Druhá tvář 8 • OurStories.cz ~ naše povídky

Margaret se vydává na cestu se sirem Fredrikem, který ji donutí, podívat se na některé věci i jiným úhlem pohledu.

Nemožné se stalo skutečností - další kapitola je tu.

27.07.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 389×

- 8 -

Probudil ji šramot. Napřímila se na loktech. Původ zvuku ani nedohledala. Zády jí projela bolest. Měla je po včerejšku ztuhlé a hojící se jizvy se znovu ozvaly v celé své délce. Prsty zajely pod košili na tu, co jí dosahovala až na šíji. Byla opuchlá.
„V pořádku?”
Už opatrněji zvedla znovu hlavu a podívala se na sira Frederika. Balil věci zase do vaku a upíral na ni tázavý pohled. Přikývla.
Viděl, jak se hýbe obezřetně a pomalu. Nechtěla o tom ale mluvit, tak ji nenutil. Shodila ze sebe deku a obula si boty.
Usnula včerejšího večera oblečená a sukni měla celou zmačkanou. Docela zbytečně po ní přejela dlaněmi. Pak to vzdala a začala se zabývat akutnějšími problémy. Vytratila se ven do nejbližšího porostu.

Půlku prvního dne opět jeli po hřebeni kopců, ale s odpolednem je cesta zavedla níže, kde ji obklopovaly především lesy. V tom šeru, co okolo vládlo, na ni začala padat otupělost a chvílemi se jí i začaly klížit oči.

Nebyla připravená na to, že by jim mohlo něco zkřížit cestu. Kůň sira Frederika uskočil poplašeně bokem. I její valach sebou ustrašeně škubl a hlavu stočil stranou. Pak se vzepjal na zadních.
Křečovitě se chytila sedla. Teprve až když začala sklouzávat sevřela ho i stehny. Dopadl znovu předními kopyty na zem. Ohlédla se po siru Frederikovi. Ten koně ovládal mnohem lépe. Tančil mu neklidně co nejdále od porostu u cesty. Ze šera v křoví se zaleskly žlutavé oči.
„Jedem!”
Ohlídla se po něm a setkala se s jeho pohledem. Jen zahlédl, jak pevněji sevřela otěže a pobídl svého koně do slabin. Ten víc nepotřeboval. Vyrazil s odfrknutím kupředu a její valach ho následoval. Nemusela ho ani pobízet.
Tryskem se řítili cestou hodný kus. Ruce jí začaly umdlévat stejně jako tempo jejího těžkopádného valacha. Sir Frederik si naštěstí všiml, že dusot jejího koně začíná zpomalovat. Zastavil a ohlédl se. Vděčně povolila otěže a nechala valacha přejít do kroku a pak zastavit. Ztěžka se opřela dlaněmi o jeho krk.
„V pořádku?”
Vhlédla a jen přikývla. Nevěřila vlastnímu hlasu ještě hodnou chvíli.
„Co to bylo?” zeptala se, když zase pobídli koně do kroku.
„Vlci,” odpověděl prostě.
Zbytek dne se drželi uprostřed cesty. V uctivé vzdálenosti od porostu na okrajích.
Margaret se nemohla dočkat, až se zase postaví na vlastní nohy. Bolelo ji celé tělo. Nebyl snad jediný sval, který by necítila.
Předklonila se a přetáhla nohu přes sedlo, aby seskočila. Sklouzla po koňském boku, aby doskočila na nohy, ale a místo toho prostě pokračovala dále k zemi. Nohy naprosto vypověděly službu a než se vzpamatovala seděla na zemi.
Znaveně se opřela o zem rukama, aby vstala. Dvě silné paže ji v tom pomohly.
„Měla jste říct, že si potřebujete odpočinout,” zabručel jí kousek od ucha.
„Jsem zvykla jezdit na koni,” ohradila se. „Jen mi ztuhly nohy.” Dlaněmi se pokusila oprášit. Jak se sklonila, napjaly se jí šaty přes záda. Mohl tak vidět, krvavou skvrnu vsakující se do látky.
Chytil ji za paži a obrátil zády přímo k sobě.
„Co se vám stalo?”
Zkroutila se bokem, aby se mu vysmekla. Zahlédl tak jizvu, která se jí po šíji táhla i nad okraj šatů. Na první pohled poznal, od čeho jsou. Překvapeně ji pustil.
Otočila se k němu čelem.
Viděl, jak čeká na jeho reakci. Schválně nahodil nezúčastněný výraz.
„Ty rány potřebují ošetřit,” zamumlal a přešel ke svému koni, aby ho odstrojil. Ještě chvíli za ním hleděla. Dělal, jako by o nic nešlo. A možná mu na tom opravdu nezáleželo. Proč taky? Neznal ji. Jen uzavřeli krátkodobý obchod.

