OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dragonheart - 5. kapitola

18.08.2011 (12:00) • Scarlette • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 924×

Seděla jsem v naplněné restauraci a hleděla někde daleko za Catana. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Nevěděla jsem skoro nic o tomhle kouzelném světě, ale i přesto jsem dostala strašnou zlost na mou matku. Nechtěla jsem uvěřit tomu, co udělala. Vždyť toho by nikdo nebyl schopný! Až na mou matku.

„Ale… Ale proč to udělala?“ zakoktala jsem.

„To ví jen ona. Nikomu, o kom bychom věděli, se nesvěřila s důvodem, proč něco takového udělala,“ zašeptal. Kdykoliv teď řeknu své příjmení, na které jsem dosud byla hrdá, nebudou se mě ptat odkud jsem, budou se mě ptát, kdo je má matka. Měla jsem slzy na krajíčku, nedivím se matce, že mi neřekla nic o její minulosti.

„Co bude teď?“ zašeptala jsem a snažila se potlačit slzy.

„Zítra je poslední den příjmu na Akademii dračích jezdců,“ řekl, jakoby se nic nestalo.

„A já tam mám jít?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ovšem, že tam máš jít. Jinak bych pro tebe vůbec nepřišel,“ usmál se.

„Ale jak tam mám jít, po tom všem co udělala má matka? Dokážeš si představit, jak se tam na mě budou dívat?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Budou se na tebe dívat jako na obyčejnou studentku. Kdo ukradl ten amulet, ví jen hrstka zasvěcených. Než se ten amulet ztratil, vědělo jen málo lidí, že něco takového existuje,“ odpověděl přemlouvavě.

„Dobře,“ zamyslela jsem se, „to si jako zabalím věci, a půjdu na nějakou akademii?“ zeptala jsem se.

„Jo, něco na ten způsob. Zabalíš si věci, nikomu neřekneš, kde jdeš, a já tě budu ráno čekat na nádraží,“ odpověděl. Nikomu neřekneš, kde jdeš.

„Co když o mě budou mít strach? Co když mě budou hledat?“ vystrašila jsem se.

„Budou o tebe mít strach a budou tě hledat, ale jinak to udělat nejde. Počkat, vlastně to jde udělat jinak. Můžeš všem říct, že odjíždíš na Akademii dračích jezdců, aby ses mohla učit létat na dracích a vycházet s magickými tvory,“ ušklíbl se.

„Fajn,“ zabručela jsem. Kdybych všem řekla, že odjíždím abych se učila létat na dracích, poslali by mě do léčebny. To bych nechtěla. Viděla jsem jak klavíristka, která je nyní u baru a myje džbány od piva, po nás nenápadně pokukuje a směje se lítostným úsměvem.

„Už je dost hodin. Bylo by lepší, kdyby ses zabalila ještě do dnešního večera. Pro jistotu,“ mrkl na mě.

Vstali jsme od stolu, a cestou jsem se usmála na klavíristku, ta mi úsměv opětovala. Na ulici bylo ještě rušněji než před tím. Všimla jsem si, že všichni jsou oblečení v něčem, co strašně připomínalo středověké hábity. Podívala jsem se na oblohu, abych se ujistila, že je tak pozdě jak říkal Catan. Jenže nikde jsem neviděla ani slunce, ani mraky. Byla tam jen skála, ze které trčely krápníky.

„Catane? Kde je obloha?“ zeptala jsem se zaskočeně. Ten se jen zasmál.

„Kde je obloha? Jsme v podzemním městě, tady obloha není,“ rozchechtal se.

„To jsou všechny města v tomhle světě podzemní?“ zeptala jsem se.

„Ne, tohle je jediné, bydlí tady jen bohatí a významní lidé, i ty jsi tady kdysi bydlela, ale jen pár měsíců po narození, to si nemůžeš pamatovat?“ řekl. Může být dnešek ještě divnější? Může, ale jen kdyby se tady objevila matka, která prosí o odpuštění uprostřed rušného náměstí. Byli jsme ve slepé uličce, ze které jsme před pár hodinami vylezli.

