, protože jsem vyděšená k smrti. Tohle cizí prostředí mi nedělá dobře. Jeho blízkost je najednou tak nebezpečná a děsivá.

„Nevím, nevím, jestli ti mohu věřit. Hodně jsi mne zklamala… Budu si to muset rozmyslet."

Když se však začne zvedat, choulostivě ho chytím za ruku, až se na mě vyčkávavě otočí. „Prosím… Už to neudělám. Přísahám. Už nikdy." Zvednu k němu ubrečené oči. „Nenechávej mě tu," zašeptám. Tohle prostředí se mi nelíbí. Pořád mi to připomíná ten hrozný sen. Děsí mě, že by mohl odejít a nechat mě tu. Už nikdy bych neviděla svá dvojčátka! Dicka, ani Desire…

„Nikam neodcházím. Jsem vedle. Můžeš tam kdykoliv přijít," ušklíbne se a musí mu být jasné, že vstoupit ta by se mi moc nelíbilo. Přesně tuším, co se tam děje! Vymaní se mi ze sevření a vrátí se mezi své nové přátelé, ze kterých mi běhá mráz po zádech.

Když v té tmě sedím takovou dobu, že trochu nabudu svou náturu i sebevědomí, rozhodnu se vystoupit. Nevím kolik je hodin, ale nemůžu tu být věčně. Mám ještě dvě děti, o které se musím postarat! Zhluboka se nadechnu, stisknu kliku a vstoupím do prostorné místnosti, pokryté spousty krvavých stříkanců po zdech. Na pohodlných pohovkách se to hemží upíry a upírkami, které se po nich plazí. Chester se náramně baví. Jedna mu z nich mu div nevleze do kalhot. Zádumčivě skloním hlavu a dívám se, jak se od ní nechává častovat doteky. Je to moje tiché týrání, kdy nostalgicky shlížím na někoho, kdo už mi ani nepatří. Za to já patřím jemu a to dost viditelně pro všechny.

Chester si mne všimne až v momentu, kdy mu jedna upírka zajede do klína tak šikovně, až se celý prohne. Shodí ji ze svého klína a temně se mi zadívá do očí, až ve mně hrkne.

„Pojď sem,“ hlesne a vyčkávavě si mě prohlíží.

S nepříjemným pocitem v celém těle se odlepím ode zdi a nejistými, váhavými kroky jdu až k němu, mezi smečku upírů, kteří jsou krvelační a divocí a mně se bouří žaludek proti přívalu stresu i strachu, který mi proudí celým tělem jako jed.

„Ale Chazzy, já jsem ještě neskončila!“ snaží se mu upírka vnutit svou přízeň, ale on ji lehkovážně odbude.

„Nemám čas…“

„Ale Chazzy!“

„Řekl jsem, že teď nemám čas! Čemu z toho nerozumíš?“ zavrčí na ni chladně a ona se konečně stáhne. Trochu se mi uleví a tak postupuju dál se skloněnou hlavou a napnutými smysly, kdyby po mně chtěl náhodou někdo skočit. Přejíždím si prsty přes břicho a snažím se postupovat tak, abych se nedotkla žádného z těch chladných zabijáků. Když k němu pomalými kritickými kroky dojdu, ani se nerozhlédnu kolem a křečovitě se mu posadím na nabízený klín. Podbřiškem se mi linou nepříjemné pocity. Našemu dítěti se tu rovněž nelíbí a především je možná zaražený stejně jako já proto, že Chester věnuje svou přízeň i někomu jinému, než nám.

„Od minula jsi nám nějak zkrotla," šklebí se upír sedící naproti nám a čeká, jestli ho snad nějak odpálkuju, ale ničeho takového se nedočká, protože já nemám sílu hrát si na někoho, kdo s nimi zatočí, když už to vlastně není pravda. Co zvládne jehňátko mezi vlky?

„Klidně se braň, na ostatní se žádné zákazy nevztahují," zašeptá mi Chazzy pobaveně do ucha a přitáhne mě k sobě ještě pevněji, až se napnu jako struna. Položím si hlavu na Chesterovo rameno a přemýšlím, jak dlouho tu s nimi ještě bude chtít být. Ruce si položím na stehna, i když by mi bylo příjemnější mít je kolem jeho krku. Děti. Moje děti. Co dělají? Nebudou mít už hlad? Se zavřenýma očima pouštím slzy, protože nevím, jestli je ještě někdy uvidím.

