OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dražba (ne)viňátka - 10. kapitola

31.10.2012 (19:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 989×

Omlouvám se, že sem dávám další díl až po tááák dlóóóuhé době, ale začala jsem psát Gamebooky, tak jsem si na chviličku dala od povídek volno. Něco jsem ale slíbila, takže dopisuju dopisuju, co se jen dá. :)

„Jednou až vyrosteš, bude z tebe krásná mladá slečna.“
„Díky, tati.“
 Anabel se vracely vzpomínky na její dětství; na její den, kdy ji unesli.

„A jako další se nám představí… Vyvolávací cena sto tisíc dolarů!“

„Už dost!“ vykřikla jsem ze snu. Pot mi stékal po každém kousku mého těla. „Vinci…“

Ze stoje jsem klesla na kolena. Vlasy jsem měla spadené přes předkloněnou hlavu. I když jsem neměla sevřené ruce v okovech, cítila jsem, jako bych v nich měla celé tělo.
Kobka, ve které jsem byla zavřená, připomínala hrobku. Nesnášela jsem toto místo. Už několik dní jsem nic nejedla. Byla jsem vyčerpaná.

„Vstaň!“ ozvalo se rázně. Pozvedla jsem hlavu a uviděla stát Zrzka ve dveřích. Vstala jsem. „Pojď, za mnou! Musím tě připravit!“ Tápavým krokem jsem ho následovala. „Svlékni se!“ přikazoval mi, když jsme vešli do kamenné místnosti připomínající umývárnu. Bez jakéhokoliv odporu jsem svlékla šaty a bez dalšího příkazu vstoupila do vlažné vody přede mnou a začala si prsty jezdit po bublinkové hladině.

Zrzek nic neříkal, čekal, až se vyhraju, umyju… aby mě mohl odvézt.

…

„Zabiješ ji hned nebo až potom?“ zeptala se ležící Ikebara na posteli.

„Sice je už pravděpodobně můj bratr mrtvý, tedy, doufám, že…“ zarazil se.

„Že co?“ pobídla ho.

„Ne, nezabiju. Pohraju si s ní.“ Ikebara se dále na nic neptala. Nazpět si položila hlavu na polštář a díky únavě z Olivera usnula.

…

Zrzek mi podal šaty. Nic mi za celou tu dobu neřekl, tak jsem se ho ani raději na nic neptala. Počkal, až budu hotová, a my tak mohli vyjít asi za někým, komu jsem byla připravená.
Vešli jsme do menšího pokoje, kde čekala nějaká osoba. Její silueta žhnula na zdi ze svíce vedle něj.

„Odejdi!“ řekla osoba. Zpozorněla jsem. Ten hlas… poznala jsem ho! „Pojď blíž!“ pobídl rozkazem i mě.
Udělala jsem pár kroků a vyřkla slabě jeho jméno. Olivaresy... Zarazil se. „Kde je Vincent? Je naživu?!“

„Doufám, že ne,“ řekl chladně. Vyhrkly mi slzy.

„Proč to Rozzal udělal?!“

„Přikázal jsem mu to.“

„Co-cože?!“

„Ano, stál mi v cestě. Musel jsem ho nechat zabít.“

„Vždyť-vždyť je to tvůj bratr!“

„Byl…“ řekl chladněji a já snažila zadržet vzlyky, které se draly z mého hrtanu ven.

Otočil se ke mně a já se mu podívala do očí. Přistoupil ke mně a svým pohledem jsem ho probodávala, jak jen to šlo. Zastavil se.

„Co po mě chceš?!“ zeptala jsem se tvrdě a drze.

„Tvojí sílu… tělo…“

„Tak si ji vem a zabij mě, protože tobě kurvu dělat nebudu!!!“

„Ty už o tom ale, zlatíčko, nerozhoduješ!“ Chytil mě kolem pasu. Nemohla jsem se ani hnout. Políbil mě.
Chtěla jsem se odtrhnout, ale nemohla jsem.
Chvíli mě laskal v objetí a hladil mi vlasy. Když skončil… vrátil se nazpět ke svíčce a vyřkl Zrzkovo jméno. Ten následně otevřel dveře.

„To-“ začala jsem. „-pokaždé znecitlivíš a zablokuješ každému sílu, jen aby se ti nemohl postavit? Bojíš se snad? Čeho?!“

Jeho pohled byl zaskočený. Toto asi ode mě nečekal. Vzal svíci do rukou a dal ji mírně před sebe.

„Bál ses svého bratra? Proto jsi ho zabil? Jeho a… Fantasy? Tu taky? A co Ikebara? Zabiješ i ji? Nebo mě? Jsem na řadě?“

Jeho výraz zkameněl a od zlosti se svrásčil.

„To brzy zjistíš!“ řekl, sfoukl svíčku a v tu samou chvíli mě Zrzek chytil a vytáhl z místnosti.

„Tak tímhle to máš spočítaný, holčičko!“ Dveře se zavřely.

Zrzekl mě zavedl do jiné místnosti s kamennými a dosti chladnými zdmi a odešel.
Přistoupila jsem ke dvěma deskám, které byly na zemi. Vzala jsem je, jednu opřela o stěnu a na tu druhou jsem se posadila. Teď mi nezbývalo nic... Nic jiného než čekat na to, co se mnou bude. 

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dražba (ne)viňátka - 10. kapitola: