OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Duše jako mozaika 1. kapitola

10.01.2013 (16:00) • Euphoria • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 932×

Začátek nového života

Voda.

Vlny.

Moře.

Topila jsem se. Máchala jsem rukama, nohama jsem kolem sebe kopala, ale stále jsem klesala níž a níž a nemohla jsem se dostat na hladinu. Už mi docházel vzduch v plících, musela jsem se dostat nahoru. Musela. Zuřivě jsem se snažila dostat výš, ale nešlo to, jako by mě něco drželo dole. Nechtěla jsem umřít, ale už jsem to nevydržela, ochutnala jsem chuť hnusné slané vody na jazyku. Poslední, co jsem spatřila, byla nekonečná hloubka a vznášející se bublinky kolem.

Probudila jsem se a posadila se vyděšeně na posteli ve svém novém pokoji. Zhluboka jsem oddychovala a mnula si oči. Předvčera jsem tuhle hrůzu zažila na vlastní kůži. Utopila jsem se, ale potom jsem se objevila tady. Vzbudila jsem se na lůžku na ošetřovně s děsným strachem. Byla jsem přivázaná, prý abych si neublížila jako někteří přede mnou. Já se ale spíš vyděsila ještě víc. Slečna Marge, celým jménem Margamellion, mě musela potom hned uspat. Hodně jsem, jak říkala, vyváděla. Někomu jsem i dala jednu pěstí na oko. Takže až kolem uvidím někoho s monoklem, budu se muset omluvit. Dneska se pro mě má stavit nějaký strážce a dovést mě bůhví kam. Včera mi to sice říkali, co a jak, ale už si to vůbec nepamatuju. Byla jsem ještě stále v šoku, ale teď už jsem až zázrakem v pohodě. Kdo ví, co do mě Marge napustila, abych se cítila líp. Koukla jsem se na budík, aspoň jsem si myslela, že je to budík, mělo to rafičky jako u nás na Zemi a ukazovalo to tři hodiny ráno, tak jsem si ještě na chvíli lehla.

Vzbudilo mě naléhavé klepání na dveře. Už na mě čekal strážce, který se mi představil jako Cedrick. Měl na sobě černý kabát, vlastně byl celý oblečený v černém, asi nějaký úbor. Jeho bílé vlasy mu kolem tmavšího obličeje až zářily. Vypadal, jako by mu někdo schválně obarvil hlavu na bílo, aby se mu každá smál, ale mně připadal zvláštním způsobem krásný. Pozvala jsem ho dál, ale chtěl zůstat za dveřmi. Oblékla jsem se tedy rychle do zdejšího oblečení, které jsem si včera vybrala. Nejdříve mi nabízeli šaty a sukně, ale ty nemůžu ani vidět, obzvlášť, když je tady taková zima. Chtěla jsem si proto vzít nějaké ty kalhoty, ovšem tady, jak jsem se dozvěděla, ženy kalhoty nosit nesmí, ale mají dovoleno něco jako legíny, které jsou buďto teplé, a nebo jenom takové lehké látkové. Hodně se tu také nosí, jak jsem si všimla, kožené nebo věci s kožešinou na kraji. Já jsem si teda dnes oblékla černé teplé legíny, černé tričko s dlouhým rukávem a navrh po kolena dlouhou teplou červenou vestu vyšitou zlatým znakem, která měla kožíšek kolem krátkých rukávů a na kapuci. Ta vestička se mi moc líbila. Boty jsem vyfasovala stejné jako ostatní nováčci, to znamená černé kožené kozačky, no, spíš mi připomínaly vojenské boty s menším podpatkem, který mi naprosto vyhovuje.

Vylezla jsem z pokoje ven a strážce Cedrick mě vedl spletí chodeb, až jsme došli ven a zamířili ke chrámu, který se, jak jsem se dozvěděla od Cedricka, jmenuje Fanum Antiquum, v překladu chrám prastarých. Je to sídlo kněží, kteří jsou nejstarší v této zemi, a také sídlo královské rodiny. Král a královna ale zemřeli při válce před dvě stě padesáti lety, proto tam teď bydlí jen samotný princ Ericksonell Clause II.. Samotný chrám mi zvenčí připomínal antický sloh.