„Ty na ní nepůsobíš moc dobře… Brečí u tebe. Půjč mi ji, já ji rozveselím!" Chechtá se kdosi. Trhnu sebou, když se mě čísi ledové dlaně dotknou a zkroutím se v bolesti, která mi z podbřišku vystřelí.

„Nesahat, křehký materiál!" Odstrčí ho Chester a klidní malého svou dlaní, za což jsem mu vděčná.

„Co je jí? Něčím jsi ji snad napustil, aby na ní nikdo jiný nemohl?“

„Tak nějak,“ ušklíbne se Chester majetnicky a zatváří se jako by mu patřil celý svět. Moc se mi ten výraz samolibosti nelíbí a se k němu znovu přitisknu a nechám se kolébat myšlenkou, že tahle noční můra snad jednou skončí.

„Ta malá je těhotná,“ hlesne pohrdavě jedna z upírek. Posadí se do křesla a provokativně si zapálí cigaretu. Upíří ženy, zdá se, poznají tuto skutečnost dříve, než kdo jiný.

„Nekecej… Budeš s ní mít následovníka?“ rozesmějí se nadšeně. „Necháš si ho nebo ho zabiješ?“ Při těch slovech sebou trhnu. Otočím se na toho nejdrzejšího s vyceněnými špičáky a dám mu jasně najevo, že takhle se o mém dítěti nemluví!

„Zas tak křehká nebude…“ škádlí mě upír, který je nejblíže Chesterovi. Kdyby nebyl krvelačným vrahem, byl by mi téměř sympatický.

„Až porodí, půjč mi to koťátko na hraní!“ ozve se obtloustlý upír s knírkem a malýma prasečíma očkama. Při pohledu na ten úlisný nepříjemný vzhled se mi udělá špatně, byť jen při myšlence, že by se mě snad někdy dotknul! Oči mu září chtíčem, zatímco se mlsně olizuje. Zákonitě se rozechvěju.

„Jistě, udělám si následovníka jen proto, abych ti ho pak dal na hraní,“ zasměje se Chester. „A moc ji neprovokujte… Věřte mi, že není nic horšího, než upírka s mateřskými pudy!“ Stiskne mě v pase a pánovitě se ušklíbne.

„Nechci na hraní tvýho následovníka. Půjč mi ji! Já ti jí vycvičím!“ Chrochtá a pohledem mi tak necudně přejíždí po těle, že se přimáčknu k Chesterově chladné hrudi ještě víc.

„Ale ona ani moc nevypadá jako upír… Ty bys mi neublížila, viď maličká?“ Zadívá se mi přímo do očí a já cítím, jako by mě opřádal a vysával ze mě moje pocity i teplo.

„Neublížila…“ zašeptám a nevěřím vlastním uším! Skutečně jsem to řekla

„Nicku!“ zavrčí varovně Chester, ale jeho kamarád pokračuje a probodává mě tím zvláštním hypnotickým pohledem.

„Chceš, abych si s tebou pohrál a mučil tě?" Ten jeho upřený pohled. Nemůžu se z toho vyvléknout! Na upíra má vřelé hnědé oči, podbarvené jakousi podivnou prozřetelností a inteligencí, která je jako tekuté stříbro, jež ohraničuje jeho duhovky.

„Chci," hlesnu něžně a cítím, jak se k němu mé tělo natahuje, jako by se chtělo zapasovat do jeho nabízené náruče. Proboha, co to dělám?!

„Tak dost. Přestaň na ni zkoušet tuhle psychologii!" zavrčí zlostně Chazzy a přitáhne si mě opět blíž natolik, že se sotva mohu nadechnout.

„Ty snad žárlíš,“ vysměje se mu Nick, ale jelikož náš oční kontakt pominul, nemá nade mnou naštěstí moc. Zdá se, že oplývá podobným talentem jako Cristoball… A to mě děsí, sakra!

Chester kolem mě obranářsky i majetnicky rozloží paže. „Jen se nerad dělím,“ zavrčí chladně a prohrábne mé dlouhé černé vlasy.

„A to dítě je vážně tvoje?“

„Co se ti na tom nezdá?“ zamračí se můj upír a probodne Nicka svérázným pohledem.