Tu noc nikde nocleh neměli, nocovali pod širým nebem. Po odpoledním setkání s vlky však koně přivázali blíž a sir Frederik rozdělal pořádný oheň, aby dravce zahnal. K její úlevě se za celou dobu o jejím zranění nezmínil. Pokud si však myslela, že na to zapomněl, mýlila se.
„Ukažte ta záda.”
Překvapeně k němu vzhlédla. Bez dalšího pohledu na ni vstal a přešel k brašně u sedla. Vytáhl nějaký kelímek. Nejprve zvažovala, že by odmítla. Pokud byl opravdu gentleman, nemohl po ní chtít, aby se před ním takhle odhalovala, ale co na tom tady vlastně záleželo.
I jeho snad na okamžik zarazilo to, že ho skutečně poslechla.
Rozvázala si košili co to šlo a spustila ji vzadu na zádech, až se mu naskytl pohled všechny ty jizvy, které je brázdily.
Seděla v předklonu s nohama přitisknutýma k tělu a koleny až pod bradou. Byl vděčný, že neviděla jeho momentální výraz. Ty jizvy vypadaly hrozně. Některé musely být prve i zanícené podle toho jak špatně se hojily.
Klekl si za ni. Škubla sebou, když na zádech ucítila studenou mastičku. Vtíral jí mast s bylinkami do jizev.
„Jedna rána se vám zase otevřela, ale není to tak hrozné,” zahlásil jí. Mlčela celou dobu. Cítil, jak je úplně napnutá.
„Bolí to?”
Zavrtěla hlavou. „Mám namožené snad celé tělo, takže ty rány už sotva cítím.”
Zavřel mast a sedl si zpátky k ohništi. Hleděl do plamenů, zatím co si zase košili vytáhla nahoru a zavázala tkaničky.
„Tohle si vemte,” podal jí kelímek. „Měla byste ty jizvy několikrát denně promastit, aby nezatvrdly a lépe se zhojily.”
„Děkuji.”
Jen přikývl. Ona se o tom nechtěla bavit a on pochyboval o tom, že chce slyšet, jak k těm jizvám přišla.

* * *

Jeli už třetí den. Dnešní večer měli dorazit na statek, kde mohli přespat a pak ještě další dva dny, než přijedou do města, kde jejich společná cesta měla skončit.
Nemohla se ubránit úvahám, co si pak počne. Nikoho tam neznala a tak jí nezbývalo, než najít si nějakou práci a vydělat si na zpáteční cestu do Francie.
Myšlenky jejího společníka se ubíraly jinudy. Nechával si je ale pro sebe. Teprve až zastavili okolo poledne, aby se najedli, zahleděl se na ni.
„Ty rány se nezhojily moc dobře.”
Zaskočená se na něj podívala.
„Viděl jsem už několikrát rány od biče, zhojené i čerstvé, ale málokteré byly tak rozšklebené jako ty co máte vy.”
Zahleděla se na kus nasoleného masa v prstech, aby se nemusela dívat na něj.
„Dostala se mi do nich slaná voda,” hlesla.
„Utekla jste z lodi.” Spíše si to tiše zkonstatoval sám pro sebe. „Co jste vlastně provedla?”
Sevřela rty. Nechtělo se jí o tom někomu říkat, ale za pár dnů se stejně jejich cesty rozdělí.
„Kapitán si mě chtěl vzít kvůli věnu a když jsem odmítla, vyhrožoval, že mě nechá posádce.” Chuť ji přešla a zbytek masa položila. „Dala jsem mu za to facku a on mi pak provedl tohle.”
„Byl u toho někdo?”
Nechápala jeho zvláštní tón hlasu.
„Posádka,” hlesla, ale měla pocit, že to věděl.
Zvedl se a naskládal věci do brašny.
„Ženská pitomá.”
Jen si to tiše zamumlal pro sebe, ale ona to přesto zaslechla.

Sbalili se a znovu vyrazili.
„Proč tak záleží na tom, kdo u toho byl?” Nevydržela to. Jako by to snad něco vysvětlovalo nebo ospravedlňovalo.
„Rozdíl je v tom, že kdyby jste ho uhodila v soukromí, tak se jedná jen o muže a jeho ego by to možná i sneslo, ale když u toho byla i posádka, musel se k tomu postavit jako kapitán,” vysvětloval klidně a jeho kůň kráčel před jejím. „No a pokud chce být ještě kapitánem dlouhou dobu, tak si musí udržet respekt svých mužů.”
Mlčela. Vzepřel se o koňskou záď a otočil po ní. Zvedla k němu pohled. Viděl v něm zmatení. Znovu se otočil dopředu a zpomalil svého koně, aby šli vedle sebe.
„Posádka na lodí je jako smečka, kdy každý je závislý na tom druhém a pokud to nedělá pořádně, můžou to olitovat všichni. No a pokud vycítí, že jejich kapitán je nerozhodný a slabý, tak stačí málo a může vypuknout vzpoura.” Zamračil se „Při jedné z plaveb jsem viděl bludnou loď. Půlka posádky při jedné takové vzpouře byla pobita včetně kapitána s jeho pobočníkem. Zbytek už nedokázal zvládnout jak loď, tak udržet kurs a pomřeli či se v šílenství ubili.”
Podíval se jí do tváře, jestli už pochopila. „Nebýt toho, že jste ještě s otevřenými ranami skočila do moře, zhojily by se dobře a nakonec byly sotva patrná památka, na jednu unáhlenost.” Odmítala se na něj podívat. Vlastně ho nechtěla ani poslouchat. Hájil Wudvorta.
Nejvíce ji popuzovalo, že to z jeho úst znělo logicky. Jako by mu nedala snad ani na výběr, než ji tohle provést a mohla si za to sama.
Viděl na ní, jak v ní bojuje touha všechno svést na toho kapitána s tím, co jí právě řekl. Nutil ji, podívat se na to i z ostatních úhlu než pouze jako pouhé oběti. Nebyla hloupá, to ani zdaleka, to už si všiml. Byla ale ještě unáhlená a tohle potřebovalo čas, aby to vstřebala a utvořila si vlastní názor i s tím, co teď věděla.
„A vás můj příběh nezajímá?” vytrhl ji z těch úvah. Chtěl ji přivést na nějaké jiné myšlenky.
„Příběh?” pohlédla na něj zmateně a jen ztěžka se nutila soustředit na to co říká přes ten houf vlastních myšlenek.
„Ano, ten důvod, proč se anglický gentleman ocitl v tak Bohem zapomenutém místě jako ke toto.”
„Nemyslím si, že by Bůh zapomenul na jakékoliv místo, jež stvořil,” namítla.
„Budiž,” připustil. „Nicméně k civilizovanému kraji bych to rozhodně nepřirovnal. S tím souhlasit musíte.”
Přikývla a na rty se jí prodral úsměv. Došlo jí, o co se pokouší.
„Tak co tedy děláte, sire Frederiku, na tomto nehostinném koutě světa?”
„Jsem jeden z vyslanců naší výsosti, abych navazoval nové kontakty a přinášel informace o vzdálených končinách.”
„Takže takhle cestujete pořád?”
„Většinu času,” připustil. „Jen mívám většinou i nějaký doprovod. Jak už jsem se ale zmínil, tak můj doprovod jsem musel ponechat v posledním městě a nezbývá mi, než být vděčný osudu, že mi poslal tak rychle vás.”
„To štěstí bylo oboustranné,” usmála se, ale hned zase zvážněla. „Ještě nedávno jsem si ale myslela, že vzdělání je mi spíše na škodu.” Ani by nedokázala spočítat, kolikrát jí teta i ostatní dali najevo, že jazyky i přírodní vědy mladé dámě spíše překáží, obzvláště pokud bylo tohle vzdělání poskytnuté na úkor znalostem o společenském chování.
Byly to teskné vzpomínky a tak vzdálené. Jako by to byly spíše roky a ne týdny a úplně jiný svět.