„Chyť se mě pevně za ruku,“ řekl Catan a podal mi levou ruku, zatím co v pravé svíral dračí přívěšek. „Z kteréhokoliv místa se můžeš dostat pouze tady, ale odtud se dostaneš kamkoliv. Tak ať neskončíš třeba v Číně,“ usmál se. Chytla jsem se ho za ruku. Přiložil přívěšek doprostřed zdi a ta se zbořila. Překročili jsme balvany a vešli do tunelu Přestupní stanice, jak se mu říká. Když jsem se otočila, byla tam opět jen kamenná zeď. Plameny na zdech se rozjasnily a před námi byly ty známé, nádražní dveře. Catan je otevřel a škvírou nakoukl, jestli tam je dostatečný ruch, abychom mohli projít. Byl tam hlučný dav, tak se mnou rychle škubl a byli jsme na nádraží.

„Odtud už snad domů trefíš, nebo ne?“ zakřenil se a díval se, jestli si našeho příchodu nikdo nevšiml.

„Neměj starosti. Doma budu do půl hodiny,“ řekla jsem suše.

„Tak zítra v devět tě tady čekám, u uklízecí komory,“ podíval se na dveře, ze kterých jsme před chvíli vyšli.

„Jasně, tak já jdu,“ otočila jsem se k východu a rychle jsem opustila tuhle záhadnou budovu. Už se pomalu stmívalo, mohlo být tak sedm hodin, všechno tak rychle uběhlo. Zavolala jsem si taxík a směřovala rovnou domu. V domě bylo zhasnuto, Hugo ještě nepřišel od babičky. Vzala jsem mobil a chtěla mu napsat esemesku, ale na displeji byla nepřečtená zpráva. Byla od Huga, bylo v ní napsáno: Jsem na noc u babičky, přijdu zítra po obědě. V tu chvíli mě, tak jako nikdy zamrzelo, že u sebe nemám bratra. Pocit, že ráno jsem ho viděla naposledy, jsem nemohla snést. Nejspíš to tak chtěl ten proslulý osud. Možná to ale bude lepší, nevidět se s nikým z rodiny. Šla jsem se osprchovat a pak rovnou do svého pokoje. Když jsem vešla do pokoje, dívaly se na mě čtyři vysmáté tváře na fotce. Vzala jsem ji do ruky a těžce zabraňovala slzám, aby se dostaly s očí ven. Bohužel se mi to nepodařilo a malé kapky vytryskly z očí ven. Vím, že nejsme ideální rodina, ale v takové situací, v jaké jsem teď já, si člověk uvědomí, že i když je rodina jakákoliv, navždy zanechá stopu v srdci. Já tu svou rodinu hluboce miluji, i matku, udělala sice chybu, ale mě vychovala úžasně. Položila jsem obrázek opatrně na poličku a přešla ke skříni. Byla od země do stropu naplněná novým oblečením. Vyndala jsem šest svých oblíbených triček, jedno tílko, dva svetry, jedny kraťasy, troje rifle, dvoje třičtvrťáky a jednu mikinu. Snad to bude zatím stačit, stejně si budu muset někde koupit to jejich magické oblečení. Ale možná taky ne. Pro jistotu jsem vyndala ještě bílou elegantní halenku a černou sukni po kolena. Zpod postele jsem vytáhla nepříliš velkou cestovní tašku a všechno do ní dala, ještě jsem zašla do předsíně pro jedny tenisky a baleríny. Ještě hygienu a je zabaleno! Znovu jsem se zadívala na fotku naší rodiny v Benátkách, ale než jsem se stihla znovu rozbrečet, fotka byla zabalená v tašce. Hodila jsem tašku přes rameno a šla s ní do předsíně, kde jsem ji hodila na zem. Pro dnešek je toho na mě dost, je čas, jít spát.

Ráno jsem se vzbudila, jako bych včera večer prodělala tu největší pitku v historii. Bylo mi špatně a všechno mě bolelo. Měla jsem pocit, že se mi trhají vnitřnosti a každou chvíli exploduju. Bylo těsně před osmou. Zapomněla jsem si nachystat budík, sakra! Štěstí, že jsem si včera zabalila všechny věci. Rychle jsem se upravila a oblékla do černých šatů a bílého kabátu, první den chodí do školy přece všichni ve slavnostním a navíc se venku pěkně ochladilo.  Půl deváté, nejvyšší čas vyrazit, i když, stejně přijdu pozdě.