„Nic, jen… Nedivil bych se, kdyby ti ji obskočil někdo jiný.“ Rozesměje se a ostatní se k němu úlisně přidají. Po zádech mi přejede mráz a trucovitě, ostře prsknu:

„Já to s nikým jiným nedělám!" Vypnu hrdě hruď, když se po mně pobaveně podívají.

„Ah, ty jsi sladká… Ale věř, maličká, že kdyby šlo o mě, vzal bych si tě a tvůj názor by mě ani zdaleka nezajímal. Takhle to dělají upíři, víš? Berou si to, po čem touží!“ Nickův hlas je podivně podbarvený narcistickým tónem. Bodne mě v podbřišku a dojde mi, že ta slova myslí smrtelně vážně.

„Ona není upír!“ prskne pobaveně upírka, která vtahuje kouř do svých úst. S výdechem se zašklebí a protne mě surovým pohledem.

„Ale ano, je…“ rozesměje se Nick. „Otoč se na mě, maličká… Ukaž nám svoje kouzla,“ hlesne a důmyslně se mi zadívá do očí. Znovu cítím jako bych to nebyla já. Tu nepatřičnost, která ovládá mé tělo a plíží se mnou jako přemrštěné ledové klima. Chci něco odseknout, ale místo toho pod taktem jeho pohledu zvedám hladinu feromonů a s úžasem pozoruju, že to na ně působí!

„Tohle ona umí?“ mručí spokojeně. „Tu bych si tedy vydržoval,“ olízne se chtivě a hmátne po mně, ale Nick ho okamžitě drapne za ruku a odtáhne mu ji stranou.

„Za co ji vyměníš, až ti dá následovníka?“ hlesne rozechvělým hlasem upír s prasečími očky, který ze mě nemůže spustit pohled a stále se toužebně olizuje a nechutně si sahá do rozkroku.

„Je možné, že existují ještě tak primitivní a naivní upíři?“ ozve se chladně Chester. „Říkám, že je moje! Navíc … tohle je jen pozlátko. Není tak nevinná a bezbranná, jak se může momentálně jevit." Chester bere debatu za uzavřenou, ale upíry zřejmě zajímám až moc. Jejich společnost dam si mě měří nenávistnými pohledy  a nemůže se smířit s faktem, že už nejsou středem pozornosti…  Raději bych, kdyby byly ony ty, které je tolik zajímají!

„Umí ta holčička lítat? Dostala by se k tobě zpátky, kdyby ji někdo unesl?" usmívá se radostně upír s prasečíma očima a nadrženým obličejem.

„Joe…“ hlesne Nick, ale já mu skočím do řeči.

„To ani nezkoušej!“ zavrčím vztekle a probodnu ho vražedným pohledem.

„Co bys mu provedla, maličká?“ nahne se ke mně Nick a oči mu radostně září jako by právě objevil sedmý div světa.

„To bys koukal…“ zahřmím tiše a stáhnu se do obranářské náruče svého zádumčivého upíra, který na nás všechny kouká svrchu.

„Je vážně roztomilá… Alespoň na víkend, co Chazzy?“ zasměje se Nick a vjede si do hnědých vlasů, které mu spadají až do čela.

„Ta dostala na kolena mnohem větší zmetky, než jsi ty… A vůbec, raději se věnujte upírkám. Podle toho, jak se tváří, máte průšvih, pánové, protože se jim nevěnujete,“ zasměje se, ale nijak je tím nepřesvědčí, aby své oči nechaly na někom jiném. Tohle téma upíry až moc nadchne. „Neserte mě, pánové. Nemám chuť s vámi už nic rozebírat!" odfrkne popuzeně.

„Vymýšlí si… Dělá jí vzácnou!“ prská Joe, upír s prasečím pohledem a nevěřícně zakoulí očima. „My všechny velký zmetky známe, tak koho z nich by takhle maličká mohla dostat na kolena?!“ odfrkne pobaveně a všichni se s ním rozesmějí.

„Třeba Oskara…“

Zavládne ticho a upíři se po sobě se zhrozeným pohledem zadívají, jako by nemohli uvěřit tomu, co slyšely.