Vždycky jsem měla slabost pro staré budovy nebo věci, přišly mi vždycky takové, jak bych to řekla, tajemné.

Ke chrámu vedou vysoké písčité schody. Vchod obklopovaly dva hlavní stočené antické sloupy, které jsou i kolem hlavní části budovy. Vedlejší dvě budovy, které jsou připojeny k hlavní části, jsou viditelně vystavěny až někdy později. Ty totiž spíše přopomínají architekturu z Japonska. Cedrick mi pověděl, že jedna vedlejší část slouží královské rodině, a ve druhé jsou ubytovaní kněží. V hlavní části se konají různé slavnosti a obřady.

Vešli jsme dovnitř, ale to, co jsem viděla zvenčí, byl jen miniaturní zákusek toho, co jsem měla vidět vevnitř. Žádný chrám na Zemi, na které jsem žila celých dvacet let, by se snad nemohl rovnat tomuhle. I když jich viděla jen pár. Člověk by se divil, odkud se tu bere takového světla. Žadné svíčky tu nebyly, ani žádné žárovky, a přesto tu bylo modré světlo, jako by tu bylo na miliony světýlek. Vlastně by se mohlo zdát, že samotné kameny, ze kterých je postaven chrám, vyzařují světlo. Na zdech byly obrovské malby, připomínalo to jeden veliký obraz. Každá část se propojovala s tou druhou, že by nikdo nezjistil, kde je začátek a kde konec. Vstoupili jsme teda hlouběji, prošli kolem lavic, až jsme se zastavili u takového oltáře, který ohraničovalo pět sloupů, a vzadu bylo okno s barevnými skly a s nějakými pěti znaky.

Cedrick mě tady nechal čekat, protože musel dojít pro kněží. Sedla jsem si na nedalekou lavici a broukala jsem si písničku Blue Jeans od Lany Del Rey.

Něco za mnou zašustilo. Lekla jsem se a otočila se. Uviděla jsem zvláštního kluka. Také měl bílé vlasy jako všichni ostatní, co jsou tady. Zajímalo by mě, proč tomu tak je. Avšak tenhle se vyznačoval opravdu zvláštním vzhledem. Byl mladý, kolem třiceti let. Pleť měl sněhově bílou až na ten monokl, který zářil na kilometr daleko. Asi to byl ten, který se seznámil s mojí pěstí. Bílé vlasy měl na stranách na krátko přistřižené a v prostředku je měl zase dlouhé. Trochu mu padaly i do očí. Hlavně mě zaujaly jeho oči, protože ty měl takové, jako by mu někdo z nich vymyl všechnu barvu světa. Byly ledové, ano, ledové, tak bych je popsala, ale zároveň z nich vycházel oheň, který nedokážu popsat. Když se trochu otočil, mohla jsem si všimnout i zašpičatělých uší se zlatou naušnicí. Je to snad nějaký elf z pohádek? I oblečený byl velmi kuriózně. Měl na sobě černobílou kožešinovou nebo možná i vestu z peří, kterou měl v pase svázanou koženým páskem. Měl také na sobě černé upnuté kalhoty a na nohou vysoké černé kožené boty, podobné mým. Když zjistil, že se něj dívám, sputil na mě:

„Kdopak nám to tu zpívá? Že by naše malá bojovnice odminule?“

„Tak vidím, že už jste se seznámili,“ řekne hnedka přijemný hlas za mými zády.

„Ještě jsme se nestihli seznámit, ale brzy to napravím, otče.“

„Kdo jste? A kde je Cedrick?“ zeptám se se strachem v hlase a otáčím se za tím hlasem.

„Snad ses nám nezamilovala za tak krátkou dobu?“ zasměje se ten kluk.