Rychle jsem seběhla schody a hnala se předsíni, když jsem si zrovna všimla, že na jedné z mnoho poliček jsou sošky čtyřčlenné dračí rodinky. Myslela jsem, že jsme je nechali v Irsku, kde jsem tyhle sošky naposledy viděla. Bily mě do očí, když jsem si vzpomněla, že je mamka přirovnávala k naší rodině. K druhé nejmenší sošce vždycky přirovnávala mě. Nesměla jsem nikomu říct, kam jdu, ale kdybych si vzala jednu ze sošek draků, ke které přirovnávali mě, možná by přinejmenším mamce došlo, kde jsem. Dobrý nápad! Vzala jsem druhou nejmenší sošku draka, který rozepínal svá mohutná křídla, a dala ji do boční kapsy tašky. Měla jsem dobrý pocit, že jsem naznačila kde, že se mi hned vykouzlil úsměv na tváři. Oblékla jsem si kožené kozačky, přehodila tašku přes rameno a otevřela dveře.

„Ahoj Maggi!“ pozdravil mě Catan s úsměvem a rukou na zvonku.

„Co… Co tady děláš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Přišel jsem ti pomoct s věcmi,“ řekl mile.

„Aha. A nemá to náhodou, něco společného s tím, že bych třeba nepřišla na nádraží?“ obvinila jsem ho.

„Prokoukla jsi mě, ale s těmi věci ti stejně pomůžu,“ povzdechl. A sebral mi tašku. Zamkla jsem dům a klíče jsem strčila do cestovní tašky. Catan se jen uchechtnul a směřoval k brance. Naposledy jsem se zadívala na dům, do kterého jsme se před dvěma měsíci přistěhovali. Pořád byl tak nádherný, jako když jsem ho poprvé uviděla, mrzí mě, že jsem se sotva stihla zabydlet a už jdu pryč.

„Vůbec by nevadilo, kdybys trochu zrychlila tempo, Maggi,“ křikl nedočkavě Catan. Otočila jsem se a šla za ním. Catan odmítl jet autobusem nebo taxíkem, že bude lepší když se projdeme. Celou cestu mi vykládal, jak úžasná je Akademie dračích jezdců, jak moc báječní profesoři tam jsou. Už jsem byla z těch jeho keců vážně znuděná a do té úžasné Akademie jsem se těšila méně a méně. Možná jsem prostě měla zůstat v teple domova a žít obyčejný život, nevím, jestli by to šlo, s těmi informacemi o matce, ale zkusit jsem to mohla. Už je pozdě, rozhodla jsem se a tohle nesmí být první rozhodnutí, kterého budu litovat.

„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě.

„Ne, vůbec nic se neděje,“ odpověděla jsem Catanavi s úsměvem. Znám jsem ho teprve pár dnů, ale i tak jde poznat, že je to dobrý člověk, který má srdce na pravém místě a navíc gentleman. Kéž by byli na Akademii dračích jezdců taky takoví kluci.

„Catane? Ty jsi ještě pořád student Akademie dračích jezdců?“ zeptala jsem se.

„Už bohužel ne. Já jsem ADJ, jak se ji zkráceně říká, dostudoval tento rok, tohle bude po dlouhé době poprvé, kdy prvního října nenastoupím,“ řekl smutně.

„Aha a co teď vlastně děláš?“ zajímala jsem se.

„Dělám tam něco jako asistenta. Spolu s dalšími dohlížíme na studenty a jejich kázeň, dozorujeme na chodbách. Mně byl také udělen důležitý úkol, přivést tě do ADJ,“ usmál se a oči se mu roztančily. Usmála jsem se jeho roztomilému výrazu.  Byli jsme uvnitř nádraží a mířili jsme k nástupišti.

„My nejdeme do toho podzemního města?“ překvapila jsem se, když jsme míjeli uklízecí místnost.

„Ne-e, nepůjdeme přes Beuras. Každý jezdí do Akademie normálním způsobem, takže my nebudeme výjimkou,“ poučil mě.

„Ok, já jsem myslela že ADJ je v Beurasu, nebo jak se to podzemní město jmenuje,“ bránila jsem se.

„To ne, Akademie dračích jezdců je v západním Irsku. Navíc v Beurasu jsou jen městské domy a obchody, vzadu za městem jsou i rodinné domy,“ informoval mě.