Promluvit se odváží až Nick, jehož hlas je zcela rozechvělý, ale pevný. „Oskara by nikdo….“

„Díky němu mám ty feromony,“ ušklíbnu se nuceně.

„Takže ty tvrdíš, že máš Oskarovo školu, jo?“ uchechtne se nevěřícně Joe a zamračí se. Pohledem bleskne na Nicka, který mě propaluje zrádným a zamyšleným pohledem. Jen lehce přikývnu. „Tak mi to ukaž,“ hodí po mně vyzývavým pohledem. Zadívám se na Chestera, co on na to…

„Ne!“ řekne rezolutně. „Nic se ukazovat nebude! Ty se vrať do pokoje, přijdu tam!“ přikáže mi a nevnímá nesouhlasné mručení ostatních.

 

*

 

Otevře dveře a probodne mě chladným kontrolorským pohledem. Sedím na posteli v úplné tmě. Zády se opírám o pelest a pažemi si objímám kolena. Jsem zkřehlá a zděšená, ani netuším, kolik času už tu trávíme… Stýská se mi po dětech.

„Vrátíme se,“ hlesne panovačně do ticha.

Poslušně se zvednu z postele, chytím ho za nabízenou ledovou dlaň a nechám se majetnicky stisknout, zatímco mě vytáhne do štítivého prostředí. Ihned začne hurónské loučení a chtivě vrčení zpitých upírů.

„Nechej nám jí tady na hraní!“ hmátne po mně Joe a nechutně se rozesměje, při čemž vyplazuje jazyk na všechny strany. „Ozkoušíme ty její kouzla i tělo!“

Chester mě majetnicky přitiskne k sobě. Oddaně se k němu tisknu a pohlížím mu nevinně do tváře, zatímco se tvářím, že si okolního dění ani nevšímám.

„Slibuju, že až mě to s ní přestane bavit, budete první, komu jí pošlu," ušklíbne se pobaveně a táhne mě ke dveřím skrze mrtvá těla, jejichž tváře jsou plné hrůzy a bolesti, která jim zůstala i po smrti.

„Chazzy!“ vyběhne za námi upírka, která se moc neprojevovala. Kupodivu se orgií nezapojovala, když jsem tam byla.

„No, Abs?“

Nahne se k němu tak blízko, až mě bodne v hrudi a dívám se, jak mu cosi šeptá do ucha. Chester jí s chladným děsivým šklebem šeptem odpoví a táhne mě od ní. Nejistě pohlížím na tu mladě vypadající dívku s jemnými rysy, které jsou zhyzděné upířím chtíčem. Z očí jí sálá jakási zvrácená touha a vražednost, ale jinak bych ji snad počítala mezi ty mírumilovnější… Ovšem zrádné díky tomu, že se k Chazzovi tak měla.

 

*

 

Když mě položí v ložnici na zem, setřu si slzy z očí a vděčně probodnu pohledem Miu, která sedí na posteli a dává pozor na děti. Bála jsem se, že o ně po dobu mé nepřítomnosti nebude postaráno… Že se ubrečí k smrti.

„Seš normální nechat je tady?" vyjede na Chestera a nechápavě zavrtí hlavou nad jeho počínáním. „Kdybych se o ně nepostarala, tak se ti tu upláčou!“

Znovu mi do očí vhrnou slzy. Postavím se nad postýlku, kde moji andílci spinkají a hladím je po černých vláskách. „Lásky moje… Maminka je doma,“ zašeptám bezmocně a srdce mám až v hrudi, zatímco se Mia hádá s Chesterem. Tedy ona se hádá, on jen chladně přihlíží a evidentně se nudí.

„Neječ mi tady,“ zavrčí oplzle a probodne ji zlým pohledem, zatímco si vjede do vlasů a snaží se načechrat dříve blonďaté vlasy, které zčernaly jako uhel nebo jako jeho nynější svědomí. „Jsou v pořádku? Jsou. Takže dobrou noc!“ Rázně ukáže na dveře a chytí ji za paži, aby ji odsud vyvedl.

„Ale já jsem ještě neskončila!“

„Ale já ano!" zahřmí tak, až sebou obě trhneme a dvojčata se rozpláčou. Znovu se mi sevře hruď i podbřišek a z očí mi vytrysknou ubohosti, slzy. „Táhni, dokud mám ještě nějakou trpělivost…“

„Jsem matka tvýho syna!“ štěkne na něj ostře a v zelených očích se jí divoce blýskne. Díky těm krátkým zářivě rudým vlasům vypadá jako bohyně pomsty.

„No a?“ pozvedne obočí Chester a Mia po mně hodí pohledem a rezignuje.

Utiším děti. Ještě hodnou chvíli se s nimi mazlím, než znovu upadnout do svého bezstarostného světa plného šťastných snů. Chvíli postávám u postýlky. Přála bych si být někde jinde. Kdekoliv, sakra! Tady se necítím zrovna nejlépe.

„Pojď ke mně," zavrčí jemně a natáhne ke mně ruku. Poslušně se posadím na postel a vyhnu se mu pohledem. Sjedu všechny ty rudé skvrny na zdech. Nepříjemně se mi zařezávají do očí a děsí tak jako nikdy. Počítám, že jeho pomsta ještě neskončila. Může přijít kdykoliv, nečekaně a to je snad nejhorší. Být stále ve střehu a nevědět, kdy mi co provede, protože jsem byla natolik hloupá, že jsem si dovolila být sama sebou.

„Lehni si. Předpokládám, že nebudeš spát vsedě," ušklíbne se a sleduje mne temným pohledem, jak si nejistě lehám a klopím oči, jen abych se na něj nemusela podívat. „Původně jsem tě tam chtěl nějakou dobu nechat…" prolomím ticho a mě se sevře žaludek a mám pocit, že se nemohu nadechnout.

„Už nikdy to neudělám,“ zašeptám zoufale. „Slibuju… Hrozně mě to mrzí,“ polknu tupě a snažím se polknout i přes ten knedlík v krku. Hlas mi selhává, zatímco se mu už po sté naříkavě omlouvám.

„Dobře,“ řekne poklidně. Překvapeně se na něj zadívám a rozechvěju se. „Klidně spi… Nemáš důvod se bát.“ Otočí se ke mně zády a já se trochu uvolním.

V tomhle rozpoložení vážně nemůžu spát, i když jsem unavená. Ovšem ten stres mám pod kůží jako žíravinu. Cítím, jak mi koluje v žilách neředěný strach a nechuť ze života. Z dalšího nádechu, který mé tělo potřebuje…. Jen co uslyším pravidelné oddechování, zkontroluju děti a vyjdu z ložnice.

„Di! Jsi v pořádku?"

„Dicku!" Vydechnu úlevně a nejraději bych mu padla do té vřelé láskyplné náruče. Tak moc bych si přála, abych se mu mohla vybrečet na rameni a nechat se hladit a tišit. „Ach, Dicku…“ zasténám a s pohledem do jeho nebeských očí s čistou duší dostávám naději i sílu do života.

„Bál jsem se o tebe…“ Prohlíží si mne a prsty mne mé dlouhé vlasy, zatímco na mě shlíží utrápeným pohledem a křivým andělským úsměvem ve tváři.

„Je mi fajn,“ hlesnu uboze a skloním hlavu. „Jenom mě vyděsil. Můžu si za to sama, sakra.“

Jemně mě chytí za bradu a zvedne mi hlavu. „Di… Zlatíčko, on by ti neublížil,“ usměje se na mě vřele a políbí mě na čelo, až zatnu bolestí čelist, protože mi od polibku vjede prudká křeč až do břicha. „Neboj se…“ zašeptá mi do ucha a pohladí mě po vlasech, než se ode mě odtáhne.

 

Chester

Když se probudím, zjistím, že vedle neleží. Prudce se zamračím a rozhlédnu se po pokoji. Není tu! Ale jelikož jsou děti v postýlkách, počítám, že ji někde v domě objevím. Vezmu ručník a vydám se do koupelny smýt ze sebe včerejší krev, kterou jsem na sobě pro atmosféru i rivalitu nechal. Mám rád tohle rudé děsivé zdobení… Dodává mi to správného vzhledu!

Když vejdu do koupelny, zarazím se. Diana je schoulená u topení a tiše oddechuje. Přikleknu si k ní a stisknu ji paži. Rychlým pohybem sebou cukne, probere se, ale jakmile uvidí mou tvář, vyjekne a v úleku začne máchat rukama tak prudce, že mě v obličeji poškrábe.

„Do hajzlu, uklidni se!“ zavrčím chladně a pevně ji chytím za obě zápěstí, až sebou ještě chvíli bezmocně cuká a poté se vzdá.

„Ne, prosím! Já jsem nechtěla… Lekla jsem se. Bylo to omylem. Jenom jsem tady usnula, nezlob se!“ chrlí ze sebe hlasem, který se jí vůbec nepodobá. Jako by nabral o oktávu výš a přiblížil se spíše k tomu zoufalému pípání, kterým se prokazuje Desire. Pryč je její drzý tón.

Sebevědomě se tomu ušklíbnu. „Nic se neděje.“ Postavím se k umyvadlu a začnu si smývat krev z obličeje, zatímco ji sem tam pozoruju v odraze zrcadla. Jako by chřadla… Černé vlasy ztratily za tak krátkou dobu svůj lesk a ruce se jí třesou jak nějaké stařence. „Pojď." Posadím se na vanu. „Zahojíš mi to," ukážu na svůj poraněný obličej.

Upraví si ručník, aby jí nepadal a poslušně ke mně nakráčí. Drobnými polibky mi začne zasypávat tvář a hojit mě. „Omlouvám se za to…“ pípne se skloněnou hlavou, když mi ranky zahojí.

„Neomlouvej se pořád," usměju se a stáhnu ji k sobě na klín. „Nic ti oplácet nebudu, pokud se bojíš tohohle.“ Zářně se ušklíbnu, když vidím, jak je zase celá napnutá. „Ani tě nebudu trestat za tamto…"

„Díky.“ Pohledem se utrápeně zabodne kamsi do rohu. Jemně ji chytím za bradu a donutím ji zadívat se mi do očí. Šedé duhovky jsou … jako by prázdné. Pryč je ten sarkastický sebejistý výraz. Zamračím se a moje maličká několikrát zamrká a úkosem uhne pohledem.

„Dej mi zápěstí," řeknu klidně, když před mým pohledem po chvíli sklopí oči. Dítě potřebuje jed a já bych rád nasnídal! Rád, ovšem pouze do té doby, než ochutnám její krev. Mohutně se rozkašlu a nabízenou rukou od sebe odstrčím. Takhle špatně nechutnala už hodně dlouho. Krev je tak hořká, až se mi z ní zvedá žaludek. Ta pachuť mi zůstává na jazyku a spaluje mi útroby jako nějaká kyselina.

„Ach!“ dostane ze sebe plačtivě a celá rozechvělá přede mnou couvne, zatímco má ve tváři nepokrytý strach. Takový, jaký se mi příčí. Z očí jí vystoupí slzy, když se přede mnou skryje do kouta jako by čekala ránu. Ale já jí nechci ubližovat… Už nemám sílu.

Zvednu k ní oči a … dojde mi, že jsem prohrál. Že nad ní mám sice moc, po které jsem toužil, ale že mě to v tenhle okamžik absolutně netěší, protože si ji už nebudu moct užívat tak jako na začátku. Protože už jaksi není co si užívat. Mám poslušnou ovečku, která se přede mnou třese a ani se k ní nemusím přiblížit. Která na slovo udělá, cokoliv si přeju… Která už ke mně nic necítí…

„Můžeš jít….“ Hlesnu tichým hlasem a opřu se o zeď, protože nemám sílu se zvednout. Zadívám se do prázdna, které mě obklopuje. Je všude kolem a dokonce ho cítím i uvnitř sebe. Takové hlasité ticho, které … mi připomíná, že už pro ni nic neznamenám.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Duše v zemi - 25. kapitola:

3. AnysP
29.10.2011 [13:34]

tak k tomuhle nemám co napsat snad jen že si to chester pořádně zkazil a že jestli to bude chtít dát všechno dohromady tak že se bude muset zatraceně hodně snažit, chudák di.... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Chensie přispěvatel
29.10.2011 [0:45]

ChensieByl si jí až moc jistý... :o( Popravdě, když jsme to psali, bylo mi z toho smutno. Zavařil to a to dokonale. Zničil jí, pohřbil v ní duši. :o(

29.10.2011 [0:42]

FaireNevím co Chester sakra čekal, když se k ní začal chovat, jako k něčemu , co je jenom jeho žrádlo.
Kord, když je těhotná. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!