„Ale Ericku, chovejte se slušně,“ napomene ho postarší muž a pokračuje, „omluvte ho, prosím, drahá. Já se jmenuji Oscar a jsem jeden z pěti kněží. Zavolal jsem vás sem dnes, abych vás poznal. Hlavní informace o sobě a všechno ostatní se dozvíte až dneska večer.“

„Jaký informace o sobě? Vždyť si pamatuji, kdo jsem, nepotřebuji to slyšet od druhých.“ Hned, jak jsem to dořekla, ten kluk, vlastně Erick, jak mu říkal Oscar, si mě otočil k sobě a koukal na mě, jako bych přilétla z jiného vesmíru. Vlastně, když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně přilétla. Zvláštní.

„Jak to, že si to pamatuješ?“ vyhrkne na mě.

„A proč bych neměla? A nesahej na mě!“

„Tak promiň, malinká,“ řekne mi a mluví na Oscara: „Otče, co s ní uděláme?“ a dál mě drží u sebe za paži jako nějakého trestance.

„Co uděláme, to já nevím, ještě se nikdy nestalo, že by si někdo pamatoval minulost, a ještě ty její černé vlasy.“ Co bych měla mít s vlasama? Takovýhle už mám od malinka. A koukám vykuleně na Oscara, co z něj dalšího vypadne. Nakonec na mě promluví ale Erick:

„No, malinká, tys nám to ale zavařila. Nejdřív se tu nikdo nový neukáže celá desetiletí a potom najednou zničehonic se tu objevíš ty, a ještě si všechno pamatuješ. Co mi teď tady s tebou?“ zasměje se, „bude to pro tebe hodně těžký, zvykat si na něco jinýho.“

„Na co bych si měla zvykat? A už mě konečně pusť!“ křiknu na něj a snažím se mu vykroutit. On mě však chytne ještě silněji, až to bolí.

„Au! Ty kreténe jeden, trochu s citem, prosím. Máš stisk jako King Kong.“ A přestanu se radši vzpouzet a nechám to být, ať si mě drží, když chce. Beztak už tam budu mít modřinu.

„King co?“ zeptá se mě Erick.

„To je takovej obrovskej gorilák z filmu.“

„Gorilák? Mluv trochu tak, abych ti rozuměl.“

„To je taková obrovitánská opice, přesně jako ty. Až na to, že je větší než ty a je hnědý,“ sjedu ho pohledem odshora až dolu a pokračuju. „Bílej. K tobě by se hodil Yetti. Jó, Yetti, to je ono. I ty chlupy na něj máš,“ začnu se smát. Hrozně ráda si dělám z lidí srandu.

„Ty jedna!“ a otočí mě k Oscarovi. „Otče, dělejte s ní něco, takhle se ke mně přece nemuže chovat!“ vypískne a já z toho dostanu další záchvat smíchu.

„Pane Ericku, já se do toho vměšovat nebudu. Je to jen mezi vámi, ale rád bych vás upozornil, že svět, odkud ona pochází, žádní princové neexitujou, možná jen pár, a lidé si tam můžou komukoliv říkat, co chtějí, jen na nich záleží, co komu řeknou.“

„Co to je za praštěnej svět?“ To samý bych mohla říct i o tomhle světě, ale teď už mě jen zajímala slova Oscara. Jak může vědět něco o Zemi?

„Oscare, jak víte o ...“

„Buď zticha,“ sykne na mě Erick a škubne se mnou, „na tohle neptej, stejně ti neodpoví,“ zašeptá mi do ucha.

„Jak víš, na co se chci zeptat, a proč by mi neodpověděl?“ zašeptám mu zpátky, ale to už ho Oscar volá k sobě a něco si mezi sebou říkali. Erick se zničehonic zašklebil, chtěl mu něco odpovědět zpátky, ale Oscar ho hned utnul a kouknul se na něj pohledem, který říkal: „Chovej se slušně nebo dostaneš na zadek.“ Tento pohled jsem znala nazpamět. Nezáleželo, kdo ho měl, abych ho nepoznala. Často ho na mně uplatňovala moje máma, než se s tátou před rokem zabili v autě. Bylo to v zimě. Sněhu bylo málo a ani teploty nebyly pod nulou, ale v jednom místě se asi udělala námraza a je to nechalo napospas stromu u silnice. Od té doby jsem žila s mojí tetou v Německu. Dokud jsem se neutopila. V tu chvíli mě napadlo, proč tu nejsou jako já? Kde jsou?