„Aha a kolik tam vlastně bydlí lidí? A jak vznikla?“ Chtěla jsem vědět co nejvíc o svém bývalém domově, zatímco jsme čekali na vlak.

„Kolik tam bydlí lidí? No, to je záhada, tipuju si, že kolem třiceti tisíc lidí, ale kdykoliv se někdo přestěhuje, věř tomu nebo ne, město o něco poroste. Beuras totiž založilo dvanáct silných a milosrdných mágů, kteří kdysi pronesli: „Nechť je zde místo pro krev, která nám koluje v žilách.“ Každý z těchto kouzelníků měl, podle pověsti, šest dětí a postupem času se krev mísila. Dnes je téměř v každém z nás,“ pousmál se na mě a nad něčím se zamyslel. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, přijel k naší koleji vlak do Ostravy. Mlčky, zabraný do svých myšlenek, mi Catan pokynul, abych nastoupila. Ani nevím jak, ale ve vlaku do Ostravy jsem usnula. Probudil mě až Catan se svým nádherným úsměvem. Když jsme čekali na letadlo do Dublinu, povídali jsme si s Catanem o svých zážitcích z letadla. Když pro mě letěl, omylem si na něho sedla letuška, tomu jsem se začala nehorázně smát. V letadle jsem si všimla, že nemám mobil. Nejspíš jsem si ho zapomněla v Těšíně, na Akademii stejně nejspíš nebudou mít elektřinu ani signál, takže to je jedno. Ani jsem si neuvědomila, že za pár chvil budu doma v Irsku a už jsme přistávali v Dublinu. Vyšli jsme dveřmi a hluboce jsem se nadechla.

„Tak a je to. Maggi, jsi v Irsku! Jsi doma!“ křikl nadšeně.

„Já vím!“ vykřikla jsem a objala ho. Do očí se mi vrhly slzy, Catan si toho nejspíš všiml a pevně mě objal. Přece tady nebudu brečet. Vykroutila jsem se s jeho sevření. Zdál se být zklamaný, ale usmíval se. Šli jsme znovu na vlakové nádraží. Užívala jsem si celou cestu, i jízdu vlakem. Dívala jsem se z okna na nádhernou podzimní přírodu. Bylo pozdní odpoledne a stmívalo se, ale i přes to jsem viděla barevné stromy tančící ve větru. Otevřela jsem okno a pustila čerstvý vzduch do kupé. Catan, který seděl naproti mně, se na mě díval zamyšleným pohledem.

„Vystupujeme,“ řekl když vlak zastavoval. Popadl moji cestovní tašku a bez dalších řečí vyšel do uličky, směrem ke dveřím. Nechápu, proč je tak nabručený, udělala jsem snad něco špatně?

„Catane? Já… Udělala jsem něco? Proč jsi tak naštvaný?“ vyptávala jsem se starostlivě, když jsme vystoupili.

„Cože?“ zeptal se překvapeně. „Ne, ne, ne. Vážně na tebe nejsem naštvaný!“ překvapil se. „Jen jsem prostě přemýšlel, ale v žádném případě, nemám důvod být na tebe naštvaný,“ usmál se a pohladil mě jeho teplou rukou po obličeji. Díval se na mě pohledem, pod kterým jsem se rozpouštěla. Z vlaku se zakouřilo a my jsme šli rovnou z nástupiště někde za město. Šli jsme listnatým lesem, kde bylo hodně podzimně zbarvených dubů. Cítila jsem se jako v pohádce, ty barevné stromy a mechový koberec, jsem vážně ráda, že jsem v Irsku. Teď mi došlo, že si musel Hugo všimnout, že nejsem doma. Co asi teďkom dělá? Přes louku jsme došli k začátku aleje, nad kterou se vznášelo pomalu zapadající slunce. Bylo to tady vážně nádherné, celou cestu jsem na sobě měla nadšený úsměv, kterého si všiml i Catan. Když jsme došli na konec aleje, byla tam jen prázdná rozsáhlá louka.

„Maggi, chyť se mě,“ přikázal mi Catan a podal mi jeho levou ruku. Všimla jsem si, že v práce ruce drží svůj dračí přívěšek a na něco se pilně soustředí.