„Otče Oscare! Otče Oscare! Počkejte, musím se vás na něco zeptat!“ volala jsem na něho. Odstrčila jsem od sebe Ericka, který mě chtěl chytnout, a běžela jsem za ním, protože už zacházel za roh chodby. Nerada bych ho tady někde hledala. Když jsem ale zašla za roh, nikde tam nebyl. Koukala jsem se na prázdnou dlouhou chodbu. „Kam šel?“ říkala jsem si a přitom jsem procházela chodbou s nadějí, že ho někde uvidím. Někdo mi položil ruku na rameno.

„Otče Oscare, to jsem ráda, myslela jsem, že jste zmi...“

„Já nejsem Oscar, malinká. A příště neutíkej, musel jsem za tebou běžet. Víš, kdy jsem naposled běhal? To už je hodně dlouho,“ řekl za mnou Erick a zase mě hnedka chňapnul. Co tu zase dělá?

„To mě nemůžeš nechat chvíli být? Furt na mě saháš, jako bych snad byla nějakej vězeň nebo co, a neříkej mi malinká, já mám jméno víš?“

„Jo? A jaké máš jméno, malinká?“ usměje se.

„Jmenuju se Alexandra Wolfová,“ hrdě se představím.

„Krásné jméno, malinká. Dovol, abych se teď představil já," řekne, pustí mě, ustoupí kousek ode mě a pokračuje, „jmenuji se Ericksonell Clause druhý, princ Atlantidy, ale říkej mi jen Ericku,“ představí se a dá si pravou ruku na srdce.

„P-princ? Ty jseš princ?“ zasměju se tomu. Jeho bych na prince opravdu netipovala. I když ta jeho panovačnost se k princi hodí.

„Je tady snad něco k smíchu? Jen abys věděla, Oscar mi dal za úkol ti dělat společnost po celý den, ale myslím, že si to otočíme a ty budeš dělat společnost mně. Co ty na to, malinká?“ Já na něj valím oči a přemýšlím, co myslí tou společností.

To mi to ten kněz Oscar dělá snad schválně, takhle mě nechat napospas tomuhle, tomuhle... ani nevím, jak ho pojmevat.

„Ehm,“ začnu, „co přesně znamená ta společnost?“

„Společnost? No, je s tebou docela zábava, víš? I,když mi nadáváš, ale to se časem spraví. No, a abych ti představil dnešní program, ten zní, že ti trochu ukážu město a ty mě budeš bavit těma tvýma poznámka, co ty na to? Ale ne aby ses opovážila mi nadávat před občany. To bychom potom nebyli kamarádi.“

„Cože? My a kamarádi? Ani ve snu,“ odfrknu si. Vtom mě ale napadlo, že bych se mohla zeptat na Cedricka, jestli by nemohl jít on.

„Hele, princátko, nemohla bych dělat společnost Cedrickovi? By sis mohl ušetřit práci s mým hlídáním. Co myslíš?"

„Jakýmu Cedrikovi?“ zeptá se udiveně Erick.

„Cedrick je strážce, co mě zavedl dneska do chrámu. Byl docela milý. Nebyl jako ty.“

„Aha, strážce. Hmm, tak to bohužel nepůjde, malinká.“

„Jak to, že ne? Jsi přece princ. Všichni by tě měli poslouchat. Nebo ne?“

„To ano, ale nejhlavnější slovo tady má Otec Oscar a další čtyři kněží. A…,“ malinko se zasekne a po chvíli dál pokračuje, „a dál se o tom nehodlám bavit. Stráže mají mnoho povinností a já se tady nudím každej den. Už jsem se rozhodl. Budeš mě bavit ty, jak jsem říkal. Jsi jiná než ostatní a to, že se se mnou nebavíš jako ostatní, myslím zdvořile, je tak nějak osvěžující,“ koukne na mě Erick a zašklebí se.

Co jsem komu udělala?

Chci domů.

Autor: Euphoria (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Duše jako mozaika 1. kapitola: